Sepsané paměti o dědečkovi vmích osumdesati sedmích letech jak jsem slišel
a pamatuji roku 1950 15. května.
Chci sepsat paměti našeho rodu dle mého dědečka vypravovani a pak paměti
moje.
Můj
dědeček měl ve Viticich statek čis.2. Výměra statku v jitrech 38 neb v korcich
70 korcu. Dědečkovi předemřel otec, zanechal vdovu a tři dítky. Dědeček se
narodil roku 1803. Měl ještě dvě sestry. Dědečkova matka se znovu provdala za
Zemana, který dědečkovi hospodařil, narodily se ještě dvě sestry tak že bylo
pět dítek.
Jaké
to byli zlé časi vypravoval již dědeček, že ani otčim nemohl sestrám vyplatiti
žádné věno, jen skrovné asi po třech stech a vybavu. Jedna si vzala domkáře
Kopřivu, druha nájemnika Bičáka, nevlastní sestry jedna do Kšel domkáře
Nezavdala, druhá Zítu nájemnika. Otčim odevzdal hospodářství a sám byl jako
výměnkář se ženou v domku na vinici, dnes již nestává. Dědeček vypravoval že
přišly Rusove táhly na Paříš a když odešly že po ních tahaly hnuj se seknice
kopáčem. Dědeček se oženil vzal si babičku z Lipan Marii Annu Stejskalovu dceru
Jakuba Stejskala rychtaře z Lipan č.1 se kterou měl tři dítky. Když zemřela
1833 dva synové a dceru, Františka, Josefa a Annu. Oženil se znovu s dcerou
šafáře s knížecího dvora Bohumile Tučkovou Marií skerou měl devět dítek a sice:
Jana, Václava, Čeňka, Aloise, Emanuela, Hynka, Marii Anežku a Barboru. S
takovou četnou rodinou byli starosti, však šťastně všecky zaopatřil.
František se učil krejčím ve Vídni pak se usadil v Černem
Kostelci tam oženil a dělal řemeslo, zvlášť šil vojenské stejnokroje též dával
šít okolním krejčum, vedlo se mu dobře mel pěknou chalupu s póli, držel pár
koni, dítky měl tři Jana, Františka a Terezii. Jan převzal po otci živnost,
František odejel do Ameriky, Terinka se vdala do Uhřenovse za pana Křupina
pekaře.
Josefovi
dal dědeček ve Hřibech usedlost čis.9 42 korce, sam si udal malý výměnek. Josef
měl sedum dítek jmena nevim, poze dcera Marie a syn Emanuel se kteryma jsem
chodil do školy, neb strýc to ve Hřibech prodal p. Václavu Šmejkalovi, sam
koupil v Lipanech statek po Vedralovi dobře se mu dařilo, prodal statek p.
Jouzovi a koupil mlýn na potoku Kouřimce samotu Buda, dařilo se mu dobře, pak
přišel o všecko živil v Zásmukách, dítkám mnoho nedal dlé doslechu vede se všem
dobře.
Céru
Annu provdal do Poříčan p. Snětinovi měli také šest dítek Annu, Karla, Jana,
Josefa, Kateřinu a Barboru. Syn Karel je doktorem medicín, Jan dostal statek
doma, Josef se přiženil do statku do Oumonina, Anna se provdala do Poříčan za
p. Hrabu do hostince s póly. Kateřina se provdala do statku Drahobudicih p.
Kašpara, Barbora zemřela.
Jan
muj otec dostal statek doma, matka byla s Chotouně Stejskalova Barbora. Ditek
nas bylo sedum Josef, Marie, Václav, Anežka, Jan, František, Anna. Dědeček a
babička u nás byli na výměnku, obá byli velice hodní, mnohému nás naučili se
školními. Jsme stále chodili k dědečkovi do sekničky kde obýval a pro nás všé
udělal. Také nás poučoval a vše dobré i zlé pověděl. Kterak přišel o koně a hřibata
neb oheň vyšel z maštale. Stavěl maštale nové, které se dosud užívají a nesou
letopočet 1834. Nikdy nebylo slyšet naky hadky žili všicky pěkně v míru.
Dědeček
zemřel když jsem byl vojákem roku 1885. Z vojny jsem mu byl na pohřbu. Když
jsme jej vnukové nesly, byla nás hezká řada počitali že měl vnuku 57. Dědeček
byl mnoho roku školním dozorcem též ho pamatuji že učil za p. učitele ve škole,
když se stavěla nová škola tak tam dohlížel, byl velice vážen, na kchůru
spívával pašije Evangelistu a tloukly bubny když troubyli intrády o oltařih tež
tloukly bubny neb se chodilo s muzikou. Babička zemřela za deset roku za
dědečkem.
Kovárnu
od dědečka koupil, však s nájemci nebyla tak žádná shoda tak kovárnu zas prodal
kováři Janu Tučkovi. Jelikož ku kovárně bylo vzato čtyry korce póle, koupil
otec náhradu póle od Třešňáka truhláře pět korců. Zajisté že toho měl na sebe
dosti, vyplatil všechny strýci a tety a mi dorůstaly. Zajisté nemohl pro nás
mnoho nahospodařit, koupil chalupu ve Hřibech č.6, pak od Salabova hospodařství
louku u kapličky k Močedníku takže hospodářství zvelebil.
Pro
syna Václava postavil novou kovárnu na svém póli který se učil kovářem, odešel
do Prahy na zkušenou dělal v továrně a kovárnu nechtěl, tak byla kovárna
pronajatá. Zemřel v mladém věku jak jest psáno bibly zanechal syna Jana, který
se dostál pěkného postavení byl revisorem na elektryckych vozech.
Čeňka
a Aloise dal na učení do prahy na zlatnictví, v tu dobu velice výnosné. Oba dva
byli vojáky, strýc Čeněk sloužil u mislivcu, kde byl obrjegrem, zastihla ho
válka roku 1866 kde jeho prápor padl celý u Podola kde bránili most přes
Jizeru. Všicky již ho oplakali že padl, strýc však po válce psal že je zdráv a
že přes celou válku byl v Bukovině v Cernovicích v magacině že vůbec ani Prajze
neviděl to bylo ňáké radosti. Přišel z vojny a dostal místo u drahy jako
konduter, pak se oženil, bidlil v Praze na Zlíchově, tam jsem byl s tatínkem na
zabíjačce, později na Smíchově, pak na Vinohradech. Měl šest dítek, Marie,
Anežka, Božena, Emilie, Josef a Anna. Dařilo se jim dobře, stalo se však
neštěsti strýce přejel vlak po 25 leté službě a ujel mu nohy, v nemocnici u
milosrdných zemřel, byl jsem mu na pohřbu.
Teta
se starala při malé pensi o dítky dobře. Dala jim velice dobré vzdělání a
výchovu. Marie byla kasírkou na dráze a zůstala svobodnou, Anežka se provdala
za F. Štajnera řiditele záložny v Sadské, Božena se také provdala za uředníka
banky však brzi ovdověla, Emilie se provdala za redaktora Hůrku, Josef syn
nastoupil dráhu vojenskou, nyní jest plukovníkem v ministerstvu. Válku světovou
prodělal na Srpsku, kde mnoho skusil ale zdrav se navrátil. Anna s matkou jako
uřednice u drahy bidlila v Příbrami, kde se provdala za doktora mediciny, v
Příbrami mají sanatoryum.
Alois
strýc když přišel z vojny sloužil u dělostřelectva dal se k četníkům, sloužil u
Náchoda v Tarkači, tam se oženil a měl dítky, které jsou psány v bibli. Psal to
strýc Čeněk když jel strýcovi Aloisovi z pohřbu. Dcery provdal dědeček Marii do
Škramníka za V. Krušinu do hospodářství. Měli 6 dítek Jana, Václava, Aloise,
Josefa, Karla a Anežku. Jan dostal hospodářství doma, Václav byl učitelem,
Alois studoval, pěkně spisoval pod jménem Škramnický, ale zemřel velice záhy.
Josef byl kupcem měl obchod ve Škramníku. Karel byl vyučen řezníkem a dělal
řemeslo v Praze. Anežka se provdala za učitele Pacovského, který působil též ve
Kšelích.
Anežka se provdala za Matěje Kozáka do Chválovic kde měli
hostinec s póli, vyhořeli a otec muj jim tam pomáhal vozit stavební potřeby.
Postavili vše znovu. Měli devět dítek Mari, Barboru, Anežku, Františka,
Františku, Jana, Aloise, Aloisii, Bětušku. Dařilo se jim dobře. Marii vdali do
Peček do hospodářství, vzala si Václava Kozáka. Barbora se vdala do kostelní
Lhoty do hostince ale po malem zemřela. Anežka se provdala za Matěje Vránu z
Milčic, měli pak hospodu v Plaňanech. František studoval ale zemřel záhy.
Františka se vdala do Prahy za řezníka Fukse, měli tam obchod, on však brzi
zemřel. Jan dostal hospodářství hostinec doma. Alois se vyučil řezníkem, řemeslo
však neprovozoval, měl najmutý hostinec v Pečkách, potom byl na jatkách v
Praze. Aloisie zemřela svobodná. Nejmladší Alžběta se provdla za Václava
Černýho v Chválovicích.
Teta Barbora se provdala za J.Voseckého do hospody a
hospodářství do Přehvozdí. Měli tři dítky, Emanuela, Jana, Anežku. Emanuel
dostal hospodu. Jan se přiženil do Kounic. Anežka se provdala za Josefa Kaše
statkáře v Přehvozdí.
Pro
strýce Emanuela koupil dědeček hospodu s polmi v Dobrém Poli, ale přišel tam o
peníze i hospodu. Strýc byl vojákem u pěších. Přiženil se k Batelovům ve
Viticích čis.10, vzal si dceru Marii. Měli spolu jedno dítko, Barboru. Pak
čis.10 prodal a koupil čis.8 ve Viticích. Dceru vyvdal do Limuz, vzala si
koláře, měli domek s póli, vedlo se jim dobře.
Nejmladší
syn Hynek se učil obuvníkem u mistra Solka ve Viticích. To již dědeček byl na
výměnku. Když se vyučil dělal v Praze, kde se oženil a postavil si domek v
Kobilisích. Vedlo se jim dobře. Domek pak dobře prodal a stavěl jiný větší. Pak
nemohl dostavět, dlužil se od svých a bratrů, i dědeček co mohl dal. Však vše
marno, přišel o všechno. Přistěhoval se do Hřib, pak do Lipan, pak až do
Chotusic, kde oba zemřeli. Měli asi tři dítky, já neznal než dceru Barboru.
Dědeček
i otec měli na sebe dosti velké úkoly, ale vše šťastně přestáli. Tak si dědeček
zaopatřil tak velkou rodinu, sám bral výměnek ze Hřib i od rodičů z Vitic, kde
též bydlil. Dědeček chodil denně do kostela, nás vodíval sebou, měly sme ho
rády všichni, rodiče též.
Otec
sestru Marii provdal do Kšel do hospodářství panu Františku Jandejskovi roku
1883.
Já
jsem šel na vojnu, sloužil jsem u dělostřelců, přišel jsem domů po třech letech
roku 1886. Vypomahal jsem při hospodářství. Jako nejstarší jsem se roku 1889 5.
února do Hřib přiženil do čis.8 k Bártovum. vzal jsem slečnu Annu za manželku,
rodiče Bártlovi bidleli s námi, měli svůj pokojíček, pak tam bydleli rodiče
tchýně Mršnovi, který přišli o výměnek postupem pro syna, takže nás tam bydlelo
šest. Velice svorně jsme hospodařili, všichni pomáhali, všichni byli velice
hodný, zvlášť tchyně byla zlatá žena, to jsem sobě nemohl nařikat. Starší dcéru
Marii provdali do Malenovic za bratrance Mrnáka do pěkného hospodářství hned
roku 1881. Já dostal pět tisíc zlatých, sestra do Kšel též, mě zbyli dluhy neb tchán
dal dceři do Malenovic osum tisíc zlatých, ty se dlužil od záduši z Valdašína.
Z mého přínosu něco splatil, ostatní jsem splácel já, úroky a vše. Ditek jsme
neměli až teprve za štyry roky se nám narodila dceruška Marie. Zemřela nám na
zánět mozkových blan. Tchýně zemřela v roce 1908. Tchán v roce 1919 před
ukončením války, též starý Mršnovi jsem oba vypravil slušný pohřbi. Pak jsem z
bázní Boží dále hospodařil, za pomoci již dítek neb se nám narodila dcera po
první Marii za dvě léta Anastazie, pak za dva po ní Marie, pak Boženka a
naposled Emilie. Pak jsem dával nové podlahy do pokojíčku neb byly shnilé a též
jsem pořídil žentour, dřív mlátili jsme ruční mlátičkou, to jsem se natočil.
Roku 1895 jsem koupil novou čisticí mlátičku k žentouru na výstavě v Praze a k
tomu nový žentour neb starý byl stojatý. Pak jsme již mlátili pohodlně, ale
scházely nám větší špýchary. Též jsem kopal novou studni pod oknem u zadního
pokojíku na dvoře. Sám jsem ji vykopal a pro vodu jsem těžko dělal. Hloubka
byla šest metrů. Dal jsem pumpu, dřív se všechna voda nosila z návse, měli jsme
radost, ale přišel suchý rok a voda se nám ztratila. Pumpu koupil Holub. Žlab
jsem tam měl, ten koupil Kopřiva a studni jsme dělali s Trnkou v rokli za
stodolou. Tam byly prameny, studně nebyla hluboká, ale musel jsem koupit trubky
a novou železnou pumpu. Přitom jsem rozšířil chlév a kůlnu a dal nová
napájedla. Teprv jsme měli pohodlí a vodu jsem zaved po trubkách do kuchyně,
dal tam pumpu. To bylo ňáký pohodlí.
Po
posvícení o všech svatých jsem oral na výměnku na poli, když přiběhla pro mne
sestra Anežka, že mám hned běžet do Vitic, že se tatínkovi zabily koně. O
posvícení koně stály, byly bujný, velice pěkný. Oral s nimi bratr František na
Lipský. Jeli domů, za Ledci se mu splašily a spadly podle mostku ze skály. Ten
lepší si zlomil nohu a druhý se potloukl ale tolik né, takže mohl chodit.
Přiběhnu tam, ten se zlomenou nohou byl na hnoji neb ho přivezli a čekali na
řezníka z Brodu aby ho přišel zabít. Celý stavení tak pobouřeno, že jsem měl co
těšit. Řezník přijel, koně zabil a odvez na jatka. Co za něj dal nebylo mnoho a
otec musel koupit pár koní nových.
Sestra
Anežka se nadělala mnoho a provdala se k Váňovům vedle, neb měla s ním rodinu.
Stálo to otce osum tisíc, byl to pěknej statek ale blaho tam neužila žádné.
Pak
se otec rozstonal a hleděl udělat pořádek. Statek měl dostat bratr František,
neb bratr Václav zemřel ve dvacetiosmi letech. Též jsem s ním byl za nevěstou,
kterou mu doporučil švagr Mrnák. Byli jsme tam v Chotouchove, líbilo se nám
tam, holka dostávala hodně peněz a když jsme přijeli domů tak řekl, že si jinou
nevezme než Emili Drábkovou. Drábek chodil otce navštěvovat. Já sám jsem jej
prosil, aby hospodu prodal a dceři aby do statku pomohl, že jest škoda, aby to
přišlo do cizích rukou, nic jsem nezvítězil.
To
zužitkoval Šmejkal a přived pro sestru ženicha Holuba ze Ždánic, což se
skutečně stalo a sestra dostala statek. Co jsem s tím zažil starostí nikdo
neuvěří. Co těch cest a toho ježdění a otec zemřel. Než zemřel přijel notář,
vše se provedlo. Matce udali výměnek a bratrovi zbyla zadlužená chalupa ve
Hřibech, kterou jsem od něj koupil za dvanáct tisíc korun, po dluhách jsem mu
zaplatil asi šest tisíc a něco, takže ze všeho dostal nejméně z celého statku.
V
roce 1894 24.dubna přišla průtrž mračen. My okopávali u Vitic řípu. Šmejkalovi
též, když se hnaly mraky. Tak jsme poslali chasu domů a já a Šmejkal jsme šli
do Vitic do hospody. Ale když se to přihnalo a strhl se mrak s kroupama, tak
jsme běželi domů. Jak jsme přiběhli ke Kříži tak jsme viděli tolik vody, že
nebylo vidět jak všechno jest zatopeno. V Chotouni se sešlo tolik vody, že se
utopil dobytek ve chlívě. U Boháčků se ucpal kanál a paní s dítětem se
zachránila že plavali na skříni. Museli prokopat zeď aby je zachránili. Ve
Hřibech šlo tak vody, že netekla do rokle, ale kolem kovárny k nám a pak ke
Šmejkalovům. U nás to ucpalo vrata a voda nemohla do dvora. To ještě nebyla
zahrádka, ale voda šla až pod okna. V chalupě voda stála v komorách přes metr.
U stodoly vyrazila vrata a šla po zahradě pryč. V komoře Třešňákovi provalila
se zeď. Co mohla jim odnesla, pak to zbourali po rokli a po pastišti. Přijít to
v noci, tak to stálo životy. Ve Viticích to vzalo mostek co jezdili k nám,
velký most byl taky ohrožen. Mostek stavěl okres, měl to najatý mistr Nekola.
Otec mu vozil materiál tak něco vydělal, a mistr Nekola měl také zastoupení
pojišťovny, jméno nevím a otce pojistil na zásoby. Jinak by byl pojištěn u
Síbra, kde s tím nebyl nikdy vyrovnán. Jako na stodolu také nebylo zaplaceno.
Stodola shořela a to bylo štěstí, že bylo pojištění zaplaceno. Pojistné mu
vyplatili, ale musel vokázat slovy, že byl tak vysoko vždy pojištěn. Na stodolu
nebylo zaplaceno, tak musel podat žádost a cestou milosti dostal asi třista.
Stavěl stodolu novou. Na tu jsem se navozil kamene a dříví dost.
Já
jsem musel stavět také neb jsem měl špýchary, ty byly dřevěný a malý, tak jsem
na domovním stavení uďál půlštok a přistavěl kvelb a místo špýcharu pak kuchyň
pak kuchyň letní a pec na chleba, za tím komůrku pro chasu a udírnu na maso. Se
zedníkem Chvojkou jsme vyřešili odtok vody do rokle za stodolu, dříve tekla po
zahrádce k Smejkalovum, ale když jsem zastavěl, nemohla tam téct. Nešlo to
jinak než stavět kanál, což stálo dost peněz, a ty práce. Tím jsem si od vody
pomohl. Za stodolou jsem postavil zeď, dvířka a vrátka, jámu na řízky jsem
zavezl, od Šmejkala jsem koupil kousek zahrady dosti těžko, zároveň s naším
stavením, postavil jsem tam zeď a dával řízky do rohu na vrch, takže se pěkně
na kolečku vozily.
Jak
přišla ta katastrofa 1894 tak se musely sít řepy znovu, pršelo však stále, což
bylo dobře, že se vše po těch kroupách zotavilo. Mohlo se teprve sít až šestého
května. Pomáhali nám z Valenovic, ve Viticích z Chválovic. Ke dvoru se sjely z
okolních dvorů s potahy a stroji. Bylo jich mnoho, až ze dvora od Hlízova.
Zaselo se to dobře a řepa rostla dobře, tak řepy narostlo hodně, ale sklízet se
nemohlo. Stále pršelo až teprve v listopadu se to potom vše sklidilo. My jsme
také pomáhali u dvora za chrást. Ten rok jsem krmil chrástem až do desátého
ledna.
Měli
jsme pět dcer. První Marie zemřela na zánět mozkových blan o půl druhém roce.
Druhá
dcera Anastazie chvála Bohu dorostla a provdala se do Prahy za Inženýra
Antonína Novotného. Měli pěkný domek se zahradou na Smíchově. Moc to měli
pěkné, žili spokojeně. On chodil do kanceláře, ona s jeho matkou byly doma.
Matka byla moc hodná paní a pěstovali krásnou zahrádku. Já jsem jim na zimu
vozil s koňmi ovoce, mouku, brambory, vše co potřebovali.
Marie
se provdala za Františka Benáka z Vitic. On byl v kožním oddělení řezníků v
Praze. Bydleli na Letné, kde měli pěkný byt. Tam se jim narodil syn Jiří.
Dařilo se jim dobře. Pak byli přeloženi do Košic na Slovensko. Nábytek jsem
odvezl do Hřib. Vzali sebou to nejnutnější. Také jsem tam za nima byl, dařilo
se jim dobře. Pak dle všeho zpozorovali, že se to neudrží a přistěhovali se k
nám. On jezdil do Prahy. Benákovům se v Košicích narodila dcera Zdeňka. S tou
přijeli k nám.
Božena
se provdala za Josefa Háska, četnického strážmistra ač jsem jí chtěl dát
hospodářství. Byl přeložen do Uhříněvse. Tam byli stále. Také když jsem jel s
vozem do Prahy, tak jsem se tam stavil a co potřebovali přivez.
Nejmladší
Emilie zůstala svobodná neb měla křivou páteř. Roku 1925 jsem postavil domek na
svém poli a vysázel zahradu. Hlavně kvůli Emilce, by měla kde bydlet.
Benák vystoupil v Praze a chtěl si najmout hospodářství v
Dubči. Byl jsem se tam s ním podívat. Mě se to nelíbilo a tak když chtěl
hospodařit, předal jsem mu to doma roku 1927 a sami jsme se stěhovali do nového
domku na vejminek.
Emilce
jsem dal chalupu, by měla být z čeho živa. Benák ji vobdělával, my jsme tam
chodili vypomáhat.
Dařilo
se nám dobře, byli jsme spokojený, až roku 1931 jsem přišel o pravou nohu. Až
pod koleno mi ji museli uříznout. Chodím o berli teď již těžko, proto vsedě
udělám všecko, štípu dříví a roští, v dřevníku mám ponk a lecos ještě udělám co
mohu, i pro hospodářství Benákovum.
Benákovi
mají dvě dítky, Jiřího a Zdeňku, oba již ženatý. Jiřík si vzal strážmistra
četníků z Vitic Růženu. Byl taky u četníků. Teď vystoupil a je ve Hřibech.
Ostává v tom deputátním domku co Benák postavil a vypomáhá v hospodářství. Na
zahradě pěstuje nutrie pro kůže. To ho špatně uživí. Mají již dvě dítky, kluka
Jiřího a teď malou holčičku Václavku.
Zdeňka
se provdala do velkého statku za Josefa Černého do Hořevyšerovic. Velice to
mají pěkný. Byli by spokojený, jestli jim to taky nevezmou. No vůle Boží, jsou
oba mladý a chytrý, snad se uživí.
Boženka
Hásková má dva syny, Zdeňka a Silvestra. Bydlejí teď v Praze ve Stázičinom
domku. Zdeněk je na vojně, Silvestr chodí do kanceláře, Hásek dosud zastává
četnickou službu.
Stázička
neměla dítek ale cítila nevolnost. Lékař ji radil, aby se nechala operovat.
Stará paní zemřela a byla zpopelněná. Emilka jí tam s Toníčkem hospodařila.
Stázinka přijela sem, že se nechá operovat v Brodě a již byla v nemocnici. Ale
Toníčka ranila mrtvice a Emilka tam byla s ním sama. Ta starost. Musela volat
lékaře a sousedy, pak zjednat někoho s autem by jel pro Stázinku, což se jí
povedlo. Stázinka přijela na pohřeb. Byl též zpopelněn, mají na Malvazinkách
pěknou hrobku. Pronajala domek rodině Kučerovic a sama se nechala operovat v
Praze. Operace dobře dopadla, ona pak s Emilkou jezdila po sanatoriích, někde
na Pleši, pak v Beskydech, ale nesloužilo jí to tam dobře, tak přijeli do Hřib.
Zde ležela a jezdila kočárem k lékaři do Černého Kostelce na ozařování, ale nic
to neprospělo. Ležela stále, jezdil k ní z Kouřimi lékař, ale přestal jezdit
bez výsledku. Řekl, že jedině ji může vyhojit Emilka a Pán Bůh. Skutečně se Bůh
Všemohoucí smiloval nad ní a uzdravil úplně.
Pak
se nemohla ale nájemníka zbavit, dost to dalo práce. Pak si vzala k sobě ňákou
paní, pak i služku a spokojeně žila. Jmění měla veliké. Též Emilce dala sto
tisíc a cenný papíry. Na Smíchově má dosud půl domu a strýc Biskup jí řekl, že
může utratit ročně padesát tisíc a nic jí neubude. Ale přišla nová vláda a
peníze zabavily, i cenný papíry a bylo konec. Též po smrti Emilčině měla s tím
hodně práce a z peněz, které jí dala, musela platit daň z dědictví.
V
roce 1939 zemřel Toníček a v roce 1940 se Stázička přistěhovala k nám do Hřib,
a dosud a dosud jest zde zdravá. Když zemřela babička roku 1944, tak jsme
postavili hrobku. Už nevím co stála. Stavěl ji z Peček p.Suchý pro čtyři rakve.
Byli s Emilkou a vše společně dělali. Pak však začalo Emilku bolet srdce, tak
se vypravili k lékaři a ten ji poslal do nemocnice. Stázinka tam jezdila denně
a asi za pět dnů v poledne ještě něco pojedla a pak si klekla, pak padla a
zemřela Stázince v rukách. Hned sehnali lékaře, ale již ji k životu nepřivedli.
Hned Stázinka vše obstarala a Jiří s koňmi ji přivezl v umrlčím voze domů do
jejího pokojíčku. Tam odtud měla pohřeb, lidu mnoho a hasiči též. Scházela nám
všude, zvlášť Stázince neb zůstala sama a vše musela dělat, já pomáhat nemohl.
Ať si každý představí, jakou oběť pro mne přinesla, když mne obsluhuje. Jen aby
mi jí Pán Bůh nadále zachoval. To by mi nedělala žádná dcera a co bych si
počal. Museli by mě někam dát, snad do chorobince. Proto děkuji Pánu Bohu a
modlím se za ní vroucně denně, by jí Bůh ještě dlouhá léta ve zdraví a síle
zachoval, neb toho má na sebe mnoho, neb ještě chodí na póle a do statku
pomáhat, vše pro ně šije a spravuje, no má toho mnoho.
Teď
něco o Hřibech. Ve Hřibech bylo třináct čísel. Číslo 1 měl dvůr, číslo 2 měla
pastouška, číslo 3 dnes u Novotných, číslo 4 dnes u Cháberů, číslo 5 u Herelů,
číslo 6 měla chalupa, číslo 7 měla kovárna, číslo 8 dnes u Benáků, číslo 9 u
Smejkalů, číslo 10 měla knížecí dříve cihelna. Pak hájovna. Hajným byl Hladík,
který hlídal honitbu. Pak k tomu dali pole šest korců před okny, pět korců na
Žíšově a devět na Kopě, takže u toho bylo dvacet korců. Koupil to bývalý hajný
Hladík. Číslo 11 měl domek u Šmídů, kde také byla trafika. Číslo 12 měl domek u
Chroustů. Číslo 13 měl domek u Nykodýmů.
Hřiby
patřily do obce Vitic starostou. Teprve po světové válce se od Vitic odtrhly a
staly se obcí samostatnou i se svým katastrem. Já jako místní starosta jsem měl
co dělat s Viticí a připlácel jsem tam na všechno. Hřiby byly poplatnější,
proto to dělalo mnoho a rádi jsme se od nich odloučili. Pak se zde začalo stavět
a my již máme čís.23 a tak to šlo stále. Teď je čísel asi třicet.
Teď
dvůr roztrhali, pole si rozdělili, do dvora se nastěhovali, teď tam bydlí asi
osum rodin. Též pole přešly k Viticům, i až něco ke Kšelům. Škoda toho dvora.
Nevím, kdy to přijde zas dohromady. Nevím jak to bude.
Dvůr
pamatuji ještě za knížecích. Chodil jsem ku šafáři pro šmír na vozy. To bylo ve
vsi živo, neb ze dvora bylo vše. Na posvícení přišli celé Vitice, drželo se tři
dny.
Hladík
v čís. 10 přikoupil ještě pole od Vitic a měl chalupu čís.3. Tu dal synovi.
Rodina byla četná. Josef byl v Praze deštníkářem, Čeněk kupcem, Karel též
kupcem, Emanuel listonošem, dcera Anna se provdala do Prusic do hospodářství,
nejstarší František dostal to doma, Alois dostal čís.3, ostatní byli ve Vrbčanech
truhlářem a Marie tam byla provdána a dělala tam porodní babičku. Celá rodina
byla zatížena, všichni si zoufali. Alois se zastřelil, měl čtyři dítky, já jim
byl poručníkem. Jako vdova musela s dětmi hospodařit až dorostli. Tak provdala
dceru za učitele Kvapila. Učil ve Viticích, pak se dostal na školu do Mochova.
Též dcera Růžena se tam vdala, vzala si do statku Jouzu. Syn Rudolf se tam též
přiženil do statku. František byl vyučen zubním technikem. Hladička to tady
prodala a odstěhovala se za nima do Mochova s dcerou Annou, která byla blbá.
Radosti mnoho nepoznala, neb syn František se zastřelil, dcera Růžena se vrhla
pod nákladní auto, byla hned mrtvá, syn Rudolf se vrhl pod vlak a učitelka
přišla do blázince, ale vrátila se. Jest vidět, že celá rodina byla zatížená.
Neb i otcovi bratři v Praze spáchali sebevraždu. Nejstarší Hladík měl dvě dcery
a syna. Syn študoval a dcery provdal. Jedna si vzala učitele, druhá úředníka.
Pak tady hospodářství rozparceloval a odstěhoval se do Prahy, tam měl nějakou
trafiku.
Novákovu
chalupu čís.4 koupil Hladík než se zastřelil, čís.5 po Pokorných koupil Herel,
šest byla chalupa, čís.7 kovárna kovář Tuček, který kovárnu prodal a koupil
statek ve Zdětíně. Dařilo se mu dobře. Kovárnu koupil Chloupek syn kováře ze
Soušic.
Číslo
8 drželi Bártlovi kam jsem se já přiženil.
Číslo
9 měli Šmejkalovi. Měli čtyři dítky: Marii, Jana, Antonína a Václava. Marii
provdali do Doubravčic do hospodářství, Jánovi dali hospodářství v Močedníku,
Antonín to dostal doma a vzal si za ženu Kateřinu Holubovou. Měl s ní dvě
dítky. Dceru provdal do Štolmíře a syn se přiženil do hospody a hospodářství do
Velimě. Když otec zemřel, tak hospodářství pronajala svému bratrovi Holubovi z
Vitic, sama se odstěhovala za synem do Velimě. Pak pronajala tady chalupu
Helerovi. Vedlo se jí dobře, zemřela však a byla pohřbená se na Hřbitov do
Vitic ke svému mužovi. Teď se tam nastěhoval Macháček, má pole, ode dvora má
pár koní. Pole dělá zeť Benák, užitek bere syn a dcera napolovic. Václav se
oženil do hospodářství v Horních Krutech, měl několik synů, které nechal
studovat a dobře se jim vedlo. Byli dva u Banky v Praze jako vedoucí. Jeden syn
se oženil do hospodářství do obce Bohuňovice a jeden to dostal doma, kde byl
jeho otec na vejmiňku. Postavil pěknej domek na dvoře ale již také zemřel.
A
tím o Hřibech končím, nevím jestli si na něco ještě nevzpomenu. Číslo 11 měl
obuvník Nykodým. Roku 1938 domek i s polmi koupil zeť Benák. Domek rozboural,
neb byl částečně dřevěný a postavil tam moderní prasečník, číslo 11 zmizelo.
Číslo
10 od Hladíka koupil Valenta z Močedníka s polem před okny. Domek po Šmídovi
koupil Chroust. Teď dostali příděli polí ode dvora, postavili stodoly, Valenta
i též Nykodým, takže mají veliký kusy pole hned před okny.
Teď
moje paměti z Vitic. Číslo 1 měl Židlický. Měl za manželku Stejskalovu Dorotu z
Lipan. Číslo 2 měl můj dědeček Jan Homolka. Číslo 3 měl František Bártl. Číslo
4 měl František Židlický. Číslo 5 měl Bártl. Číslo 6 měl Salaba. Číslo 7 měl
Koula, byl evangelik. Číslo 8 měl Vosecký. Číslo 9 měl též Vosecký, byli
bratři. V čísle 8 přezemřel a pak se tam přiženil Vinš odněkud od Labe. Měl dvě
dítky Marii a Josefa. V čísle 9 Vosecký o to přišel, koupil to Jan Koželský.
Číslo 10 a 11, 12, 13, 14, 15 byly domky ulicí. Číslo 16 byla pastouška, č.17
bylo Librovo, č.18 byla hospoda, č.19, 20, 21 byly domky nad hospodou, č.22
byli Barvířovi, č. 23 byla chalupa Žibřidova. Pak měli domky na vinici č.24,
25, 26, 27, 28, 29 a třicet. Pak to skočilo na faru, ta měla číslo 31, Pacinova
32, Koželskova 33, Bičákova 33, Bartlova 34 a tak dále. Číslo 35 byl mlýn a
hospodářství v Ledcích. Škola měla číslo 38 a tak dále si čísla nepamatuji.
Pak
přišlo zase dělení statků. Náš statek byl veliký, přišla od něj polovička pryč
a měl ho Váňa, číslo dostal 37. Pak byla od Bartloveho odtržena třetina, to měl
Mašek, též evangelik, a dostal číslo 40.
Pak
přišly k rozdělení Ledce a polovičku měl Bártl a dostal číslo 48. Zdaliž to
dělili dětem, a pak to přišlo do cizích rukou, to sem od dědečka neslyšel. Stodola
byla od stavení dál obou stran cesty, ke stodole zahrada. Za stodolou stála
sušárna, zůstával tam starej poselák Vosecký. Jako chlapec jsem tam chodil s
ním sedat na lavičce jak tam sedával. Jeho žena chodila k nám do práce a měli u
sebe vnuka Josefa, s tím jsem si hrál. Zahrada byla ohražena zdí a do pole
plotem, dokola osázená lískovými keři. Tak jsme mívali ořechů dost. Když
dědeček zemřel tak tam byla s vnukem Bartákem. Táta mu padl 1866 jako vojín u
Hradce Králové. Sloužila u nás jako služka a vedla celou stodolu. Držela si též
kozu v chlívku a slepice, stravu si nosila od nás. Když se sušilo tak si peřiny
odnesla k nám. I plotnu musela rozbourat a nechala si tam postel a truhlu a
topila v sušírně. Sušívalo se dosti dlouho, švestek bylo hodně a sušívali tam i
sousedi. Po sušení si zas vše uspořádala. Ta se nebála a pomáhala mi krmit
ovce, dobytku rozuměla. Též chodila kravám trhat neřád, když se nemohly po
teleti očistiti. Vnuk již odrost a matka se provdala do Moliterova za ovčáka
Medvědyla. Chodíval tam k ní. Když dorost tak šel sloužit. Prvně sloužil u
Drápkuv a tak dále. Bába byla sama a pracovala dál. Zamkla si doma a chodila k
nám drát v zimě peří, ale často se chodila dívat, aby jí tam nikdo nevlez. To
se pamatuji, že se šla podívat, ale byl poprašek sněhu a viděla pod kůlničkou
stopy. Hned křičela kdo tam je, ale žádný se neozval tak vylezla na hůrku a
chmatala. Nachmatala nohy, on tam byl chlap. Sehnala ho dolů a musel si jít
lehnout do ovčína kam ho dovedla. Je vidět, že se nebála. Sloužila u nás 35
let. Když již nemohla pracovat tak ze svých úspor koupila ve Viticích domek po
Kopřivovi hrobaři s kouskem pole. Tam se odstěhovala, Barták s ní než se také
oženil. Když zemřela, tak jsem jí byl na pohřbu a spustil jsem jí do hrobu. Tak
jsem se jí za její dobrotu nejlepši odměnil. Barták měl syna, oženil se a
stavěl když dostali stavební místa nový domek. Hlavně ho nutil k tomu jeho
tchán. Když to postavili tak vo to přišli i s přikoupeným polem. Pak byli rádi,
že je vzal starej Barták do svého domečku. Pak tam byli spokojený.