Rubrika: Všechny příspěvky

           Odstarodávna chalupa Jana Bezvousýho.
                Vedle register kladení peněz z let 1622-1623 nachází se, že Václav Zahradník byvše hospodářem na té chalupě ji měl zcela zouplna zaplacenou.
Zápis Jiříkovi Kučkovi na pustou chalupu Václava Zahradníka L.P. 1678 dne 11. Junii s povolením.. podle prošacování rychtáře a konšelů ze vsi Vitic Jiřík Kuček ujal tu chalupu po neb. Václavovi Zahradníkovi od mnoha let pustou spálenou sobě, manželce a budoucím.. za 42 kop.  Nápadníci: do důchodu 3 kopy,  k záduší vitickému  4 kopy, nápadníkům po neb. Václavovi Zahradníkovi by ostatek náležeti měl, však rychtář vitický spolu chřibský a žádný ze sousedů od mnoha let  od takových nápadníků nevědí tehdy právem odběžným a odúmrti připadá vrchnosti 35 kop. Nechal to místo zase pustý.
                Karel Svoboda leta 1685  28. Aprilis s povolením.. podle předešlého šacunku ujal jest to pustý místo po neb. Václavovi Zahradníkovi za sumu hlavní 42 kop bez závdavku. Pro nemožnost ten Karel Svoboda to místo vystavěti nemohl.
                Václav Jelínek kovář Hřibský L.P.1685 dne 28 julii s povolením.. ujal jest chalupu místo pustý po neb. Václavovi Zahradníkovi, kteroužto chalupu  Karel Svoboda pro nemožnost svou vystavěti nemohl dle předešlého zápisu a šacunku  za sumu hlavní 42 kop. Nápadníci: podle předešlého zápisu Jiříka Kučky k doplacení vostalo..
               Zápis Václavovi Jelínkovi na vystavenou chalupu Zahradnickou Václava Jelínka kováře otce jeho..smlouvou dobrovolnou… 29. Julii 1688 Václav Jelínek kovář Chřibský z lásky otcovský postoupil tu chalupu  vystavenou  Zahradnickou jak s zahrádkou tak s celou kopou rolí k ní patřícími všemi případnostmi synu svému Janovi Jelínkovi, manželce a budoucím dědicům jeho podle předešlého zápisu. Nápadníci: do důchodu, k záduší, právo odúmrti po náp. Václava Zahradníka.
                Zápis Janovi Jelínkovi L.P. 1706 dne 27. Junii s vůlí urozeného pána.. Václav Jelínek jsouce věkem již sešlý člověk Jiříkovi Jelínkovi synu svému tuto chalupu postoupil. Poněvadž pak manželka syna jeho Jiříka mající on otec byt vymíněný s ním porovnati se nemohla, vejš jmenovaný Jiřík Jelínek chalupu tuto  bratrovi svému Janovi s Janem sousedem Vitickým na grunt na starý šacunk zhandloval a to na způsob tento: tak že on Jiřík Jelínek při této chalupě osení vše nechává, proti čemuž nový hospodář kontribuci od Vánoc zasedělou platiti se uvolil. K ročnímu placení po 2 kopách nápadníkům těmto: k záduší Vitickýmu 4 kopy, do důchodu 12 kop. Václavovi Jelínkovi vyplacených nyní po něm pozůstalý vdově Anně a dceři Dorotě vdaný za Jana Justa Fersta. Splácí 1706-1720.
                Zápis Jakubovi Jelínkovi na chalupu Jana Jelínka otce jeho L.P. 1721 dne 18. Januaris s povolením.. stala se smlouva dobrovolná u přítomnosti Martina Andrýska rychtáře Vitickýho tak, že Jan Jelínek chalupu tuto synu svému vlastnímu Jakubovi, manželce a budoucím.. za sumu 102 kop. Nápadníci: k záduší Vitickýmu, do důchodu, po Václavovi Jelínkovi Anně vdově po něm, dceři Dorotě vdané za Jana Foršta kantora vitickýho rovným dílem 21 kop 30 gr. Tomášovi Kubáskovi jeho na gruntě Václava Bejšovce pretendýrovaný mající spravedlnost, za kterou přidaných 3 kopy rolí zde se jemu vypisuje 60 kop. Janovi Jelínkovi vyplacených peněz 11 kop 30 gr. Vejminek: Jelínek odstupující hospodář sobě vymínil s manželkou svou volný byt, komoru a jeden chlívek  do smrti, item pod 5. věrtel, jeden kousek pole k vzdělání takový že jemu nynější hospodář potah zapůjčiti má.. Splácí 1721-1729.
               Matěj Andrýsek od Jakuba Jelínka od 11. August 1740 za 102 kop grošů, Jan Šmied od Matěje Andrýska od 16. Februar 1752 za 102 kop grošů, Matěj Šmied po Janu Šmiedovi svém otci od 27. Juli 1769 za 398 kop 56 grošů, Ondřej Chraust od Matěje Šmieda od 1778 za 22 zlatých, Václav Chraust od otce Ondřeje Chrausta 31. prosince 1817, Josef Bartl od Václava  a Anny Bartlových 20. Marta 1838.
                V gruntovní knize panství černokosteleckého pro vesnice  Hřiby a Vitice byl v roce 1800 grunt popsán takto: světnice   v ní 2 okna, kamna s kamnovcem železnym, pec chlebová, síň komora dřevěná, v síni komora vše roubený, pak komora špejchárek s prkennou podlahou, stodola roubená dvoje zadění a dvoje vrata, při nich 2 chlívky roubený, vrata do dvora. Ke gruntu patřilo 19 jiter a 1298 sáhů polí, a 158 sáhů zahrad.
                Grunt vyženil Josef Homolka 1889 sňatkem a Annou Bartlovou, dcerou Josefa Bartla. Dosud stojící obytná budova byla postavena roku 1905. V té době hospodařil na statku Josef Homolka a píše o tom: „Já jsem musel stavět také neb jsem měl špýchary, ty byly dřevěný a malý, tak jsem na domovním stavení uďál půlštok a přistavěl kvelb a místo špýcharu pak kuchyň, pak kuchyň letní a pec na chleba, za tím komůrku pro chasu a udírnu na maso. Se zedníkem Chvojkou jsme vyřešili odtok vody do rokle za stodolu, dříve tekla po zahrádce k Smejkalovum, ale když jsem zastavěl, nemohla tam téct. Nešlo to jinak než stavět kanál, což stálo dost peněz, a ty práce. Tím jsem si od vody pomohl. Za stodolou jsem postavil zeď, dvířka  a vrátka, jámu na řízky jsem zavezl, od Šmejkala jsem koupil kousek zahrady dosti těžko, zároveň s naším stavením, postavil jsem tam zeď a dával řízky do rohu na vrch, takže se pěkně na kolečku vozily. Pak jsem z bázní Boží dále hospodařil, za pomoci již dítek neb se nám narodila dcera po první Marii za dvě léta Anastazie, pak za dva po ní Marie, pak Boženka a naposled Emilie. Pak jsem dával nové podlahy do pokojíčku neb byly shnilé a též jsem pořídil žentour, dřív mlátili jsme ruční mlátičkou, to jsem se natočil. Roku 1895 jsem koupil novou čisticí mlátičku k žentouru na výstavě v Praze a k tomu nový žentour neb starý byl stojatý. Pak jsme již mlátili pohodlně, ale scházely nám větší špýchary. Též jsem kopal novou studni pod oknem u zadního pokojíku na dvoře. Sám jsem ji vykopal a pro vodu jsem těžko dělal. Hloubka byla šest metrů. Dal jsem pumpu, dřív se všechna voda nosila z návse, měli jsme radost, ale přišel suchý rok a voda se nám ztratila. Pumpu koupil Holub. Žlab jsem tam měl, ten koupil Kopřiva a studni jsme dělali s Trnkou v rokli za stodolou. Tam byly prameny, studně nebyla hluboká, ale musel jsem koupit trubky a novou železnou pumpu. Přitom jsem rozšířil chlév a kůlnu a dal nová napájedla. Teprv jsme měli pohodlí a vodu jsem zaved po trubkách do kuchyně, dal tam pumpu. To bylo ňáký pohodlí. „
               Homolkovi měli samé dcery a tak statek neměl mužského dědice. Nakonec Josef Homolka předal statek dceři Marii a zeti Františku Benákovi. Zdenka Benáková o tom ve svých pamětech píše: „Protože tatínek dobře vydělával, jak v Praze, tak i v Košicích, ušetřili rodiče nějaké peníze. Stále mysleli na pěkný statek. Oba byli z hospodářství a rozhodli se zakoupit velký (zbytkový) statek na jižním Slovensku a spolu hospodařit. Statek byl již vyhlédnut, a vyjednávali o koupi, jenže můj dědeček Josef Homolka ze Hřib již nechtěl hospodařit, dcery byly všechny pryč, a neměl kdo převzít rodinný statek ve Hřibech. Bylo  to celkem malé hospodářství, ale rodiče se nechali přemluvit a přišli do Hřib. Ušetřené peníze dali rodičům a ty za ně postavili ve Hřibech pro sebe výměnek čp.23 v r.1927 a statek předali na oba manžele – moje rodiče.“

                František a Marie Benákovi hospodařili úspěšně, ovšem za cenu neustálé dřiny. František Benák investoval do nových strojů a do zařízení statku. Odkoupil od Emilky Homolkové starou chalupu Hřiby č.6, zboural ji a nechal postavit nový domek se dvěma byty pro svoje zaměstnance. Koupil starou chalupu Hřiby č. 11 po ševci Nikodýmovi, zboural ji a nechal místo ní postavit budovu pro chov prasat.
  A takhle vypadal dvůr a chlévy v roce 1991, po 40-tiletém komunistickém hospodaření, když statek vracelo JZD Podlipan mé matce Růženě Benákové. Stodola byla zbouraná, chlévy vyrabované, okna rozbitá. Dvůr je skládka odpadu a sutě. V roce 1950 nařizoval MNV dědečkovi Františku Benákovi, aby hospodařil na svém, tehdy ještě vzkvétajícím,  statku „s péčí řádného hospodáře“ a plnil pětiletý plán. Potom statek i s mrtvým a živým inventářem MNV  statek Františkovi Benákovi odebralo a předalo do JZD, které čtyřicet let vše zdarma využívalo. Komunistická péče statek poznamenala už navždy. Za zbourané stodoly, zničený vepřín a stáje rodina žádnou náhradu nedostala. V „restituci“ byl statek „vrácen“ ve stavu na fotografii.

                Od roku 1788 Václav Benák hospodařil na gruntu Chotýš č.29, který vznikl rozdělením původního gruntu Chotýš č.26 (odpradávna Zoubkovský sedlský grunt) na dva grunty. Druhá polovina zůstala grunt Chotýš č.26 a hospodařil na něm bratr Josef Benák. Otec Josefa a Václava synům dobrovolně rozdělený grunt Chotýš č.26 postoupil 9. února 1788.

                Roku 1812 16. listopadu předal grunt Chotýš č.29 v ceně 1600 zlatých synovi Václavovi Benákovi. Vymínil si výminek pro sebe a manželku.

                Grunt Chotýš č.13 slul od pradávna jako Řehákovský selský grunt. Dle šacovní smlouvy měl světnici, v ní 2 okna, kamna kamnovec železný, pec chlebová, síň, komín, komora, zvenčí chlív, a mlátek, špejchárek s prkennou podlahou, pod ním sklípek, a komůrka, pak komůrka, chlívek, pak sušárna. Roku 1800 patřily k usedlosti pozemky s topografickými čísly 129, 153, 163, 237, 250, 279, 291, 161, 156, 422, 29 o celkové výměře cca 11 jiter. Josef Benák tento grunt zakoupil 15. března 1844. Roku 1872 odprodal Kutícímu spolku v Českém Brodě 800 korců z pozemku č.421.

                Zoubkovský dvůr sedlskej patřil roku 1657 k probošství Hradu Pražského, do vsi Kšel. Předchozí majitelé Zoubkovského gruntu: v roce 1654 Anna Zoubková, Václav Zrzavý po Matoušovi Zaubkovi od 12.8.1728, Václav (W)Jandejska od 30.11.1738, Václav Burš od 8.3.1748, Jakub Nevyhasil od 7.9.1755, Václav Benák od 7.2.1761.

                V gruntovní knize z roku 1800 je grunt popsán takto: světnice v ní 3 okna, kamna trouba plechová, kamnovec železný, pec chlebová. Síň, kuchyň klenutá komín zděný, v síni komůrka, ovčínek, vedle maštal, a podle řezárna a svin. chlív, a kůlnička, stodola, mlat, a studnice. Ke gruntu patřila polovina pozemků topografických čísel 56, 60, 64, 88, 93, 115, 133, 134, 149, 164, 170, 174, 182, 186, 200, 213, 265, 281, 447, 346, 355, 54, 55 o celkové výměře cca 22 jiter. Cena gruntu byla šacována na 329 kop nebo 484 zlatých.

                Josef Benák, *08.04.1766 v Chotýši 9.02.1788 nastoupil na grunt v Chotejši č.26 dobrovolným odstoupením otce, který koupil tento původně Zoubkovský grunt 7.2.1761. Josef Benák hospodařil jen na polovici původního gruntu Chotýš č.26. Z druhé poloviny se stal grunt Chotýš č.29 a hospodařil na něm bratr jeho Václav Benák. Otec Josefa a Václava je synům dobrovolně postoupil 9. února 1788.

                Josef Benák prodal 24. června 1814 grunt zeti Jakubu Břečkovi a dceři Anně Břečkové (roz. Benákové) za sumu 1073 zlatých. Ve smlouvě si podrobně definoval a vymínil výměnek pro sebe a manželku. Roku 1814 koupil zeti Jiřímu Novotnému domek Chotýš č.41 stojící na pozemku gruntu Chotýš č.26. Josef Benák zemřel jako výminkář v Chotejši č.26 v 65 letech.

                Podle gruntovní knihy pro Chotýš a Močedník z roku 1800 byla původně živnost č.8 oddělena od usedlosti Močedník č.9, a střídala často majitele. Patřilo k ní 14 jiter 800 sáhů polí. 4.ledna 1835 koupil tuto usedlost Václav Benák (*1818) za 880 fl. 18.června 1842 obdržela Alžběta Benáková (roz. Kopecká) spoluvlastnost v ceně 440 fl.  Na základě postupní a svatební smlouvy ze dne 18.dubna 1872 s manželi Václavem a Alžbětou Benákovými co prodávajícími a v základě oddacího listu B, vkládá se právo vlastnictví k usedlosti č.p.8 v Močedníku k ruce manželů Václava a Kateřiny Brodský v ceně postupní 4000 zl. r. c. Dále je napraven omyl předchozího zápisu ve jméně, a grunt je připsán Josefu Brodskému s manželkou. Takže grunt přešel na zetě Josefa Brodského.

                V knize robotní panství černokosteleckého pro rok 1700 se pro Jiříka Benáka ze vsi Močedníku píše: 3/4 lánu, 1 den pěší roboty.

                Léta Páně 1706 dne 13. Junii s jistým vědomím urozeného pana Bartoloměje Františka Přikryla, plnomocného hejtmana panství Kosteleckého postoupil  Jiřík Benák synu vlastnímu Matějovi grunt tento na stejný šacunk za sumu hlavní  189 kop bez závdavku, nýbrž sobě ze zasetého obilí v tomto roku 3. mandel jako i byt svobodný a palouku až do smrti své vymínil, též 2 korce obilí jakéhokoliv každoročně setí a zadělati nový hospodář se uvolil.

                Když Matěj Benák zemřel, vzala si vdova Dorota Šimona Moravce. Léta Páně 1720 dne 10. Septembris s dovolením urozeného pana Vojtěcha Ign. Chrystopha, panství Kosteleckého nad Černýma lesy trvajícího hejtmana, Šimon Moravec ujal grunt  po neb. Matějovi Benákovi se všemi případnostmi a mil. vrchnosti vycházejícími povinnostmi, tím plným právem tak jak od předešlých držitelův v užívání byl, dle prošacování rychtářův a konšelův Lipan a Chotejšských za sumu hlavní 275 kop 8 gr. 4 d bez závdavku však s tou  dokonalou vejminkou, kdyby nejmladší syn po neb. Matějovi Benákovi budoucně k hospodaření schopný byl a ten grunt ujmouti chtěl, tehdy nynější hospodář jemu se vším v jedný podstatě jak jeho sám ujal, zasej povinen postoupiti.

                Šacunk toho gruntu světnice, síň, komora, špejchar, maštal, též 3 chlívy to vše pod jedním krovem za 72 kop, stodola velmi sešlá 8 kop, kůlnička pro jeden vůz 2 kopy, sklep klenutý za 6 kop, vůz, plouh, brány, to vše velmi špatný 10 kop, zahrada 6 záhonů něco švestkoví v ní za 6 kop, vorných rolí 6 kop záhonů, záhon po 20 gr dělá 120 kop, potahu konského 2 kusy jedna k druhý  26 kop 34 gr 2 d, item jedna stará kobyla za 4 kopy 42 gr 3 d, 2 krávy za 18 kop 51 gr 3 d.

                Nejmladší syn Jiřík Benák si vzal Annu Novotnou a tchán mu postoupil krčmu ve Hřibech, ale jen do vzrostu jeho dědice. Takže se potom Jiřík Benák přihlásil o rodný grunt v Močedníku. Léta Páně 1727 dne 21. Decembris s jistým vědomím pana hejtmana, postoupil Šimon Moravec tento grunt se všema případnostmi a mil. vrchnosti vycházejícími povinnostmi  Jiříkovi Benákovi švagru svému, manželce a budoucím dědicům jeho k volnému držení v přítomnosti rychtáře Chotejšského a Vitického podle předešlého šacunku i za zlepšení co nynějšímu držiteli za svatbu dal v jedný sumy ale 295 kop 8 gr.

                Pravděpodobně potom po smrti Jiříka Benáka roku 1743 na gruntu hospodařila vdova Anna. Syn Václav Benák, který se roku 1744 oženil s Annou Zichovou bydlel nějaký čas u matky Anny v Močedníku. Roku 1761 koupil (můj předek) Václav Benák velký Zoubkovský grunt v Chotejši, který byl později rozdělen na dva grunty s č.29 a č.26 pro jeho syny. Na gruntu v Močedníku tehdy zřejmě bydlela vdova a dcera po Jiříkovi Benákovi (bratrovi Václava). Jiřík si vzal Kateřinu Skálovou z Lipan a dva měsíce po narození dcery Anny zemřel ve věku 22 let na tuberkulozu. Jeho dcera Anna Benáková si 22.10.1775 vzala Josefa Urbana z Konojed, který tímto grunt získal.

                V gruntovní knize z roku 1800 je Nučický grunt již uveden jako Močedník č.4, a majitelem je Josef Urban. Grunt je popsán takto: Od starodávna Nučický sedlskej grunt. Světnice, v ní 3 okna, kamna, kamnovec železný s troubou plechovou, síň v ní kuchyňka, komín zděný na….komora, pec chlebová v síni, jedna komora, za ní maštal, špejchar s prkennou podlahou, kravský chlív a ovčínek, též jeden špejchárek s prkennou podlahou, při něm dva chlívky přes dvůr. Stodola o jednom mlatu a dvojím zadiním a 2 vrata, studnice a jeden sklep klenutý. K tomu bylo téměř 25 jiter polí a 3 jitra zahrad a luk. Naturální roboty každý týhoden po celý rok, potažní s dvouma koňma jeden den, pěší od sv. Jiří až do sv. Havla šest, a od sv. Havla až do sv. Jiří pět dní s jedním robotným. Mimo to hotově platit ourok a kontribuce. Naturální desátky k Vitickýmu záduší. A splácet dluhy váznoucí na usedlosti z minulosti.

                Roku 1805 zdědil grunt syn Václav Urban. Roku 1839 je zapsán jako majitel Jan Hájek, a roku 1877 manželé Josef a Alžběta Koželský grunt koupili za trhovou cenu 13100 zl.r.

                Kdysi grunt Tomáše Nučickýho. V registrech kladení peněz 1629 nachází se, že na tomto gruntě dopláceti se mělo Šimonovi Poledne 17 kop, Pavlovi sirotku po neb. Lešku 10 kop, Jirkovi Jíchovi Supovi 19 kop (oba bez dědiců se světa sešli).

                Zápis Václavovi Forejtovi. Leta 1650 dne 30. Augusti.. vedle prošacování.. Václav Forejt s manželkou. V kouřimské berní rule z roku 1654 je zapsáno, že sedlák Václav Forejt má rolí 40 strychů, seje na zimu 8 strychů a na jaro 6 strychů. Má dva potahy, 6 krav, 3 jalové a 2 svině. Po třicetileté válce v Močedníku byl v Močedníku ještě sedlák Jan Hluchej a chalupník Vavřinec Svoboda. Sedlský grunty Kvapilovský a Doležalovský byly rozbořený a pustý.  

               Zápis na týž grunt Mikulášovi Jedličkovi učiněný 1660 dne 8. Martii.. s povolením..aby Mikuláš Jedlička ujal ten grunt po Václavovi Forejtovi sobě, manželce a dětem.. za 189 kop. Z neznámých důvodů Mikuláš Jedlička nedosedl na týž grunt, nýbrž Václav Moravec s manželkou Kateřinou. Po smrti Václava Moravce si Jiřík Benák vzal roku 1665 vdovu Kateřinu a grunt mu byl roku 1667 připsán. Odkud Václav Moravec na volný grunt přišel jsem nezjistil.

                Zápis Jiříkovi Benákovi na grunt neb. Václava Moravce z Močedníka: 1667 dne 24. Julii s povolením urozeného pana Lorence Leittera z Thannenbergku, J.M.K oppavského a Krnovského vladaře domu Lichtenštejnského z Nykolspurgku, panství Kosteleckého nad Černými lesy přiženíce se ke Kateřině vdově po neb. Václavovi Moravcovi ujal týž grunt Jiřík Benák sobě, manželce a dítkám a budoucím svým v těch mezech a právích, povinnostmi vrchnosti přináležejícími, tak jaký jej předešlí držitelové jměli za sumu hlavní  189 kop míš. Závdavku jsouc grunt téměř pustý nepoložil žádného, gruntovní peníze začna hned toho roku 1667 po 4 kopách vždy každoročně až do vyplnění nadepsané sumy pokládati povinen bude.

                V urbáři velkostatku kosteleckým, nazvaném Zlatá kniha, je ves Močedník v té době popsána včetně gruntu Jiříka Benáka: Vejjezdní s 3/4 lánu Jiříka Benáka. Při něm rolí orných pod 41 kor. – 6 kop 50 záh., porostlin 40 záh., sklep klenutý podzemní. Loučního za 1 vůz sena. Zahrada s některým štěpem za 5 záhonů. Ouroku obojího po 1 kopě 44 gr. míš. Nepeněžitých desátků ke kostelu Vitickému dával Jiřík Benák po 3 věrtelech žita a ovsa.

                Rod Benákových je mužská rodová linie mého otce. Benákové byli až do roku 1953 (do příchodu komunismu do Čech a rozvrácení sedláckých rodin) vždy sedláci. V urbáři je to doloženo již od roku 1667. V Močedníku byli Benákové jako podruzi ještě dříve.

                Ve vsi Močedník se roku 1665 přiženil Jiřík Benák ke vdově Kateřině na grunt po Václavu Moravcovi. Od té doby byli Benákové vedeni jako poddaní sedláci na Lichtenštejnském panství Kostelec nad/Černými Lesy.

                Co obnášelo takové sedlačení v poddanství se snažím popsat na následujících stránkách. Sotva náš sedlácký rod přežil hladomory, epidemie a války v osmnáctém století, osvobodil se z poddanství a zvelebil svá hospodářství do konce devatenáctého století, přišla první a druhá světová válka. Nejhorší doba však přišla s nástupem vlády komunistů.  Benákové i Homolkové přišli o statky, pole, obydlí a násilně je vystěhovali z rodných vsí. Ztratili nejen majetek, ale také možnost pokračovat v díle svých předků. Zničení sedláckého stavu je nepotrestaný zločin, završený nedůslednými restitucemi.

                Rolník byl nájemcem panské půdy a byl tak vázán k jejímu majiteli. Vztah zahrnoval také fyzickou závislost rolníka a jeho povinnost respektovat pánovu vůli. Hlavním rozlišovacím kriteriem pro odlišení svobodného a nevolného obyvatelstva byla nemožnost volné změny místa pobytu. Nevolnictví se projevovalo zejména povinností robotovat, odvádět poddanské dávky odvozené od osobní závislosti na vrchnosti, na omezování či zpoplatnění sňatků a vystěhovalectví mimo hranice panství, nebo na nucenou čelední službu sirotků.

                Na černokosteleckém panství se zachoval rozsáhlý archiv spisů velkostatku Kostelec nad Černými Lesy počínaje 17. stoletím. Soupisy dětí živých otců, registra sirotků, pozemkové a gruntovní knihy, povolení sňatků, výhostů a vandrovní povolení, registra kladení gruntovních peněz a hospodářská agenda. Z těchto archiválií lze vyčíst konkrétní podoby nevolnictví a poddanství na tomto panství.

                Následují popisy povinností, popisy některých poddanských vsí v nichž moji předkové žili, a výpisy z gruntovních knih pro vybrané grunty a rodiny.

                Ourok, robota a naturálie (tzv. osep) byly povinnosti vůči vrchnosti. Státu se odváděla státní daň, která od třicetileté války do konce vlády Marie Terezie tragicky narostla především v důsledku habsburských válek proti Turkům i jinde v Evropě. Církvi se odváděl desátek, což bylo ve skutečnosti méně než desetina úrody a jednalo se o nejlehčí břemeno. Byla-li vrchností královská komora (tj. stát) či církev, šly jim i ourok a robota. Dále se odváděly i platy učiteli, pokud nějaký byl (vždy u fary).

                V průběhu staletí doznaly změn i poddanské povinnosti, zejména vůči vrchnosti. I nadále zůstávaly rozděleny na peněžní, naturální a robotní, docházelo však například k přesunu termínu splatnosti peněžních dávek nebo k reluici nebo k přesnějšímu vymezení roboty a objevily se i povinnosti nové. V rámci roboty také ti bohatší museli pracovat na poli se svým dobytkem. Také obzvlášť v 16. a 17. století přibyl tzv. přímus. Jednalo se o nucený odběr (koupě) zboží, které vyrobily vrch-nostenské podniky (např. pivo), i nucené využívání jen vrchnostenských pil, mlýnů, krčem ap.

                Za třicetileté války na černokostelecku řádili, loupili a usedlosti vypalovali nejen švédi, ale i císařští vojáci. Sedláci se schovávali po lesích i s dobytkem a sklízeli v noci co se dalo. V každé vsi přežilo jen pár rodin a grunty byly zpustlé a neobsazené.  Kraj se vzpamatovával jen pomalu a grunty byly vrchností obsazovány pomalu. Sedláci neměli život snadný a navíc museli robotovat na panském majetku.

                V urbáři z roku 1772 uvedeno jest podrobně, co měl roboty:

1. Celý sedlák (70-80 korců):

                a) s potahem : ve žních po 4 týdny 1 den týdně se 4 koňmi a 2 pacholky čili 2 dni s 2 koňmi 8 dní, ostatně po celý rok týdně 2 dni se 4 koňmi a 2 pacholky čili 4 dni s 2 koňmi, t. j. 192 dni, celkem 200 dnů;

                b) pěší : ve žních po 4 týdny každého všedního dne s 2 osobami činí s 1 osobou 48 dnů, od sv. Havla týdně 6 dnů (tudíž 21 týdnů) s 1 osobou 126 dnů, od sv. Havla do sv. Jiří 27 týdnů, týdně 5 dnů s 1 pěšákem 135 dnů, celkem 309 dnů;

2. Poloviční sedláci (40-48 korců):

                a) s potahem : ve žních po 4 týdny, týdně 1 den s 2 koňmi a 1 pacholkem, t. j. 4 dni, ostatní čas taktéž, t. j. 48 dnů, celkem 52 dni;

                b) pěší : ve žních po 4 týdny každého všedního dne s 1 osobou 24 dni, pak týdně 3 dni s 1 osobou, t. j. 144 dni, celkem 168.

3. Čtvrt sedláci (kolem 20 korců)

pěší : ve žních po 4 týdny každého všedního dne s 1 osobou 24 dni, pak týdně 3 dni s 1 osobou, t. j. 144, celkem 168 dnů

4. Domkáři robotovali jen ve žních týdně 1-3 dni, někteří měli i povinnost několik sáhů dříví (obyčejně 3 sáhy) v panských lesích udělati.

                První pokusy vlády směřující k ochraně lidu poddaného proti libovůli vrchnosti staly se patenty robotními, jež vyšly v r. 1680, 1717 a 27. ledna 1738. Nejdůležitější jest patent císařovny Marie Teresie ze dne 13. srpna 1775; neboť dle něho u nás robota až do r. 1848 se konala, a na základě tohoto patentu i vyvazování a vykupování roboty se dělo. Patentem tím dáno poddaným na vůli, buďto nadále konati ro­botu v té míře, v jakéž až dosud byli povinni, aneb zvoliti si robotu, jak ji patent vyměřoval, a to následovně:

                Podruh (bez pozemku) robotu pěší s 1 osobou ročně 13 dnů.

                Chalupník, měl-li kontribuce méně než 57 kr., ročně 26 dnů.

                Patentem císaře Josefa ze dne 10. února 1789 stanovil se způsob daně, aby dle nejmožnější stejnosti a beze všeho, rozdílu mezi vrch­nostenskými a poddanými grunty se vyměřila a také od každého pod­daného, jenž vrchnosti své budoucně vykonávati je má, vejnosní neb tak řečené urbářní povinnosti se spořádaly a od 1. listopadu 1789 s oběma jistý počátek aby se stal. Nařízeno bylo, aby se nejdříve vyšetřil výnos gruntu, a pak určoval.

§10 : Z vyšetřeného výnosu gruntu musí se držiteli jeho ponechati na semena, zdělání gruntu, výživu 70 zl. ze sta. Zbytek vynaloží se na daň gruntovní 12 zl. 13 1/3 kr. ze sta a na všecko, co poddaný pána povinen jest, nechť jsou to hotové peníze nebo podle peněz vypočítané roboty 17 zl. 46 2/3 kr.

§11:  Toliko peníze-povždy pravidlo nezměnitelné k vymě­ření povinností urbářních-zůstanou, a vrchnost dle pravidla všeobec­ného od poddaného nemůže nic, než peníze žádati; oběma však stra­nám svobodno jest, ty vyměřené peníze dle srozumění dobrovolně mezi sebou učiněného v obilní odvádění aneb mzdovou práci pro­měniti. Další vysvětlení podáno dvorním dekretem ze dne 5. října r. 1789.

„…všecko, co poddaný Pánu země a své vrchnosti zapravovati má, nikdy a v žádné příhodě těch 30. procento převyšovati nemá. Pod tím jsou i desátky srozuměny, nikoli však to, co poddaný v nestálé, brzy ve větší a brzy v menší míře na obecní vydání a úřední outraty přispívati povinen jest, aniž také co svému fa­ráři dobrovolně vybejvá, aneb o co se s ním pro obdržení  ji­stých libostí smluvil, což oboustranně vyzdviženo býti může.“

                Veliké třenice a nepokoje mezi vrchnostmi a robotníky vznikly r.1790, když byl císař Leopold patentem ze dne 9. května 1790 zrušil robotní patent císaře Josefa ze dne 10. února 1789 a poddaným nařídil, aby daně a urbářní povinnosti opět tak zapravovali, jako do 1. listop. 1789 činili, t. j. dle patentu Marie Teresie ze dne 13. srpna 1775. Sedláci se bouřili a nechodili na robotu a byli za to trestáni holí. Bouřili se i na černokostelecku. V Rakouském císařství bylo poddanství zrušeno  7. září 1848 v době probíhající revoluce.

                Sedlák měl ale řadu dalších výdajů peněžitých na vlastní domácnost.  Kupoval cukr, koření, sůl, kávu. Platil okování koní, mletí mouky, údržbu stavení, nářadí. Mimo tyto výdaje jsou další, převzaté z pamětí sedláka, písmáka a kronikáře F.J.Vaváka z Milčic. Ceny jsou uvedeny pro rok 1750 ve zlatých a krejcarech.

                Roční plat za služby nádeníkovi 20 zl., pacholkovi 16 zl., špitálníkovi 10 zl., pluhařovi 12 zl., volákovi 8 zl., starší děvečce 7 zl., mladší děvečce 6 zl. Ošacení stálo: Klobouk 30 kr., čepice malá 20 kr., čepice s vydrou 1 zl. 15 kr., čepice velká zimní 45 kr. Loket plátna tenkého 15 kr., tlustšího 7 kr., loket sukna hrubšího 20 kr., tenčího 45 kr., čistšího reichenberského 1zl., loket flanelu 15 kr. Pár koží na spodky 1zl.30 kr., spodky ušité od handšmachrů 2 zl. Pár prostých punčoch 24 kr., tenkých stávkových 40 kr. Pár střevíců hřbetných 45 kr., telecích 54 kr., pár bot tlustých 1 zl. 18 kr., tenkých 2 zl. Rukavice vlněné  15 kr., kožené 20 kr. Kožíšek ženský 1 zl. 15 kr. Nářadí: Vůz párový od koláře 6 zl., čtyřspřežní 8 zl. Váha železná 1 zl. 15 kr., pluh nekovaný 30 kr.

               Sedlácké rodiny trápily nemoci a častá úmrtí. Mor se v roce 1679 rozšířil z Vídně na Moravu a do jižních Čech. V roce 1680 řádil zvláště v Praze, kde dle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor vyhnul. Epidemie měla asi 100 tisíc obětí, mezi nimi např. i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna (†1694), předposlední velká epidemie, vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic. V letech 1713–1715, resp. už od 1711, byla poslední velká epidemie. Epidemie přišla roku 1713 z Uher do Rakous a Čech, roku 1714 zasáhla Moravu a doznívala ještě roku 1715. Silně byla postižena Praha, kde dle úředních záznamů zemřela víc než čtvrtina obyvatel, třináct tisíc osob. V Čechách zemřelo 200 tisíc lidí. Poté začala ve velkých městech vznikat kanalizace a výskyt epidemií byl zcela potlačen.

                Častou nemocí byla tuberkulosa, neštovice, záškrt. Venkovani spali většinou v jedné jizbě, nezřídka v jedné posteli, takže se většinou od jednoho nemocného nakazila celá rodina. Ženy často umíraly po porodu. U malých dětí se  nejčastěji uváděl psotník, i když příčina úmrtí mohla být různá. Pokud zemřela rodička a v rodině zůstaly malé děti, musel si sedlák rychle najít novou hospodyni, většinou vdovu nebo starší neprovdanou dívku.

                Na půdě se hospodařilo trojhonným systém úhorového hospodaření. To zaznamenalo na našem území prvý vrchol své výkonnosti v druhé polovině 16. a na počátku 17. století. Výsledky, jichž v této době u nás zemědělství dosahovalo, nebyly potom překonány téměř po dvě následující století. V této době bylo již získáváno tzv. páté zrno (pětinásobek výsevu) a zcela mimořádného rozkvětu se těšilo české rybnikářství a ovčáctví a na dobré úrovni byl i chov skotu a ovocnářství. V tomto „zlatém věku českého zemědělství“ lze již zaznamenávat určité přechodové prvky k zemědělství střídavému, které se však u nás v důsledku pobělohorských událostí nemohly dále rozvíjet. Prosperujícímu zemědělství bylo podřízeno tehdejší lesní hospodářství. Les byl nejenom zdrojem potřebného dřeva, ale v lesích se běžně páslo (hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata), včelařilo, sklízelo se tzv. dubové ovoce (žaludy) a bukyně (bukvice), a to pro krmivářské i potravinářské účely, kosila se zde pro dobytek chovaný ve dvorech tráva, hrabalo se stelivo a v obdobích sucha se jako náhradní krmivo dokonce lámaly větve listnatých dřevin. Tomuto přístupu odpovídal také všeobecně špatný stav tehdejších lesů.

                Po třicetileté válce poklesl v Čechách počet obyvatelstva na stav, jaký tu byl na počátku 13. století. Tím byl na dlouhou dobu ze hry vyřazen významný faktor stimulující po celou historii rozvoj zemědělství – populační tlak. Podmínky, ve kterých se u nás začal opět uplatňovat pověstný závod čápa a pluhu, začínaly působit až teprve po více nežli sto letech od ukončení třicetileté války.

                V letech 1771–1772 za panování Marie Terezie vypukl po kritické neúrodě hladomor v Čechách. Zemřela více než desetina obyvatel Čech (250 000 lidí).  Nejvíce strádaly Čechy a Slezsko, v menší míře Morava a Dolní Rakousy. Po neúrodách v letech 1769 a 1770 byla situace víc než dramatická. Jeden rok řádily silné deště, druhý rok pro změnu přišel v březnu sníh, napadlo ho přes půl metru a ležel na polích přes čtrnáct dní. Když roztál, dostavily se záplavy, které znemožňovaly setí. Se setbou se mohlo začít až po svatém Jiří. Ještě by se bývalo všechno mohlo napravit, ale zase dorazil nevídaný rozmar počasí: předchozí sníh a mokro vystřídalo neobvyklé sucho, které trvalo od konce dubna až do 17. června. Na polích nezůstalo téměř nic. Ceny obilí rychle stoupaly. Brzy byly spotřebovány i zásoby určené na osivo.  Dobové kroniky popisují hladomor dramaticky. „Roku 1770 hned na začátku počal býti mokrý čas. Obilí vyhynulo. Osení dílem vyhynulo, dílem v stoklasu se zvrhlo, takže mnohý po patnácti korcích výsevku pouze 22 mandele sklidil a z těch 22 mandelů jen 2 korce obilí vymlátil. Z toho povstala drahota, na obilí hned po žních “přiskakovalo″. Naposled ale nebylo nic k dostání, neb obilí se ze země za drahé peníze vyváželo (podobnou neúrodou bylo postiženo i Bavorsko a Sasko, kam některé vrchnosti za ceny výhodnější nežli v Čechách vyvážely obilí). Řemesla a obchody docela přestaly, ve městě neměly na čem vydělat. V měsíci listopadu nastal takový hlad, že lidi na vsích z lesů rozličnou trávu vařili a jedli, drobet otrub do toho namíchavše. Lidé otruby jako nejpěknější mouku jedli. Na jaře bylo ještě hůř, ani ta tráva nebyla. Pro nedostatek chleba a drahotu málokdo čeládku do služby bral. Rovněž polousedlí sedláci, opustivše hladem své živnosti neb polní hospodářství, odebrali se do větších měst a na silnice, a tu pro Boha prosili o almužny, aby hladem nepošli. A protož mimo jiné mnohé nespočítadlné žebráky mnoho té chasy obojího pohlaví dům od domu chodilo chleba žebrajíce, tak že ve městech mnohdy za den přišlo 40, 50, 60, 70 i 100 žebráků. V roce 1770 a 1771 přece ještě něco chleba se dalo za drahý peníz ukoupit, ale roku 1772 ani kouštíček. Lidi shledávali všelijaké byliny, lebedou, kopřivami a jinou zelinou své živobytí uchovávali, rvali jakousi trávu, kořínky osladiče, jen když hlad utišili, vařili oves, oloupali plevy a jádro osolené požívali, psy, kočky, padlý zhynulý dobytek jedli, leč ani toho nakonec nebylo. Povstaly velké nemoce, jako peteče, hlavní či horké nemoci, že když se kdo roznemohl, byl rozpálený jako oheň. Kněz u nás 20 i více nemocných za den zaopatřoval. Hřbitovy zvláště leckde ve vesnicích nestačily. Jejich zdi v širokosti a v dýlce bouraly se a dál se kopá.. Lidé mdlobou ani choditi nemohli a pořád mřeli, mrtvá těla do kostnice a na hřbitov i v noci nošena a vozena, takže mnohdy 10 i 12 mrtvých na hřbitově nalezeno bylo, aniž se vědělo, kdo byl onen mrtvý a odkud. Často i 10 mrtvol do jediné jámy bylo složeno. V měsíci máji roku 1772 počali lidé ještě více stonati a umírati. Teprve požehnaná žeň roku 1772 učinila tomuto strašlivému neštěstí konec.“

                Milčický sedlák F.J.Vavák v pamětech tuto bídu také podrobně popisuje. I v úrodném Polabí byly úrody mizivé. K tomu mnoho lidí mřelo na zimnici s velkou horečkou (pravděpodobně chřipkové epidemie). Zmiňuje i první nařízení k pěstování brambor (erteplí) po vzoru německém. V roce 1771 je již sázel skoro každý hospodář a lidé, kteří je dříve za svinskou stravu považovali, je potom kupovali po 2 zl. za strych.

                V důsledku hladových let 1770–1772 se začalo měnit zemědělství, vylepšovaly se úhorové systémy hospodaření. Zaváděly se nové výnosnější plodiny a odrůdy, především brambory, burgundská řepa, ale i ozimý ječmen, který byl do té doby v Čechách téměř neznámý. Hladová léta urychlila všeobecné rozšíření brambor. Tato plodina byla jako “chléb chudých″ náležitě doceněna již v nejbližším dalším hlubokém dvouletém období neúrody, které České země postihlo v letech 1804 a 1805.  Protože hladomory byly většinou zapříčiněny mokrem, bylo následně v Čechách zrušeno na 3000 rybníků. Podmáčená půda se odvodňovala. Vídeň uvažovala o zrušení nevolnictví.

                Mezitím se v druhé polovině 18. století v Anglii, která byla zemědělsky i průmyslově nejvyspělejší zemí tehdejšího světa, začal v hrabství Norfolk používat první průkopnický osevní postup střídavého hospodaření v historii, který je dodnes označován podle místa svého vzniku. Tento převratný vynález – norfolkský osevní postup, umožňoval, aby při poměrně malém počtu honů bylo možné pěstovat všechny nejdůležitější zemědělské plodiny, a to již zcela bez zařazování úhoru. Šlo vlastně o velmi jednoduché a proto geniální, praktické naplnění poznatku, že se v přírodě rostliny vyskytují ve společenstvech, nikoliv v monokulturách. V našem případě ale rostlinné společenstvo bylo nenáhodně a především nenáhodně časově rozloženo do jednotlivých let rotace osevního postupu: po řepě nebo bramborách následuje jarní pšenice nebo ječmen, dále vojtěška nebo jetel a po nich ozimé obiloviny – a tak dokola… Tímto způsobem se s výhodou docilovalo obnovování půdní úrodnosti, a to již bez zařazování přílohu nebo úhoření! Norfolkský osevní postup představoval v zemědělské výrobě obrovský revoluční zvrat – vymanění z „tisíciletých úhorových systémů hospodaření“ – počátek tzv. zemědělskotechnické revoluce.

                V Českých zemích se na některých pokrokových velkostatcích střídavé hospodaření začalo provozovat již počátkem 19. století. Např. selský písmák F. J. Vavák se o něm ve svých Pamětech zmiňuje již k roku 1810, jako o „nové módě na panství knížete Lichtenštejna“. Celková přeměna úhorových systémů hospodaření na intenzivní hospodaření střídavé byla v Čechách završena až v prvých desetiletích druhé poloviny 19. století. Ještě r. 1848 dosahovalo plošné zastoupení úhoru v popluží 21,6 %, ale r. 1875 již jen 4,8 %.

                Pro zemědělskotechnickou revoluci je vedle vůdčího uplatnění systému střídavého hospodaření dále příznačné zařazování nových plodin a odrůd do osevního postupu, je kladen důraz na chov skotu ve stájích a výrobu kvalitních statkových hnojiv (Kdo dbá o dobytek, dbá o pole, Kdo rozšiřuje hnojiště, záhy přistavuje stodolu), používání průmyslových hnojiv, provádění melioračních opatření, používání výkonnějšího a funkčně účinnějšího nářadí (např. pluhů, kultivátorů, harek, hrůbkovačů, válců, železných bran, žentourů, mlátiček, secích strojů, travních a žacích sekaček apod.). Dalším důležitým znakem zemědělskotechnické revoluce se stalo zodbornění zemědělské výroby. To samo o sobě znamenalo významný kvalitativní posun od tradičního rutinního „pranostického“ zemědělství v disciplínu, jejíž úspěšné provozování již předpokládá teoretickou a praktickou přípravu.

                Po zavedení soustavy střídavého hospodaření u nás v poměrně krátkém čase stouply hrubé výnosy zemědělských plodin o závratných 100 až 110 % a čisté výnosy se zvýšily dokonce o 200 až 240 %. Koncem 19. století se vesnice rozrůstaly.

                Spisovatel, překladatel a novinář Josef Holeček (1853 – 1929), mimochodem syn sedláka ze Stožice u Vodňan, líčí tento zázračný hospodářský vzestup českého venkova takto:“Najednou přestalo třístranné setí na záhonech,  pole orána na šesti-brázdové líchy. Starého pluhu užíváno od té doby jen k podorávce, začalo hluboké orání ruchadlem. Zavedeno hospodaření šestistranné. Roku 1860 se všecka naše úroda vešla do stodoly. Již následující rok bylo nutno vedle stodoly po-stavit stoh. Brzy postavili dva stohy, stodolu rozšířili a pořád bylo málo místa na úrodu. Asi roku 1870 byla u nás obilím nabita i stodola, i přístodolek, postavili stoh, nacpali obilím všecky půdy…byly to starosti s úrodou, rok od roku hojnější.“

                Předchozí popis společnosti a hospodaření slouží k tomu, aby následující údaje o předcích měly dobový rámec. Moji předci byli sedláci na venkově prokazatelně v letech cca 1650 – 1953, tedy 300 let. To skončilo nástupem komunismu a likvidací selského stavu. Následuje popis vsí a sídel kde žili rodiny a příbuzní.