Jak jsem prožívala okupaci (Zdena Benáková)

                Nejhůř ve Hřibech bylo po popravě Heydricha, to zloba nacistů byla šílená. Zavládl v celé zemi teror a gestapo řádilo všude. Zatýkalo nevinné lidi. Ti, kdo byli zatčeni během dne, byli zastřeleni téhož večera. Jejich jména byla vytištěna v novinách pro výstrahu. Dobře se na to pamatuji. Plné noviny, nepřehledné sloupce, tisíce lidí. Krutě, rychle, bez varování.

                V té době, kdy u nás Štainer byl, mi bylo asi 14 – 16 let. Moje mamička tu dobu těžce nesla, byla přesvědčená, že skončíme špatně a hlavně si myslela, že když to přijde dříve, že alespoň já to přežiji, protože doufala, že němci popravují až od 15 let.

                Dnes se to těžko píše, ale bylo to hrozné. Štainer to bral všechno jako samozřejmost. Tvrdil, že i když za jeho osobu někdo zemře, on pro národ dělá víc. Já jsem v rodině měla za úkol po celém okrese objíždět na kole pekaře a kupovat malé, kulaté bochníčky chleba (pozn. doma jsme pekli, ale veliké bochníky). Ty kupované jsem doma vydlabala, dostala jsem seznamy adres a chleby jsem vyplňovala do váhy buď špekem, nebo sádlem, a nebo i browningem s náboji, podle toho, jak bylo potřeba, kam měly jít. Buď na některou adresu do koncentráku (většinou do Svatobořic na Moravu),  nebo k nějakému partyzánovi. Chleby jsem zabalila, a napsala adresy, a znovu na kole jsem je rozvážela po okrese na různé pošty.

                Ale jednou se konec války už blížil a musím říct, že nikdo ho nevítal s takovým nadšením. Byli jsme šťastni, že jsme přežili. Bylo mnoho rodin, které měli smutek v očích. Ale byla veliká naděje v budoucnost. To jsme ještě ani netušili, že přijde další pohroma, že se blíží rok 1948 a s ním vláda komunistů.

                Ještě bych se ráda zmínila, že po revoluci v Praze 1945 se nejdříve přehnali Němci, kteří  se odzbrojovali. Bylo to neštěstí, protože spoustu lidí nemělo žádné zkušenosti, a tak se stalo jedné skupině asi 30 mladých nezkušených hochů (byl mezi nimi i můj bratr),  že zastavili auto plné německých vojáků, požádali o zbraně, oni je vydali a pokračovali v jízdě. Ale v tom okamžiku vzal jeden němec zbylý kulomet do rukou. Bláhoví chlapci mysleli, že zbraně byly všechny. V okamžiku, z asi 30 chlapců jich 24 padlo. To bylo velké neštěstí. Bratr se zachránil ve škarpě, jako jeden z mála. Bylo to na poslední chvilku války, zbytečně zmařené životy. Takřka z hlouposti, ale co matek bylo nešťastných. Teď je jen pomníček na rozcestí silnic od Kolína k Č. Brodu a Kostelci n.Č.Lesy. Stojí tam, ale jim život už nikdo nevrátí.

                Potom, během pár dnů se přihnali rusové. Nejdříve jsme je vítali, nevěděli jsme co je to za lidi. Brzy jsme ale poznali, že je to pohroma. Nejdříve jeli v nákladních autech, naložených kořistí, vezli všechno, vykradené byty, továrny, auta plné látek, nábytku, i šicí stroje (šlapací),  koberce. Dokonce překrásné koberce v kabinách nákladních aut s vystřiženými díry pro pedály a pěkně vyložené kabiny. Oni ani nerozeznávali komu, to berou. Byli osvoboditelé a brali všechno, co viděli a co se jim líbilo. Další za nimi jeli na koních, zaplavili s koňmi celou vesnici. A zabrali byty. Nezajímalo je kam půjdeme spát a kde budeme bydlet.  Obsadili byt a vše bylo jejich. Pamatuji se, jak v ložnici mých rodičů přespával i důstojník, u jehož postele na kožešině spal jeho sluha. Oblékal ho, čistil mu boty apod. Nemohla jsem pochopit, že v Rusku, po 30-ti letech v socialismu, které tam již byl, žijí jako za carů. Rusové u nás byli jistě měsíc, i více, zase se střídali, jedli všechno co viděli, pili syrová vejce. Viděla jsem např. jak si vzali důstojníci celý  koš na stůl přímo v pokoji, vejce brali, pili a skořápky házeli na zem, a hlavně pili! Všechno, co bylo s alkoholem, ale hlavně vodku, ty měli stále dost. Skoro všichni hráli na harmoniky a každý si hlídal svůj majetek. V kuchyni na pohovce například přespával jeden, který nikdy nedal z rukou, ani ve spánku, dosti velkou plechovou krabici. Měl ji plnou zlatých šperků. Každému vzali z rukou hodinky, říkali : „davaj časy“. Viděla jsem např., že měl po obou rukách hodinky od zápěstí až do podpaždí. Ale budík, když začal sám zvonit, praštil s ním o zem a rozšlapal ho.

                Ale všechno jednou skončí, i vojska odjela a byl konečně klid. Pak se ještě sem tam potulovali krajem a stalo se např., že ve vsi se ozývala velká střelba, šli dva po vsi, ptali jsme se proč střílejí, že němci už tu žádní nejsou, a oni odpověděli: „aby kulí ubývalo“ ! Teď už dost, to jenom abys kdo to čteš, si udělal obrázek, kdo byli naši „osvoboditelé“.

                Život běžel dál, a stále jsme měli naději, že zase bude dobře, že bude republika prosperovat a že bude mír. To jsme ještě netušili, že přijdou komunisti i k nám.

Jak se pracovalo v odboji u nás (František Benák)

                Na konci r. 1939 o nějakých svátcích nás navštívili nějaké známé s p. pplk. Karlem Štainerem (byl to vzdálený příbuzný). Bavili jsme se tak porůznu a mimo jiné, v nestřežené chvíli, začal p. pplk. Karel Štainer se mnou vyjednávat a sdělil mi, že je stíhán gestapem a je na něho vydán zatykač, zdali by mohl u nás nějaký čas pobýt, což jsem mu bez dlouhého rozmyšlení přislíbil, ale hned mi to vrtalo v hlavě i v noci jak a co zařídit aby to bylo dobře a tak jsem jel do okresního města do Českého Brodu na ústav práce, kde jsem u p. Navrátila žádal, zda by mi mohl přidělit praktikanta. Věděl jsem, že jej hned tak nenajde na pouhých 19ha vlastních a 17ha najatých, ale byl jsem v záznamu.

                Pro jistotu se uchýlil na Barandov do jedné chaty, kde však jej němci vyslídili, chatu obklíčili, nastala přestřelka, K. Štainer byl zraněn do ruky přesto však se mu podařilo dostati k Vltavě, kde utrhl loďku a přeplaval Vltavu a tím se zachránil. Brzy z jara přišel p. pplk. K. Štainer s ruksakem na zádech, že u nás bude pod jménem Jaroslav Veselý a hned mi ukazoval občanskou legitimaci, která byla trochu matná, no ale já to spolk a zůstal u nás. Hned druhý den jsem jel do Českého Brodu na ústav práce k p. Navrátilovi a oznámil jsem mu, že jsem praktikanta našel sám a zdá se že je slušný, aby mi jej přidělil a předložil jsem mu občanskou legitimaci na Jaroslav Veselý. P. Navrátil to vzal na vědomí a milého p. J. Veselýho mi přidělil a s tím již pak p. J. Veselý mohl jít doma na MNV se přihlásit. Byl tedy normálně přihlášen, dostal potravinové lístky a tabačenku, což bylo velmi důležité pro jeho cestování.

                Práce brzy z jara nebylo tolik, občas si odjel, nikdo si toho nevšímal, lidi si na něho zvykli a tak to vesele ubíhalo. Když byl doma ledacos nám pomohl v zemědělství, ještě dnes si vzpomínám jak vodil plečku v bramborách, běhal bos v řádcích a nebo jednou na žních pohraboval s jedním koněm, já měl takový starý pohrabáč a když vyklopoval musel se nahnout dozadu a právě tím pohybem zatáhl za opratě a kůň né že nešel dál jak měl, ale ještě udělal krok zpět a tím se pohrabáč vyvrátil a p. Veselý přepadl na pohrabáč, to se mu stalo několikrát, lidé se mu smáli, tak od toho utek a odcestoval na nějaký den, tak ani nevím zda to nedělal úmyslně aby mohl odjet. Mimo jiné také ve žních když se mlátilo s pole, nosil pytle obilí na sýpku, přitom běhal také bos. Nejdůležitější bylo jak zařídit před lidmi jeho odchod bez jakéhokoli podezření. To jednou bylo to na špičkových žňových pracích zapršelo, nic se nedalo dělat, ale za dva dny to oschlo tak, že se začalo odpoledne dělat a mlátit s pole. Každá pracovní síla byla dobrá, bylo jich málo a věděl jsem, že p. Veselý musí ve 3 h. vypadnout na delší dobu a jak to zařídit? Samozřejmě každá věc je řešitelná, šel jsem k samovazu, kde jsem odmontoval 1 součást a před lidmi povídám, heleďte pane nechte všeho, toto je součást z vazače vychozená, tady v Č. Brodě to nemohu sehnat a bez toho nemohu sekat, jeďte s tím do Jičína ke Knotkovům (jméno není zcela čitelné) a přivezte mi to od nich nové, a kdyby to neměli na skladě, počkejte až Vám to udělají, bez toho mi domů nejezděte, i kdyby jste měl na to týden čekat, no a jel a přijel 4-tý den a pak 2 dny ležel. Já když přijel dal jsem tam starou součást obarvenou a sekalo se dál. Ono když bylo méně práce tak si ho lidé tolik nevšímali. Jeho dopravní prostředek byl v létě kolo a v zimě lyže, těch měl kolik párů a ještě na ně měl povlaky se kterými se mu to nesmekalo, ale ať to bylo v létě nebo v zimě vždy přijel utahaný, že musel pak odpočívat, to se rozumí že to také nebylo těm lidem lhostejné, oni stále pracovali a on jen někdy, a tu jednou jeden zaměstnanec nějaký Mariška se nad tím rozčílil, že prý on nic nedělá, že je to vůbec nějaké podezřelé co je to za člověka a že půjde na četnickou stanici a udá ho aby si ho vyšetřili co je to zač a zkrátka se z toho strhla velká hádka na dvoře, lidi koukali, já se už toho hrozil jak to s námi špatně dopadne, že nás seberou všechny, ale p.Veselý to vystihl dobře, dřív křičel Mariška, nyní začal křičet p.Veselý, chytil ho za rukáv a povídá pojďte půjdem na četnickou stanici hned bez strojení, bez odkladu, já Vám tam ukážu koho zavřou. To se rozumí Mariška dostal z toho strach, nešlo se nikam a již měl od něho pokoj a Mariška ho pak skutečně respektoval.

                Vedle nás bydlel četn. strážmistr Š. (Šimek), který se dělal chytrým a jednou také přišel ke mě a tak mezi řečí povídá, abych si k němu dal schovat hrnec sádla, abych si doma nenechával příliš velké zásoby. Samozřejmě jsem hned věděl co chce a že má chuť lacino přijít k hrnci sádla a že bych nikdy již ani prázdný hrnec neviděl, tak jsem mu hned řekl že ho tolik nemám abych si jej musel schovávat po vsi že se u nás při tolik lidí rychle rozejde atd., avšak netrvalo dlouho, jednou tak sedím v kuchyni, klímám za stolem venku vrata otevřená a na dvůr je z kuchyně vidět zasklenými dveřmi najednou mě probudí hrkot auta, koukám, jedno – druhé auto předjíždí před kuchyni, kriminálka z Kolína, mají sebou korespondentku s psacím strojem v duchu mi bleskne Veselý je doma, ale kde? Co chtějí, je s námi konec, jistě jedou pro něj. Zaklepali na dveře, vešli do kuchyně, tak jsem je přivítal po německu, co že si přejí a oni hned na mě kolik máte prasat, již tím se mi odlehčilo když se ptali kolik máme prasat, tak jsem jim klidně odpověděl že domácnost a zvířata že si vede manželka (která právě nebyla doma) a já že si vedu polní hospodářství, ale že to můžem jít spočítat a tak jsme šli a napočítali jsme o 4 kusy více než bylo v seznamu na MNV, to se rozumí hned jak to, co je to za pořádek atd. a já jim to vymluvil tím způsobem – byla tam jedna prasnice která měla selata různé velikosti, jako nezdravé, docela tam bylo jedno zalehnuté, tak jsem jim řekl, podívejte se kdybych to přihlásil správně tak bych musel každou chvíli běhat na MNV a odhlašovat úhyn proto jsem jich hlásil méně a vypadá to tak, že to asi tak vyjde správně neboť ještě ty 3 jistě zajdou a oni to spolkli, pak začli hledat ještě po celém hospodářství, mohu říci, celkem byli slušní jen měli mezi sebou konfidenta tlumočníka nějakého Nováka, který mi zatápěl jak v množství obilí a mouky tak v různých věcech. Podařilo se mi všechno vymluvit, ale měli různé požadavky, které jsem jim rád plnil, jen aby byli již pryč. Pamatuji, bylo to na podzim, ořechy byli sklizeny, vzali si jich co chtěli musel jsem jim se vzduchovkou zastřelit 2 kuřata, chtěli domácí chleba, povídám jim že právě jíme poslední (bylo to v sobotu) a že v pondělí budeme péct znova a oni na to že si pro 1 pecen v pondělí přijedou, samozřejmě že jsem souhlasil a skutečně také si v pondělí pro chleba přijeli, dále chtěli krůtu a já na to že jsou ještě malé, že až tak na vánoce že budou dorostlé, a oni na to že si tedy před vánoci pro 1 krůtu přijedou co jsem mohl – jedině souhlasit a skutečně také před vánoci si pro ni přijeli a také ji zaplatili, sice málo ale zaplatili já tehdy nebyl doma. Tak se tehdy celá věc s mojí němčinou odbyla celkem hladce, naložili si věci, korespondentka mně zapsala a odjeli. Veselého-Štainera neviděli, to jsem si oddychl, a abych se trochu uklidnil, šel jsem pomalu za stodolu do zahrady a ejhle p.četn. strážmistr Š. hlídá v zadu co se bude dít, již jsem byl doma, povídám to je ten hrnec sádla, ono to bylo udání na černou zabijačku, jenomže právě nic nebylo. Takový četn. strážmistr Š., který dělal chytrého ani netušil jako soused koho to zaměstnávám, neboť kdyby byl jen tušil kdo to je, tak by něco takového nemohl udělat, poněvadž v případě udání by musel vědět, co by následovalo. Štainer by utek, ale co já, rodina, celá obec i on jako soused by to zaplatili třeba životem. Ona se černá zabijačka dělala. Prase se zabilo, Štajner maso odvezl do Chrášťan p. Ing. Kafkovi, který spolupracoval, tam maso naložil a vyudil, pak jej zase přivezl k nám a od nás je dovezl na státní silnici, kde jej předal v umluvenou dobu partizánům. Já mu ustrojil voli zapřáhl do vozu a vypravil jsem ho na cestu, ještě dnes ho vidím, jak pobíhá okolo, jak s tím zachází, to se rozumí Štainer a voli on městský člověk, říkal že na státní silnici zajede na mostek a dělá jako když spravuje něco na voze a při tom dává pozor, kdo a co jede, auto vojenské značky zajede těsně vedle vozu, hned se to přehodí a bez řečí jedou dál, tím má Štajner svůj úkol splněný a šťastně se vrátí bez nehody. Také se přihodila taková malá věc, která mohla mít velké následky a snad o tom p.pplk. Štainer dodnes nic neví. Za kuchyní byla komůrka s 1 vchodem z kuchyně a druhým ven mimo kuchyň, kde bydleli dva svobodní hoši. Já jsem vchod co byl ven zazdil z obou stran na 1/4 cihly, takže mezi tím nastal prostor, (schovávačka) kam jsem dával různé věci. Otvor byl ukončen prkénkem zamazaným maltou a nad tím bylo okénko. Veselý-Štainer asi na to přišel a schoval si tam také nějaké zbraně a cizí valuty, jenže kluci jednou v neděli neměli co dělat, koukali z komůrky okénkem, šťourali do toho až to odkryli a našli tam Štainerovi věci, hned to vyzvedli a chtěli s tím jít na četnickou stanici a přitom potkali kočího, mého zaměstnance Volatu, to byl dlouholetý zaměstnanec rozumný, který snad již také tušil, že Veselý-Štainer má jiné poslání, a tak když mu kluci sdělili o co jde a co hodlají udělat, spustil na ně jak se řekne bandurskou, aby to ihned dali tam kde to vzali a žádnému ani muk nebo že je spráská až budou černý. Kluci ho uposlechli, dali to zpět a nikomu nic neřekli a p. Volata mi to řek až po válce když němci odešli.

                Jednou se mi Štainer svěřil, že potřebuje jednoho mladého spolehlivého občana, za kterým by v případě potřeby šli vesničané proti okupantům a kam by bylo potřeba a kladl důraz na to, aby byl z chudší rodiny. Tehdy jsem mu navrhl pana V.T. ve Viticích, který to přijal a byl informován soustavně o postupu celé situace. Jeho manželka to tušila, a velmi těžce to nesla, příliš se toho bála. Jednou nám byl také velmi užitečný a sice: Měl jsem souseda p.H., s kterým jsme si snad 15 roků nerozuměli. Kde mohl, tam proti mě štval lidi, ono ho totiž mrzelo, že zastávám různé veřejné funkce jako předseda okresního sdružení hosp. zvířectva, nebo jako člen správní rady a člen řiditelstva Plaňanské pojišťovny, jako starosta sokola ve Viticích atd., a p.H. začal o mě roztrušovat, že držím s Němcema, a aby si lidi dali na mě pozor. Když jsem se to dověděl, tak jsem se toho hned chytil, sdělil jsem to p. V.T. a požádal jsem jej, aby toto p.H. tvrzení jaksi veřejně podporoval a tím lidi od naší skutečné práce odvrátil, takže nám p.H. jeho pomlouváním byl velmi nápomocen a byl jsem mu v duchu za to velmi vděčný.

                Jednou jsem p.Štainera poslal do Českého Brodu něco vyřídit na geodésii a na ONV, a on se tam sešel náhodou s bývalým důstojníkem ČS armády nějakým Rusím, ovšem tentokrát p.Štainer nevěděl, že Rusí je ve službách němců a dal se s ním do debaty, načež mimo jiné se ho Rusí zeptal kde bydlí. To mu bylo již trochu podezřelé, a tak mu řekl, že v Jevanech již nevím v čí vile. V přátelství se rozešli, ale nato hned vila v Jevanech byla obstoupena gestapáky, ovšem na prázdno. Pplk. Veselého-Štainera tam nenašli, ale věděli již, že se pplk.Štainer pohybuje v trojúhelníku Kostelec nad Černými Lesy-Český Brod-Kouřim, tím se stala jeho posice choulostivější a do toho skočil 27.května 1942 atentát na Heydricha. Přísná kontrola v obcích, žádné přihlášky, žádné odhlášky, žádný přesun se nesměl dít, samá revise, bylo nám teplo. K dovršení celé věci bylo, že tchán propad celému napětí, začal hubovat na Štainera, že nám ho byl čert dlužen a že se nedá kvůli němu zavřít, že půjde na četnickou stanici, že ho tam udá, ať si ho chlapa vezmou, tak mi starosti ze situace přibyla ještě starost o tchána, uklidňovat jej, vysvětlovat mu že by ho také sebrali, že musí být zticha, no dobře bylo, že tchán měl jen 1 nohu a nemohl chodit a jelikož byl těžký, i o berlích se nemohl nikam pustit.

                Štainerovi cesty se stupňovali, lidi na něj nadávali, i já na něj musel před lidma nadávat, že si namluvil na Sázavě vdovu, která má lesy a ty že se kácejí pro wehrmacht, a on Štainer že to tam řídí a jezdí do Kolína na wehrmacht k pořádnostem, tak ať se tam tedy odstěhuje, stejně že mě není nic platný.

Ach to byly noce, to nedalo spát. Němci řádili zběsile, vystříleli v Lidicích muže, ženy a děti odvezli a Lidice vypálili a srovnali se zemí a zatýkali kde koho mohli.

                Oddychli jsme se trochu, když K.Štainer asi 2 měsíce po atentátu na Heydricha se odhlásil u nás, a uchýlil se na Křemešník. Ani tam dlouho nebyl, poněvadž byl nápadný svou strašnou výškou. Ale i tak nebylo všemu konec, neboť kdyby jej chytili, mohli zjistit, kde se zdržoval dříve. Pak již až do revoluce mi zbývala spolupráce s p. Ing. Kafkou z Chrášťan a s p. Ing. Fr. Kostínkem, oba členové revoluční České národní rady. I p. Ing. Kafka se k nám uchyloval v době nebezpečí, když po atentátu sbírali kdekoho. Veselo bylo, když již němci utíkali po státní silnici, kde jsme je za vedení p. Ing. Kafky odzbrojovali. K tomu odzbrojování jsme byli vyzváni rozhlasem. Já i se synem Jiřím a p.Ing. Kafkou jsme tam byli již před hlášením. Dostavilo se tam dost mužů z Vitic a Hřib. Ze Hřib se nedostavili Cháberové, Heller, Nykodym, Chroust a starosta Valenta.

               Tím naše práce byla ukončena a skoro zapomenuta, až roku 1968 vyšlo zákonem, kdo pracoval v odboji by se hlásil o 255/46. Já jsem se domníval, že mám také právo se hlásit o to, tak jsem napsal žádost, sehnal různé doklady a potvrzení, a mimo těchto jsem potřeboval potvrzení od MNV. Pan předseda MNV ve Viticích mi napsal posudek a dobrozdání, které do puntíku opisuji a je následující: Žádost je pod č. 101320/1969.

                Dne 9.7.1969 předseda MNV ve Viticích Ota Bureš píše: “Vyjádření MNV ve Viticích k žádosti Františka Benáka ze Hřib k jeho žádosti o 255. MNV nemůže dostatečně zhodnotit a to pro nedostatek důkazů z místa bydliště. Pan Fr. Benák měl sice přes 2 roky hlášeného p. Veselého a to jako zemědělského praktikanta, ale o žádné jejich činnosti není nikomu nic známo. Pokud se jedná o zapojení do květnového povstání, výpovědi občanů jsou rozporuplné, vyplývá však z toho, že nešlo o organisovanou akci. Poměr k zřízení nebyl kladný, v r.1953 vystěhován jako kulak. V r.1968 jeho aktivita stoupá, má zájem na změně funkcionářů MNV. MNV je divné, že se k odbojové činnosti opatřují doklady až po 24 letech. Jistě by sehráli svou úlohu i v r.1953 když byl stěhován. “

                Můj posudek o předsedovi MNV bych řekl:  Je to člověk sem dosazený, městský, který venkovu nerozumí a má špatné poradce.

Poznámka:  František Benák měl potvrzení o odbojové činnosti z roku 1946, ale to mu nebylo později nic platné.

Ing. Jaromír Kafka, rolník a poslanec Národního shromáždění, Chrášťany č.11, p. Český Brod. Místopředseda  České Národní Rady. V Chrášťanech dne 23. 1.1946. Potvrzení odbojové činnosti.                 Pan František Benák, rolník, Hřiby okres Český Brod zúčastnil se vynikající měrou domácího odboje. Více než dva roky ukrýval před gestapem za rizika vyvraždění celé rodiny plukovníka Karla Štainera-Veselého, vedoucího organisátora branného odporu a pozdějšího vrchního velitele partizánských oddílů. Přechovával zbraně a na můj příkaz zásoboval  potravinami rodiče a manželku Karla Štainera-Veselého, vězněné v koncentračním táboře ve Svatobořicích. Spolu se svým synem Jiřím zúčastnil se v revolučních dnech se zbraní v ruce v oddílu pod mým velením odzbrojování německých jednotek na státní silnici u Hřib.                                                              Podpis: Ing. Jaromír Kafka

               Prohlášení MNV ve Hřibech.

                Místní národní výbor ve Hřibech politický okr. Čes. Brod prohlašuje, že pan Benák František nar. dne 28.2. 1898 ve Viticích Hřibech politický okr. Čes. Brod bytem Hřiby Hřibech politický okr. Čes. Brod jest české národnosti.              Jmenovaný nenabyl žádné jiné, zvláště ne německé státní příslušnosti a za uznání neb udělení této nikdy nežádal. V době okupace se jmenovaný ničím neprovinil proti zájmům svého českého národa a republiky. Ve Hřibech, dne 6. dubna 1946.                                                                                     Předseda MNV: Šedivý Alois

Doplňující text Františka Benáka o odbojové činnosti.
Psáno tužkou na dopisním papíru a datováno 7.4.1947.

                Zúčastnil jsem se odboje proti okupantům tím, že  v roce 1939 o Vánocích mě št. kapitán generálního štábu Karel Štainer, který byl toho času nasazen na min. školství, aby jej měli okupanti po ruce. Svěřil se mi s tím, že má být zatčen a musí zmizet a má legitimaci na jméno Jaroslav Veselý, zda bych jej nemohl přijmout do zaměstnání. Toho času jsem byl u úřadu práce přihlášen o praktikanta, a proto jsem se s ním dohodl, že jej přijmu jako praktikanta. Zařídil si ihned veškeré  nutné věci a přišel nastoupit na místo praktikanta. Legitimaci jsem ihned vzal na úřad práce, kde p. Navrátil to udělal tak, jako by mi jej přiděloval on sám. Hned jsem ho přihlásil k nemocenské pokladně.

                Zpočátku nebyl nikterak příliš nápadný, poněvadž málo cestoval a lidem se říkalo, že v času míru obchodoval a následkem okupace obchodu nechal, že má zájem hospodařit a později si nějaké malé hospodářství koupí.

               Čím dál později se situace stávala vážnější, neboť Veselý-Štainer jako partyzán měl stále větší povinnosti bez ohledu na jeho zaměstnání jako praktikant. Bylo třeba jak zaměstnancům, tak lidem v obci říkat všelijaké věci a tím je odvádět od pravé věci. Lidé byli špatní, i kriminální, poněvadž Kolín na mě upozornili, že prý zabíjím na černo, a skutečně také kriminálka přijela dvěma auty najednou a dělala prohlídku, spočítali prasata atd. Závady skutečně byly, měl jsem o čtyři prasata více, ale dovedl jsem to s nimi tak sehráti, že se mi nic nestalo, naopak soused, který mě neměl rád našeptával druhým, že držím s okupanty a tím mi velmi prospěl, neboť lidé byli zdrženliví a netroufli si zatahovat do řeči praktikanta. Ostatně jsem při příležitosti jaksi rozhněvaně říkal lidem, že p. praktikant si namluvil nějakou vdovu na Sázavě, která má les, dodává dříví pro wehrmacht a on jezdí do Kolína (k Němcům) k vyúčtování.

                Tak plynul čas, dělali se plány do budoucna, již tehdy jsme mluvili o Národních výborech, o odsunu Němců z pohraničí, vyhledávali jsme v krajích, který jsem znal jednotlivce spolehlivé, důvěryhodné a vlivné, aby v případě potřeby byli na místě. Dával se jim časopis „V boj“ a byli stále informováni o současné situaci. Nejvíce na nás dolehl atentát na Heydricha. V tu dobu již náš praktikant stále jezdil po světě, přijel pouze zařídit nutné věci a trochu si odpočinout a napakovat, a jel zase. Moje děti věděli o co jde, a byli připraveni v každém okamžiku se ztratit, hůře bylo však s manželkou a rodiči. Těm právě v době Hedrichiády začaly vypovídat nervy a musel jsem mnoho nocí nastavit a vysvětlováním je uklidňovat. Jelikož se Němci dozvěděli, že Veselý-Štajner se zdržuje v tomto kraji a pak jeho rozsáhlejší agenda jej přinutila k tomu, že odcestoval na Moravu, kde byl jeho velitel partyzánů. Tímto však moje činnost nebyla ukončena, neboť i tak jsem byl s p. Veselým-Štainerem  ve stálém spojení prostřednictvím pana Ing. J. Kafky z Chrášťan, který se s ním stýkal na různých místech, dokonce i v jeho hlavním stanu.

                Přitom jsem podporoval internované v konc. táboře a zasílal jsem jim balíčky potravin z různých pošt, nejvíc z Českého Brodu pod adresou odesílatele Jos. Homolka z Vitic. Tak jsem bojoval po celou dobu okupace. Je pravda zešedivěla mi hlava, ale nic se nám nestalo, neboť jsem věděl – jen jednou trochu klopýtnout by bývalo obrovskou katastrofou v mojí rodině a naší obci.  

                Samozřejmě v revoluci jsem přišel také ke svému, neboť na st. silnici Kolín- Český Brod – Praha neodbyla se jedna věc bez mojí přítomnosti. Tam jsme zadrželi a odzbrojovali Němce pod vedením Ing. J. Kafky člena Z.N.R. přes zákaz O.N.V. v Českém Brodě.

Plk.gšt. Karel Štainer – Veselý

(Napsala Zdena Benáková (*1926) jako doplněk)

               Karel Štainer-Veselý napsal knihu „Cestou národního odboje“ Sfinx 1947, před válkou byl již kapitánem generálního štábu čsl. armády, a organizoval odboj napojený na Londýn. Po válce se stal plukovníkem a vrchním velitelem SNB (státní bezpečnosti) v Praze.

                Mému tatínkovi ale již nikdy nepomohl. Stal se z něho velký komunista! Později byl souzen se Slánským a dostal prý 6 let vězení. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ještě jsem se doslechla, že po trestu zastával úřednické místo někde na poště. Nikdy už se nepřihlásil. Bydlel v Praze a na Sázavě měl prý pěknou chatu. Zemřel v 90 ti letech (asi). To jsem se dozvěděla z pořadu z televize. Nemám na něho dobré vzpomínky, zdál se mi vždy jako velký sobec, protože si myslel, že se má každý pro něho obětovat.

(Napsal Jiří Benák *1948 jako doplněk)

                Plk.gšt. Karel Veselý – Štainer (viz originály dokumentů a fotografie v držení Jiřího Benáka) byl velmi rozporuplná postava. Jeho činnost za války je dosud plná nevyjasněných okolností. Například paraskupiny, určené k popravě Heydricha, se mu podle dostupných pramenů vyhýbaly, přestože byl členem Rady tří, možná ke své škodě.

               O své činnosti za války napsal Karel Štainer knihu „Cestou národního odboje“ s podtitulem „Bojový vývoj domácího odbojového hnutí v letech 1938 – 1945“, vydanou r.1947 u Sfinx Bohumil Janda. Z hlediska povinnosti občanů vůči odboji je kniha velmi nekompromisní. V knize není zmínka o pobytu Karla Štainera ve Hřibech v letech 1940-41 ani o jiných konkrétních neprozrazených kontaktech a úkrytech. Pobyt Karla Štainera ve Hřibech na statku č.8 popsali František Benák (*1898), Jiří Benák (*1922) a Zdena Benáková (*1926) ve svých pamětech.

                Po válce se stal Karel Štainer (podle tisku Steiner-Veselý) zemským velitelem SNB. V Práci 27.1.1946 vyšel jeho článek oslavující český odboj, hlavně předání zprávy o místu výroby raket V1. Článek je doplněn fotografií Karla Štainera jako brigádníka na statku Františka Benáka ve Hřibech č.8. Originál fotografie je v držení rodiny Benákovi.

                Snažil se v převratové době rodině Benákových pomoci. Mnohé napovídají následující dopisy z pozůstalosti Františka Benáka.

Litoměřice 9.VII.47 Mnoho pozdravů všem

Hlásím se na žně. Asi na týden. Máte-li však již někoho přihlášeného napište, odložil bych to na později. Byla by to brigáda pozůstávající ze 4 osob. Zemský velitel SNB ppluk. Dybal s manželkou a my (Miluš a já). Prosím napište lístek současně do Prahy VII Kostelní 36 a Litoměřice pošt. schránka 89 nevím totiž kde právě budu. Napište prosím, kdy asi žně začnou. Dybala vyrozumím. Zdar a sílu Miluš a Karel

Praha 8.října 1947 Nazdar Frantíku!

               Posílám Ti další potvrzení, pokud se pamatuji, bylo již podobné potvrzení přiloženo k žádosti, napiš to a dost ostře, ať neobtěžují žádáním mých spisů a příloh. Zdá se, že nebyla správná tvá informace o ing. Kadlecovi. Kxxxx (nečitelné jméno) nechť ti také něco takového potvrdí a (zbytek věty nečitelný) Mnoho pozdravů všem

Dopis na Národní výbor ve Hřibech.

Plk. gšt. Karel Veselý-Štainer………V Praze VII, Kostelní 36….27.dubna 1948 Vážený soudruhu!

                Píši Ti ve věci, která se dotýká Tvé působnosti. O situaci, která jest ve Hřibech. Hřiby a okolí jsem dobře poznal v době okupace, neboť jsem byl pověřen určitým úkolem na Českobrodsku v roce 1940 a občas jsem byl proto nucen se tam zdržovati až do doby kdy začalo zatýkání v Č.Brodě. Opatrněji když mne v Č.Brodě prozradil a udal býv. čs. důstojník Rusý.

                Ve Hřibech vedou nyní od revoluce „boj“ sousedé Novotný prý náš příslušník a F.Benák prý soc.dem. Ovšem stranická příslušnost je zde myslím vedlejší, rozhodují spíše osobní spory. Oba znám z dob okupace.

Benák nám účinně pomáhal, i když není zvlášť odvážný hrdina, splnil svoji povinnost v době okupace, k Novotnému jsme důvěru neměli. Benáka jsme v době okupace přesvědčili o socialismu, souhlasil a dle toho jednal. Loňského roku jsme byli u něho na zemědělské brigádě více než týden spolu se zemským velitelem SNB Dybalem a ženami, byli za námi i další soudruzi prošlí světem a (nečitelné slovo) od Španělska a z SSSR. Poměry jsme přímo studovali, viděli jsme ty osobní štvanice, nechtěli jsme samozřejmě zasahovat právě proto, abychom byli v klidu projednali poměry a jsou to věci, které nutno vyřídit místně. Rozhodně žádný z nás nepozoroval nějaké reakční smýšlení u Benáka. I když se všichni a především soudruh Novotný budou ještě mnoho k socialismu učit.

                Nyní byl Benák obviněn, že sabotoval poúnorový vývoj ČSR, byly mu odebrány zbraně atd., tím by musel odejít z ostatních odborných spolků. Je to skutečně člověk hospodářství znalý, zkušený, plní řádně své dodávkové povinnosti, ba hrdil, že předepsaný kontingent předá. Viděl jsem protokol zemědělské komise o parcelaci velkostatku. Snaha, aby při parcelaci byly vyřízeny ostatní věci, scelování, zkušební statek, obecní kulturní dům (ještě naše myšlenka z dob okupace) je správná a šla vyřídit. Není proto správné, že Novotný toto Benákovi zazlíval a nyní řešení těchto problémů vykládá proti Benákovi jako zákrok proti parcelaci. Vím ještě z dob, kdy jsem vedl SNB, že proti Šimkovi bylo trestní řízení, znám ty různé osobní výpady, které vyvolávají opatření nezdravé proti správnému vývoji. Považuji to vše za malicherné, a prosím tě, aby jsi si oba sousedy zavolal a domluvil jim, ať přestojí osobní spory. Je to nechutné a mrzí to každého z nás, když známé socialistické ideje, za které jsme bojovali jsou takto znehodnocovány. Připomínám ti, nejen jako straník, ale také jako úřadující místopředseda Sdružení čes. partyzánů. Prosím Tě zavolej je vyslechni, domluv.

                Pro informaci Novotný je bývalý domovinář, agrárník. V okupaci byl poplašený a nic pro odboj nedělal, hrbil nechutně hřbet před němci. Až se provede vyšetřování o přebírání velkostatku, zásoby, obilí, stroje hospodářství a vnitřní zařízení bude ve Hřibech velká ostuda. (Zeptej se, jak Novotný udělal inventář, potvrzoval peníze za prodané věci). Udělal již jednou ostudu, když dělal demonstraci pro správce dvora Vyhnálka, který musel být nyní opět zavřen. Různé jeho vyhrožování, stížnosti na formálnost postupu jsou naprosto nesocialistické.

                Benák říkal, že se nepřihlašuje do strany jedině proto, že je tam Novotný, ovšem i Benák se bude muset učit být socialistou.

Buď tak laskav a podívej se na tento případ, se soudružským pozdravem práci čest. Karel Veselý-Štainer

Poznámka: tento dopis bez adresáta má razítko s č.j. 1152, Vyřízeno dne: 15.9.48

Rod Benákových

Přímá linie od:  Jiřík BENÁK  po:  František BENÁK         

*Jiřík BENÁK *1634 Močedník okolo roku 1634 †15.03.1709 Močedník
  & Kateřina N & 19.02.1665 Močedník  †28.02.1673 Močedník
  & Marie Magdalena KUKLOVÁ *1656 Vitice
    [dcera rodičů: Pavel KUKLA a Kateřina N]

Zápis Jiříkovi Benákovi na grunt neb. Václava Moravce z Močedníka: 1667 dne 24. Julii s povolením urozeného pana Lorence Leittera z Thannenbergu, J.M.K oppavského a Krnovského vladaře domu Lichtenštejnského z Nykolspurgku, panství  Kosteleckého nad Černými lesy přiženíce se ke Kateřině vdově po neb. Václavovi Moravcovi ujal týž grunt Jiřík Benák sobě, manželce a dítkám a budoucím svým v těch mezech a právích, povinnostmi vrchnosti přináležejícími, tak jaký jej předešlí držitelové jměli za sumu hlavní  189 kop míš. Závdavku jsouc grunt téměř pustý nepoložil žádného, gruntovní peníze začna hned toho roku 1667 po 4 kopách vždy každoročně až do vyplnění nadepsané sumy pokládati povinen bude. Odtud předně přináležeti bude: Šimonovi Polednýmu po přijatí 12 kop ještě jsou odevzdané k záduší Vitickému 5 kop, J.M.K.do důchodu dle likvidati čardovské, majíce rozličné dluhy, jako i po Pavlovi sir. neb. Leyska, a po Jiříkovi Supovi práva odúmrtního 98 kop, Václavovi Forejtovi po přijatí 4 kop ještě 70 kop, Václavovi Moravcovi a neboližto jeho nápadníkům na 5 dílů 6 kop 4 gr 2 d,  záduší vitickýmu za 1 ? korce žita a tolik ovsa 1 kopa 55 gr 5 d, nynějšímu držiteli gruntu, co on již tu vyplatil 8 kop. Celkem 189 kop. Stalo se na zámku Kosteleckým Anno et die ut supra.

  V urbáři velkostatku kosteleckým, nazvaném Zlatá kniha, je grunt v té době popsána takto: Vejjezdní s 3/4 lánu Jiříka Benáka. Při něm rolí orných pod 41 kor. – 6 kop 50 záh., porostlin 40 záh., sklep klenutý podzemní. Loučního za 1 vůz sena. Zahrada s některým štěpem za 5 záhonů. Ouroku obojího po 1 kopě 44 gr. míš. Nepeněžitých desátků k kostelu Vitickému dával Jiřík Benák po 3 věrtelech žita a ovsa.

  Kateřina: Dne 19.February 1665 je v matrice Kostelecky psáno: Ve stav sv manželstva potvrzeni jsau v chrámu Páně ss Šimona a Judy ve Viticích Jiřík Benák s Kateřinau pozůstalou vdovou po neb. Václavovi Moravcovy sausedu Močedlnickým v  přítomnosti družby Vavřince Svobody, Václava Poláka a … Soudě podle kmotrů dětí vdovy Kateřiny a Jiříka Benáka muselo být jejich postavení společensky dost vážené. Kmotrem byl panský kovář Řehoř z Kostelce, dcera měšťana, polní myslivec.

  Marie: Ao 1715 složil Jiřík  Purkhart k důchodům pod počet sv. Jiří 1716 1 kopu a Janovi Kuklovi 1 kopu. Ittem Maria manželka Jiříka Benáka stoje při rejstrách purkrechtních přiznala se, že ona svou mající nápad 14 kop 4 gr 4 d (po otci Pavlovi Kuklovi) držiteli gruntu za 2 str 1 w žita sprodala, který se hospodáři za vyplacený odpisují totižto 14 kop 4 gr 4 d.

  [Dítě osoby: Jiřík BENÁK a Marie Magdalena KUKLOVÁ]
   *Jiří BENÁK *25.01.1694 Močedník †24.05.1743 Močedník
      & Anna NOVOTNÁ & 02.10.1718 Močedník, Hřiby  *30.12.1697 Hřiby †17.04.1771 Močedník č.4
       [dcera rodičů: Daniel NOVOTNÝ a Dorota PROCHÁZKOVÁ]

     Daniel Novotný nemohouce již pro sešlost věku dáleji hospodařiti, v své dobré rozvážlivosti postoupil krčmu vejsadní (ve Hřibech) s šenkem panským Jiříkovi Benákovi zeti svému, se všemi případnostmi …  jak ji v užívání měl za 241 kop bez závdavku do zrostu nejmladšího syna Jana, kdežto po dosáhnutí dospělého věku švagr jemu tu krčmu zasej v tej míře a podstatě, jak ji sám     přijal odvésti povinen bude. Nápadníci: Lidmile vdově po neb. Janovi Vedralovi a již manželce Pavla Stejskala v Lipanech 11 kop 40 gr, Václavovi Šmídovi do Lipan 2 kopy 40 gr, Jiříkovi ? 13 kop 40 gr, Dorotě dceři 13 kop 40 gr, Anně manželce Martina Vyskočila 2 kopy 30 gr, Jiříkovi Kubáskovi v Viticích 30 gr, Ludmile manželce  Václava Bičeckého 0, Danielovi Novotnýmu vyplacených a za zlepšení 155 kop 50 gr. Vejminek: Daniel Novotný sobě vymiňuje s manželkou svou až do smrti při nich byt…Dluh, který Daniel Novotný dlužen lidem zvostal totiž Janovi Kosinovi šafářovi Tuchorazskýmu a Jiříkovi Benákovi nynějšímu hospodáři 15 kop. Platíi 1723 – 1725.

     Zápis Janovi Novotnýmu na krčmu vejsadní Jiříka Benáka švagra jeho 1726, v přítomnosti rychtáře …Nápadníci: Lidmile vdově po Janovi Vedralovi, Jiříkovi Vedralovi na vojně, Dorotě Šmídový, Anně manželce Martina Vyskočila, Jiříkovi Kubáskovi ve Viticích, Ludmile manželce Pavla Bičeckýho 30 kop, Danielovi Novotnýmu po srážce nížepsaných dluhů 112 kop 18 gr. Vejminek: mateř nynějšího hospodáře sobě vymiňuje pro vyživení své pole k ječmenu pod 3 str ječmene pod 2 str, kteréžto pole on svým semenem seti mocti bude  …Platil 1726 – 1729.

     Zápis Jiříkovi Benákovi na grunt Šimona Moravce: Léta Páně 1727 dne 21. Decembris s jistým vědomím pana hejtmana, postoupil Šimon Moravec tento grunt se všema případnostmi a mil. vrchnosti vycházejícími povinnostmi  Jiříkovi

    Benákovi švagru svému manželce a budoucím dědicům jeho k volnému držení v přítomnosti rychtáře Chotejš- a Vitických podle předešlého šacunku i za zlepšení co nynějšímu držiteli za svatbu dal v jedný sumy ale 295 kop 8 gr 4 d. bez závdavku k ročnímu placení po 4 kopách přísluší nápadníkům těmto do důchodu J.M:Kníž. 29 kop 30 gr, po vdově Forejtce Kateřině dceři za Lukáše Mazače vdaný 59 kop, Dorotě dle jejího kšaftu, Václavovi Moravcovi neb jeho 5ti dětem 6 kop 4 gr 2 d, k záduší vitickýmu za obilí 6 kop 55 gr 5 d. Nápadníkům po neb. Jiříkovi Benákovi: po Ludmile dceři Maří 3 kopy, Matějovi synu 4 kopy, Matějovi 8 kop, po Václavovi vdově Dorotě s 3 sirotky 8 kop, Maří 8 kop, Pavlovi 8 kop, Kateřině 8 kop, Jiříkovi 8 kop, nápadníkům po neb. Matějovi Benákovi k společnýmu dělení 112 kop 8 gr, Šimonovi Moravcovi vyplacených a to co držiteli gruntu. Za svatbu dal 36 kop. Celkem 295 kop 8 gr. Notandum: při kterémžto gruntě se osetého obilí nachází totižto pšenice po     5 str 2 w, žita po 7 str 2 w, z kteréhožto obilí nynější hospodář k rovnému dělení 4. mandel dáti se uvolil, slámu ale starý hospodář užíti má, naproti tomu on níž uvedený dluhy platiti povinen bude: contribuce 4 zl. 32 kr, grunt.peněz 3 zl. 30 kr, za víno 36 kr, kováři 2 zl 6 kr. Celkem 10 zl 44 kr. Po vymlácení obilí zůstalo držiteli gruntu žita 4 str, ovsa 3. mandel. A jest     zanecháno u nynějšího hospodáře sirotkům Benákovským totižto Václavovi staršímu synu kráva 1 a Anně dceři mladej též kráva 1. Zato zaplatil: Ao 1728 do důchodu J.M.Kníž. 1 kopa, po vdově Forejtce dceři Kateřině 1 kopa, a po Lidmile Matějovi do Volešce 1 kopa, 1729 po vdově Forejtce dceři Kateřině 1 kopa a po Lidmile Benákovej Maří 1 kopa Pavlovi Benákovi 1 kopa. Celkem 6 kop. (Purkrechtní kniha 1706 -1798 pro obce Chotejš a Močedník)

     Anna: Povolení ženichům: Mládency Jiříkovi pozůstalém synu po neboh: Jiříkovi Benákovi ze vsi Močednika, s  Annau  vlastní dcerau Daniele Novotnýho ze vsi Hřib.

     + Ana vidna post. defendum Gergii Benak, cath., I pago Močedník č.4, 84 ani

      *Václav BENÁK *03.09.1724 Hřiby †02.03.1795 Chotejš č.26
         & Anna ZICHOVÁ & 07.06.1744 Bylany, Močedník  *04.08.1725 Bylany †29.08.1793 Vrátkov č.10
           [dcera rodičů: Václav ZICHA a Ludmila N]

        Po smrti otce Jiříka Benáka byl se svojí ženou u matky na gruntě v Močedníku.

         *Václav BENÁK *12.11.1747 Přistoupim †14.02.1814 Chotýš č.29
           & Anna VOLEŠECKÁ & 25.11.1772 Kšely č.2, Chotýš č.26  *02.06.1755 Kšely č.2 †22.11.1820 Chotýš č.29
              [dcera rodičů: Jan VOLEŠECKÝ a Alžběta N]

           Grunt Buškovský. 6. 3. 1764 Janovi Volešeckému na 2. díl gruntu po Pavlu Volešeckým 16.7.1773 Václavovi Benakovi – do zrostu pravého dědice, Václav Benák přiženil se k pozůstalé dceři Anně Jana Volešeckého. Od roku 1788 Václav Benák hospodařil na polovičním gruntu Chotýš č.29, který vznikl rozdělením původního gruntu Chotýš č.26 (odpradávna Zoubkovský sedlský grunt) na dva grunty. Druhá polovina zůstala gruntem Chotýš č.26 a hospodařil na něm bratr Josef Benák. Otec Josefa a Václava synům dobrovolně rozdělený grunt Chotýš č.26 postoupil 9. února 1788. V gruntovní knize z roku 1800 je grunt popsán takto: Světnice s prkennou podlahou v ní 3 okna. Kamna, trouba hliněná, kamnovec železný, pec chlebová, síň, kuchyň klenutá komín zděný, v síni komůrka, vedle maštal a vedle kravský chlív. Špejchárek, sklep klenutý, stodola. Ke gruntu patřila polovina pozemků topografických čísel 56, 60, 64, 88, 93, 115, 133, 134, 149, 164, 170, 174, 182, 186, 200, 213, 265, 281, 447, 346, 355, 54, 55 o celkové výměře cca 22 jiter. Šacovní suma gruntu Chotýš č.29 byla 364 kop, neboli 425 zlatých.

          Roku 1812 16. listopadu předal grunt Chotýš č.29 v ceně 1600 zlatých synovi Václavovy Benákovi. Vymínil si výminek pro sebe a manželku.

           Anna: § Juvenii Wenceslai Benak a Honesta ancilla Anna Wolescheczkij, oba katolíci, oddávající Leopold Frolich

            *Václav BENÁK *26.10.1787 Kšely č.2 †28.06.1872 Chotýš č.13
              & Alžběta HRAZKÁ & 03.05.1814 Velenka č.8, Chotýš č.29  *17.09.1796 Velenka č.8  †19.03.1838 Chotýš č.29
                [dcera rodičů: Jan HRÁZKÝ a Veronika PROCHÁZKOVÁ]
              & Marie Magdalena PLACHÁ & 25.06.1839 Masojedy č.7, Chotýš č.29  *1808 Masojedy č.8  †12.04.1842 Chotýš č.29
               & Alžběta NIKODIMOVÁ *29.11.1805 Nučice č.16
                [dcera rodičů: Václav NIKODIM a Anna BUDSKÁ]

              Marie: Zřejmě vdova po prvním manželovi Antonínu Hažbanovi z Masojed č.7.

             Alžběta: V gruntovní knize Chotýš 1800 na str. 194 (VS Kostelec i.č. 3282) je zápis: Podle svadební smlouvy uzavřené mezi Václavem Benákem co ženichem z jedné, a Alžbětou Nikodimovou z Nučic co nevěstou z druhé strany v Chotejši dne 25. července 1842 zakládá se k rukám Alžběty Nikodimové, nyní již provdané Benákové, právo na naturální vejminek  a to jen každoročně 4 štrychy žita, jeden štrych pšenice, jeden štrych ječmene, jeden věrtel hrachu, jeden věrtel čočky, 1 1/2 sáhu dřeva a vejminek teprve po smrti Václava Benáka používati má.

               [Dítě osoby: Václav BENÁK a Alžběta HRAZKÁ]
              *Josef BENÁK *25.09.1824 Chotýš č.29 †03.01.1897 Chotýš č.13
                  & Anna LOCHMANOVÁ & 28.06.1847 Horní Kšely č.7, Chotýš č.13  *04.10.1826 Horní Kšely č.7 †15.04.1869 Chotýš č.13
                    [dcera rodičů: Jan LOCHMAN a Barbora JIROUŠKOVÁ]
                  & Marie SVOBODOVÁ & 22.01.1870 Klučov č.1, Chotýš č.13  *02.12.1841 Hřiby č.1 †17.05.1873 Chotýš č.13
                    [dcera rodičů: Josef SVOBODA a Anna SOCHOVÁ]
                 & Marie HOŠKOVÁ & 14.04.1874 Nouzov č.37, Chotýš č.13  *26.09.1853 Nouzov č.37 †22.03.1910 Chotýš č.13
                    [dcera rodičů: František HOŠEK a Anna SIXTOVÁ]

                Grunt Chotýš č.13 slul od pradávna jako Řehákovský selský grunt. Dle šacovní smlouvy měl světnici, v ní 2 okna, kamna komínovec železný, pec chlebová, síň, komín, .. chlív, a mlátek, špejchárek s prkennou podlahou, pod ním sklípek, a komůrka, pak … komůrka, chlívek, pak sušárna. Roku 1800 patřily k usedlosti pozemky s topografickými čísly 129, 153, 163, 237, 250, 279, 291, 161, 156, 422, 29 o celkové výměře cca 11 jiter. Josef Benák tento grunt zakoupil 15.března 1844. Roku 1872 odprodal Kutícímu spolku v Českém Brodě 800 korců z pozemku č.421.

                 Anna: Dne 9. června 1847 nechal Josef Benak přepsat polovinu svého gruntu na budoucí manželku Annu roz. Lochmanovou.

                Marie: Jako vdově se jí narodilo 3.4.1898 nemanželské dítě, které 20.4.1898 zemřelo. Při sčítání lidu 31.12.1900 byla vdovou a hospodařila na usedlosti Chotýš č.13. Bydleli s ní ještě tři děti Antonín, František a Marie Benákovi a děti po bratrovi Josef a Štěpánka Hoškovi. Chovali: 1 jalovička, 2 jalovice, 5 krav, 1 koza, 2 běhouni, 1 prase, 18 slepic, 4 husy, 4 kachny.

                  [Dítě osoby: Josef BENÁK a Marie SVOBODOVÁ]
                  *Josef BENÁK *25.12.1872 Chotýš č.13 †11.07.1932 Vitice č.9
                     & Marie BŘEČKOVÁ & 02.10.1897 Vitice č.9, Chotýš č.13  *08.07.1871 Chotýš č.26 †31.08.1939 Vitice č.77
                       [dcera rodičů: Jakub BŘEČKA a Barbora HERVERTOVÁ]

                    Josef Benák se na usedlost přiženil k mladé vdově Marii Koželské (roz. Břečkové).

                  Při sčítání lidu 31.12.1900 bydlel Josef Benák (1872) na statku Vitice č.9 spolu s manželkou Marií Benákovou (1871) a synem Františkem (1898) a nevlastní dcerou Aloisií Koželskou (1895). Na statku byli čeledín Josef  Pivoňka (1883) z Bulánky, služka Anna Hrucedorfová (1883) z Bulánky a rodina dělníka Františka Kodeše (1870) s manželkou Anežkou Kodešovou (1874)  a syny Václavem (1894) a Františkem (1900) a dcerou Kristinou (1899). Na statku chovali: 1 hříbě, 2 kobyly, 2 býčci, 2 jalovičky, 5 krav, 1 koza, 1 podsvinče, 2 běhouni, 1 svině, 18 slepic, 4 husy.

                Při sčítání lidu v roce 1910 bydlel na statku Vitice č.9 majitel statku Josef Benák (od roku 1897) a zároveň byl starostou. Dále manželka Marie Benáková (od roku 1894) a synové František Benák(1898) (v té době pobýval na „handlu“ v Liberci u německé rodiny Hartmannových), Josef Benák(1902) a nevlastní dcera Aloisie Koželská. Dále rodina čeledína Václava Jelíneka (1870) s manželkou Josefou (1867), dcerou služkou Annou(1891), dcerou Antonií (1894), syny čeledíny Václavem (1894) a Františkem(1895), dětmi Karlem (1900), Bohumilem (1905), Jiřinou (1908) a Josefem (1910).  Dále služka Vojtěška Vosecká (1894) a Marie Beranová (1886) z Dobřichova. Na statku roku 1910  chovali: 1 kobyla, 1 hříbě, 1 valach, 14 kusů hovězího dobytka (z toho 7 býčků), 4 prasata, 25 slepic a 3 husy.

              Při sčítání lidu v roce 1921 bydlel na statku Vitice č.9 majitel statku Josef Benák s manželkou Marie Benáková a synové František Benák(1898), Josef Benák(1902) a nevlastní dcera Aloisie Koželská. Dále rodina zemědělského dělníka Jana Pekárka, služky Emilie Saková (1904) a Josefa Skřivanová (1905).

              Josef Benák, rolník na odpočinku ve Viticích zesnul v pánu, odevzdán do vůle Boží v pondělí dne 11. července 1932 o půl 3. hod odpol. ve věku 59 let. Tělesná schránka drahého zesnulého bude ve čtrtek dne 14. července 1932 o 10. hod dopoledne v domě smutku ve Viticích vykropena, do chrámu páně převezena a na místním hřbitově do rodinné hrobky k věčnému spánku uložena. Ve Viticích dne 12. července 1932.

               Marie: Zesnula klidně po delším utrpení, zaopatřena sv. svátostmi umírajících, ve čtvrtek 31.srpna 1939 o 8. hod. ranní ve věku 68 let. Tělesná schránka drahé zesnulé bude v sobotu 2.září o půl 2. hod. odpol. v domě smutku čp.77  vykropena, do chrámu Páně převezena a po smutečních obřadech na místním hřbitově k věčnému spánku do rodinné hrobky uložena.

                     *František BENÁK *28.02.1898 Vitice č.9 †20.03.1977 Hřiby č.23
                        & Marie Zdena HOMOLKOVÁ & 08.12.1921 Praha-Smíchov, farní kostel sv.Václava  *13.01.1899 Hřiby č.8 †04.11.1980 Hřiby č.23
                        [dcera rodičů: Josef HOMOLKA a Anna BARTLOVÁ]

                     Marie Zdeňka Homolková *13.1.1899, vdaná Benáková bydlela jako novomanželka v Praze a potom v Košicích. Byla v domácnosti. Potom co její manžel František Benák převzal statek Hřiby č.8 od tchána Josefa Homolky neměla na starosti jen vlastní domácnost, ale musela zvládnout hospodářství. Nastala ji nekonečná práce od úsvitu do soumraku. Po vzniku protektorátu a v době tvrdých německých represí rodina schovávala na statku ve Hřibech č.8 známého odbojáře Karla Šteinera – Veselého jako zemědělského praktikanta na falešné doklady. Rodina žila dlouhodobě ve stresu pod hrozbou trestu smrtí pro celou rodinu v případě odhalení partyzána, který na statku ukrýval zbraně a cizí doklady. Když válka skončila a rodina si oddechla a začala plánovat rozvoj hospodářství, přišla vláda komunistů, akce kulak, ožebračení rodiny a její vystěhování ze statku. Celoživotní dřina vyšla nazmar. Nakonec s manželem a sestrou žili ve Hřibech č.23 v bývalém vejminku Josefa Homolky, který komunisté zabrat nemohli, a který sestry Homolkovi po smrti Josefa Homolky zdědily. Zemřela po několikaletém ošetřování snachou Růženou Benákovou doma ve Hřibech č.23 na trombozu mozkových tepen po těžké arterioskleroze.

Grunt Vitice č.9 Josefa Benáka (1897)

               Od pradávna Lejskovský sedlskej grunt. V gruntovní knize z roku 1800 se popisuje takto: světnice v ní 3 okna, podlaha prkenná, kolem lavice. Kamna železný, trouba plechová, pec chlebová. Síň komin zděný. V síni komora s podlahou prkennou, maštal, vše pod jednou krytbou. Vedle komůrka, zvenčí  maštal.., špejchárek s prkennou podlahou, při něm kůlnička v ní 2 chlívky, stodola s dvouma zádeni a dvouma vraty, kůlnička a 1 chlívek, dvoje vrata prkenný s dubovýma sloupama a dvírkama, sklep klenutej. Ke gruntu patřilo 12 jiter 1448 sáhů polí, a 1 jitro 1239 sáhů zahrad.

                Majitelé se na gruntu hodně střídali. Jan Pospíšil nastoupil na grunt 10. února 1798 po Tomáši Jelínkovi. Jiřík Bartl koupil grunt od Jana Pospíšila 18. března 1803. Jakub a Alžběta Šmídovi koupili grunt 30. srpna 1818, a prodali ho Josefu Pecháčkovi 23.ledna 1820. Majiteli byli dále Martin Kolenský, Václav Vlasák, Josef Vosecký, Kateřina Vosecká.

                Dne 19.4.1866 koupili grunt manželé Jan a Aloisie Koželský, a po smrti manželky usedlost vlastnil od 26.4.1874 Jan Koželský a po něm syn Václav Koželský. Po jeho předčasné smrti se na usedlost přiženil k mladé vdově Marii Koželské (roz. Břečkové) Josef Benák.

                Při sčítání lidu 31.12.1900 bydlel Josef Benák (1872) na statku Vitice č.9 spolu s manželkou Marií Benákovou (1871) a synem Františkem (1898) a nevlastní dcerou Aloisií Koželskou (1895). Na statku byli čeledín Josef Pivoňka (1883) z Bulánky, služka Anna Hrucedorfová (1883) z Bulánky a rodina dělníka Františka Kodeše (1870) s manželkou Anežkou Kodešovou (1874)  a syny Václavem (1894) a Františkem (1900) a dcerou Kristinou (1899). Na statku chovali: 1 hříbě, 2 kobyly, 2 býčci, 2 jalovičky, 5 krav, 1 koza, 1 podsvinče, 2 běhouni, 1 svině, 18 slepic, 4 husy.

                Při sčítání lidu v roce 1910 bydlel na statku Vitice č.9 majitel statku Josef Benák (od roku 1897) a zároveň byl starostou. Dále manželka Marie Benáková (od roku 1894) a synové František Benák (*1898), který v té době pobýval na „handlu“ v Liberci u německé rodiny Hartmannových, Josef Benák (*1902) a nevlastní dcera Aloisie Koželská. Dále rodina čeledína Václava Jelínka (1870) s manželkou Josefou (1867), dcerou služkou Annou (1891), dcerou Antonií (1894), syny čeledíny Václavem (1894) a Františkem (1895), dětmi Karlem (1900), Bohumilem (1905), Jiřinou (1908) a Josefem (1910).  Dále služka Vojtěška Vosecká (1894) a Marie Beranová (1886) z Dobřichova. Na statku roku 1910  chovali: 1 kobyla, 1 hříbě, 1 valach, 14 kusů hovězího dobytka (z toho 7 býčků), 4 prasata, 25 slepic a 3 husy.

Při sčítání lidu v roce 1921 bydlel na statku Vitice č.9 majitel statku Josef Benák s manželkou Marie Benáková a synové František Benák (1898), Josef Benák (1902) a nevlastní dcera Aloisie Koželská. Dále rodina zemědělského dělníka Jana Pekárka, služky Emilie Saková (1904) a Josefa Skřivanová (1905).

               Když Josef Benák roku 1932 zemřel, převzal grunt syn Josef Benák (*1902) s manželkou Růženou (rozenou Bičákovou). Hospodář Josef Benák zemřel předčasně roku 1943, když byly děti Pavel a Věra ještě malí. Po smrti manžela hospodařila na statku Vitice č.9 vdova Růžena Benáková a potom předala statek synovi Pavlovi. Brzo potom zabralo statek Vitice č.9 místní JZD. Vdova Růžena Benáková s dcerou Věrou se přestěhovaly ke tchyni na vejminek do domku Vitice č.77. Syn Pavel Benák musel do Ostravy k PTP a pracoval i v dolech. Když se chtěl oženit, požádal o vrácení statku rodině, jinak do družstva nevstoupí a odejde. Družstvo rodině vrátilo obytné budovy statku Vitice č.9. Po svatbě Pavla Benáka se tam nastěhovala jeho matka. Pavel Benák s rodinou od té doby bydlel ve Viticích č.77. Pavel Benák se stal v JZD krmičem dobytka. Jezdil s koněm a valníkem.

Grunt Vitice č.9 v roce 1915. Na zápraží stojí hospodář Josef Benák a koně drží syn František Benák.

Rodina Josefa Homolky (*1863)

Manžel: Josef HOMOLKA , *25.04.1863 Vitice č.2 1,2,3 ,  1883-1886 sloužil u dělostřelců,  31.12.1900 statkář ve Hřibech č.8 4 , 1947 výměnkář ve Hřibech č.23, +02.10.1950  Hřiby č.23, příčina úmrtí stáří. Otec Jan HOMOLKA (1836 – 1899). Matka Barbora STEJSKALOVÁ (1840 – 1916).

Manželka: Anna BÁRTLOVÁ , Sňatek: 05.02.1889 Vitice č.2, Hřiby č.8 2,5 , *16.10.1866 Hřiby č.8 1,5 ,  +30.12.1942 Hřiby č.23, Pohřeb: 02.01.1943  hřbitov Vitice do hrobu. Otec Josef BARTL  (1838 – 1918). Matka Anna MRŠTNÁ (1838 – 1909).

Dítě: Marie HOMOLKOVÁ , *27.02.1894 Hřiby č.8 2 , křest 11.03.1894 Vitice 2 , +11.10.1895   Hřiby č.8 2,6 , příčina úmrtí zánět mozkových blan 6

Dítě: Anastazie Josefa HOMOLKOVÁ , *15.03.1897 Hřiby č.8 2 , +18.01.1989 Brandýs,  zpopelnění 25.01.1989 Český Brod.  Manžel Antonín NOVOTNÝ , *22.03.1881  †20.07.1939, Sňatek: 18.09.1920 Hřiby č.8, Praha-Radlice, Havlíčkova č.35 2

Dítě: Marie Zdeňka HOMOLKOVÁ  , *13.01.1899 Hřiby č.8 1,2 ,  1927-1953 hospodyně na statku, +04.11.1980 Hřiby č.237 , příčina úmrtí stáří a celková slabost, thrombosa mozkových tepen, arteriosklerosa 7 , 07.11.1980 Český Brod rozloučení, zpopelnění Nymburk 7.11.1980 7Manžel František BENÁK *28.02.1898  †20.03.1977, Sňatek: 08.12.1921 Praha-Smíchov, farní kostel sv. Václava 2,8

Dítě: Anna Božena HOMOLKOVÁ , *15.06.1901 Hřiby č.8 2 , +21.11.1971 Praha-Radlice, Radlická č.79 , zpopelnění 25.11.1971 Praha-Motol. Manžel Josef HÁSEK  *25.01.1900 , Sňatek: 21.02.1925   Hřiby č.8. 

Dítě: Emilie HOMOLKOVÁ , *Hřiby č.8, +21.01.1947 Hřiby č.23, pohřeb 24.01.1947 Vitice.

(1) Soupis předků, potvrzení o arijském původu.
(2) Matrika Vitice 25, *Vitice a obce 1888-1903.
(3) Matrika Vitice 23, *Vitice a obce 1861-1872.
(4) Sčítání lidu 31.12.1900, Močedník a Chotýš.
(5) Matrika Vitice 26, §Vitice a obce 1868-1890.
(6) Matrika Vitice 29, + Vitice a obce 1890-1917.
(7) Úmrtní list Marie Zdeňky Benákové 1899 -1980.
(8) Matrika Praha SM O 25, Smíchov XIX, §1921-1922.

Rodina Jana Homolky (*1836)

Manžel: Jan HOMOLKA , *12.06.1836 Vitice č.2.  1863 – 1884 hospodář ve Viticích č.2. +26.01.1899 Vitice č.2 1 , příčina úmrtí rozedma plic 1 , pohřeb 29.01.1899 Vitice. Otec Jan HOMOLKA   (1804 – 1885). Matka Marie TUČKOVÁ (1814 – 1891).

 Zesnul tiše v Pánu, zaopatřen jsa svátostmi umírajících ve čtvrtek dne 26.ledna 1899 o 10. hodině dopolední v 64. roku věku svého. Tělesná schránka drahého zesnulého bude v neděli dne 20.ledna 1899 o 2. hod. odpol. v domě smutku ve Viticích vykropena a na domácím hřbitově ku věčnému spánku uložena. Zádušní mše sv. sloužena bude v pondělí dne 30.ledna t.r. o 8. hodině ranní v chrámu Páně ve Viticích.

Manželka: Barbora STEJSKALOVÁ , Sňatek: 25.02.1862 Chotouň č.6, Vitice č.2 2 . *26.11.1840 Chotouň č.6 3 . Bydliště 1862 Vitice č. 2, přivdala se 4 , 1910 Vitice č.2, vdova 5 +20.05.1916 Vitice č.21 , příčina úmrtí 1916 sešlost věkem 1. Otec František STEJSKAL . Matka Anna ZEDNÍKOVÁ (1818 – 1872).  Zesnula tiše po krátké nemoci v sobotu dne 20.května o 6. hodině ranní v 76. roce věku svého. Tělesná schránka drahé zesnulé bude v pondělí 22.května o 11. hod. dopol. v domě smutku ve Viticích vykropena, do chrámu Páně převezena a po zádušní mši sv. k věčnému spánku uložena.

Dítě: Josef HOMOLKA *25.04.1863 Vitice č.2  6,7,8.  1883-1886 sloužil u dělostřelců,  31.12.1900 statkář ve Hřibech č.8  4, 1947 výměnkář ve Hřibech č.23  +02.10.1950  Hřiby č.23, příčina úmrtí 1950 stáří. Manželka: Anna BÁRTLOVÁ *16.10.1866  †30.12.1942 Sňatek: 05.02.1889 Vitice č.2, Hřiby č.8  7,9

Dítě: Marie Anna HOMOLKOVÁ   *02.02.1865  Vitice č.2  8 +17.11.1940 Kšely.  Manžel František JANDEJSKA *15.09.1846  †08.01.1915 Sňatek: 10.07.1883 Horní Kšely č.8, Vitice č.2 7,9

                 Provdala se do Kšel na menší statek Františka Jandejsky. Žila klidně a spokojeně a byla milé povahy.

Dítě: Václav HOMOLKA   *04.02.1866  Vitice č.2 1,8 , +06.06.1898 Vitice č.2  1 , příčina úmrtí souchotiny po trapné nemoci, tuberkulosa plic 1

Dítě: Anežka Johana HOMOLKOVÁ   *16.05.1869  Vitice č.2 7,10 . Bydliště 1921 výminkářka ve Viticích č.37 11 .  Manžel František VÁŇA *14.06.1864  †07.09.1913 Sňatek: 01.12.1894 Vitice č.37, Vitice č.2 7,10

Dítě: František HOMOLKA   *06.03.1873  Vitice č.2  4,7,10,12  1900-1921 hostinský a hospodář  Vitice č.18 4,11 +12.06.1954 Český Brod č.282 12 . Manželka: Emilie DRÁBKOVÁ *24.09.1875 

Sňatek: 21.11.1899   Vitice č.18, Vitice č.2 7,10

                 František Homolka (*6.3.1873) dostal věnem usedlost Hřiby č.6. Trvale hospodařil ve Viticích č.18. Při sčítání lidu 31.12.1900 bydlel ve Viticích č.18 (zároveň s hospodářstvím to byl i hostinec) spolu s manželkou Emilií Homolkovou (roz. Drábkovou) (1875) a synem Františkem (1899). V hospodářství byli chasník Antonín Kaliba (1879) a služka Alžběta Zámostná (1881). Chovali: 2 valaši, 1 býček, 1 býk, 3 krávy, 1 běhoun, 1 prase, 12 slepic, 3 husy. Při sčítání obyvatel v únoru 1921 byl František Homolka (spolu s Karlem Váňou) na návštěvě u Václava Kolenského v Hradišti u Dvora Králové. V domě v té době byla manželka Emilie Homolková (1875), synové Jaroslav (1901), Josef (1902), Václav (1904) a Jan (1906). Dále služka Božena Bartůňková (1903) ze Slaného.

Dítě: Jan Křtitel HOMOLKA   *29.06.1874 Vitice č.2 12 , +28.04.1875 Vitice č.2 13 , příčina úmrtí psotník 13

Dítě: Anna Barbora HOMOLKOVÁ   *26.04.1876 Vitice č.2 7,10 .  Manžel Václav HOLUB   *03.07.1871 Sňatek: 07.02.1899 Vitice č.2, Ždánice č.3 4,7,10

 Při sčítání lidu 31.12.1900 na statku bydleli Václav Holub (1871) s manželkou Annou Homolkovou (1876) a synem Františkem (1899), tchýně Barbora Homolková (1840). Od roku 1899 na statku byli čeledín Alois Zeman (1882) z Vrbčan, čeledín Josef Mužík (1883) z Prahy a služka Aloisie Střihavková (1879) ze Zásmuk. Na statku chovali: 1 hříbě, 1 kobyla, 1 valach, 1 jalovice, 6 krav, 3 voli k tahu, 3 běhouni, 40 slepic, 2 husy, 3 kachny, 3 jiná drůbež. Při sčítání obyvatel 1910 na statku bydleli Václav Holub (1871) s manželkou Annou Homolkovou (1876) a synem Františkem (1899), Václavem (1903), dcerou Jiřinou (1905) a tchýně Barbora Homolková (1840). Dále čeledín Vincenc Nikodým (1890) z Lipan, služka Marie Chválová (1890) ze Zásmuk a chůva Františka Rejnová z Vitic. Na statku Vitice č.2 v roce 1910 chovali 4 býky, 2 jalovice, 8 krav, 2 voli k tahu, 4 plemenné svině, 3 běhouny,  4 podsvinčata, 40 slepic, 4 husy a 3 kachny. Při sčítání obyvatel 1921 na statku bydleli Václav Holub (1871) s manželkou Annou Homolkovou (1876), synem Františkem (1899) a Václavem (1903). Dále kočí Hryškanec Onufrii (1888) z Rozluče na Ukrajině, služka Josefa Beranová (1890) z Dobřichova a služka Antonie Urbanová (1904) z Vitic.

 Dítě: Alžběta HOMOLKOVÁ   * Vitice č.2

                 Byla vyděděna z neznámých příčin a odešla z Vitic. Po letech se na ní ve Viticích ptal asi její vnuk jménem Jacko, který se do Vitic přistěhoval.

(1) Matrika Vitice 29, + Vitice a obce 1890-1917.
(2) Index k matrikám Skramníky 30, §1666-1949.
(3) Index k matrikám Skramníky 17, *1664-1874.
(4) Sčítání lidu 31.12.1900, Močedník a Chotýš (operát)
(5) Sčítání obyvatel 1910 – Hřiby, Vitice.
(6) Soupis předků, potvrzení o arijském původu
(7) Matrika Vitice 25, *Vitice a obce 1888-1903
(8) Matrika Vitice 23, *Vitice a obce 1861-1872.
(9) Matrika Vitice 26, §Vitice a obce 1868-1890.
(10) Matrika Vitice 28, §Vitice a obce 1890-1912.
(11) Sčítání obyvatel 1921 – Hřiby, Vitice
(12) Matrika Vitice 24, *Vitice a obce 1873-1887.
(13) Matrika Vitice 27, + Vitice a obce 1872-1889.

Rod Homolkových

Přímá linie od:  Václav HOMOLKA  po:  Marie Zdena HOMOLKOVÁ         

*Václav HOMOLKA *1664 Vrbčany †11.04.1716 Klučov
   & Markéta ŽÁBOVÁ & 20.08.1684 Klučov
   & Kateřina N
   & Anna N  

  Léta páně 1684. dne 23. Septembris s dovolením J. Mti kníž. rady, inspectora českých panstvích, spolu hejtmana panství kosteleckého, pana Laurentiusa Leopolda Leittera z Tannenbergka etc. …Václav Homolka ujal jest sobě a dědicům svým chalupu po nebožtíku Janovi Smetanovi za summu hlavní 199 kop míš. ….. Roku 1713 držel Václav Homolka grunt v Klučově (nyní č.17) a 20 strychů pozemků : Na dílečku, K Žherům, Nad rybníčkem, Za rybníkem, Nade vsí, Nad jamami, Na dolince, Mezi cestami, Za silnicí, Zahrada a louku Široká. V letech 1670-1676 držel tento grunt Václav Smetana.

   [Dítě osoby: Václav HOMOLKA a Kateřina N]
  *Václav HOMOLKA *1702
     & Terezie DOSKOČILOVÁ & 30.10.1727 Poříčany, Klučov 

    Léta páně 1727. dne 10. Octobris s vůlí J. Mti kníž. panství kosteleckého nad Černými lesy plnomocného hejtmana, urozeného pana Františka Ludvíka Brisiusa, postoupil jest dobrovolně ….Jakub Svoboda chalupu tuto synu svému pastornýmu Václavovi Homolkovi, manželce a budoucím dědicům jeho …. za summu hlavní 293 kop míš. … Václav Homolka byl potom do roku 1757 rychtářem v Klučově.
    Terezie: Leta Páně 1745 dne 11. Februarii s vůlí a vědomím ur. stat. vladyky pana Antonína Čermáka, J. V. O. kníž. Mti ze Savoj panství Kosteleckého zřízeného hejtmana, přiženíce se Václav Koželský k pozůstalý vdově po nebož. Václavovi Homolkovi a ujal jest tuto chalupu toliko jen až do zrostu pozůstalého dědice Jana Homolky … dle šacovní kníhy fol. 593 za sumu hlavní 336 kop míš. 13 gr., s ročníma vejrunky po 6 kop. m.

*Josef HOMOLKA *19.03.1730 Klučov
         & Dorota ŽIDLICKÁ & 03.02.1754 Bylany 

        Podle následujících zápisů z gruntovních knih (opisy z kroniky Klučovské s chybami nepřesného čtení gruntovních knih) střídal Josef Homolka chalupy a grunty v Klučově vícekrát.

        Leta P. 1753. dne 15. Julii s povolením ur. st. vlad. Jana Horálka, J. V. Vejvodkyně ze Savoye panství Černo-Kosteleckého plnomocného vrchního řiditele, nadjmenovaný Václav Koželský postoupil jest tento grunt svému pastornímu synu

        Josefovi Homolkovi, manželce Anně a budoucím potomkům jeho ……dle šacovní kníhy ? 5 fol. 54 za sumu hlavní 357 kop 49 gr. 6 denárů právně prošacovaný .. s ročníma vejrunky po 12 kop. m. L. P. 1764. dne 11. Julii s vůlí a vědomím ur. st. vlad. pana Frant. Prokopa Kohouta, toho času panství Černo-Kosteleckého zřízeného plnomocného hospodářského řiditele, postoupil jest nadjmenovaný Josef Homolka tuto chalupu prodejem Janovi Sádkovi, manželce Barboře a jich budoucím na předešlý šacunk 357 kop míš. 49 gr. 6 den. za sumu ihned na hotově složených 275 kop s ročními vejrunky po 12 kop. míš.

        Josefu Homolkovi byl 15.09.1761 zapsán pohořelý grunt v Klučově. Grunt odevzdal 23.10.1769 a odstěhoval se s rodinou do Bylan.

        Historie gruntu je tato. Leta Páně 1761. dne 23. února s vůlí s vědomím ur. stat. vladyky pana Františka Kohouta, toho času na J. V. Vejvodské Osv. ze Savoje /:p. t.:/ panství černokosteleckým zřízeného plnomocného hospodářského řiditele, ujal jest nadjmenovaný grunt aneb spáleniště po nebožce vdově Židlickej syn Jan Židlický na ten způsob, že nejenom on jej pomalu stavěti, anobrž také majíce on ještě bratra mladšího Matěje, kterej na vojnu sám dobrovolně se dal, že pokudž by on dnes nebo zítra z vojny domů se navrátil a hospodařiti chtěl, že on jemu zasej jakožto právnímu dědici proti novému šacunku postoupí, nyní ale dle šacovní kníhy ? 7 fol. 193 za sumu hlavní 400 kop právně prošacovaný, tejkajíce se dluhů, takové nový hospodář sám ze svého platiti a nadepsanou sumu s ročníma vejrunky po 34 kop. skládati a spláceti povinen bude.

       Leta Páně 1761. dne 15. Septenbris s vůlí a vědomím ur. st. vladyky pana Fr. Kohouta, toho času ředitele, poněvádž tento grunt docela shořel, takže Jan Židlický vystavět jej vstavu nejní, pročež postoupil dobrovolným způsobem tento grunt Josefovi Homolkovi, manželce Dorotě a jich budoucím se všema …. povinnostmi dle šacovní kníhy ? 7 fol. 244 za sumu hlavní 487 kop právně prošacovaný k dědičnému užívání, tejkajíce se důchodenského dluhu za dříví, takový nový hospodář z ohledu jemu postoupený bonifikace z kontribucenství platiti a nadepsanou sumu ročnima vejrunky po [schází] kopách spláceti a skládati povinen bude.

       Leta Páně 1769. dne 23. Oktobris s vůlí a vědomím ur. stat. vladyky pana Petra Josefa Blaska, toho času řiditele, postoupil jest Josef Homolka grunt, kterej dle zápisu svého k dědičnému užívání pojištěný, nic však méně, dle svého dobrovolného přiznání toliko do přijití svého švagra z vojny Matěje Židlického jej užívati měl, a protož dle mezi sebou při vrchním úřadě pod datum 30. Julii 1769 učiněného a v rukouch majícího též při témž úřadě ingrossirovaného narovnání, nadjmenovanému Matějovi Židlickému, manželce Anně a jich budoucím se všema ….povinnostmi dle šacovní kníhy ? 9 fol. 99 za sumu hlavní  1.034 kop 59 gr. 2 1/2 denárů právně prošacovaný k dědičnému užívání, tejkajíce se dluhův poněvádž v šacovní kníze žádný se nenachází, tak nový hospodář toliko upsaný vejminek plniti a nadepsanou sumu dle vyměřených termínů 400 kop a ostatní ročníma vejrunky po 34 kopách spláceti a skládati povinen bude.

       Léta Páně 1785. dne 6. Junii z vůle a vědomí ur. stat. vladyky pana Antonína Wolfa, ten čas plnomocného hospodářského řiditele, poněvádž nadjmenovaný Jakub Baloun k pozůstalý vdově po zemřelém Matěji Židlickým se přiženil, pročež jemu tento grunt se všema k němu patřícíma případnostmi a z něj vycházejícíma rozličnýma platy a povinnostmi dle šacovní kníhy ? 12 fol. 245 za sumu 891 kop 5 gr. právně prošacovanej, tímto zápisem toliko do zrostu pravého dědiče Jana Židlického k hospodaření se připisuje. Tejkaje se dluhu za kontribučenský obilí, ten on, Jakub Baloun, z pojištěných peněz platiti a nadepsanou sumu ročníma vejrunky po 34 kopách skládati bude.

         *Jan HOMOLKA *13.05.1755 Klučov †03.03.1811 Vitice č.2
            & Kateřina N & 22.06.1779 Bylany č.1  *1734 †07.12.1797 Vitice č.2
            & Anna BENÁKOVÁ & 13.02.1798 Vitice č.2, Chotýš č.29  *11.10.1777 Kšely č.2 †29.05.1850 Vitice č.38
             [dcera rodičů: Václav BENÁK a Anna VOLEŠECKÁ]

           Jan Homolka se roku 1779 přiženil na grunt Bylany č.1, vzal si vdovu po Janovi Štechovi. Grunt mu byl podle Bylanské gruntovní knihy připsán do vzrostu dědice a nebo vdané dědičky. Jan Homolka tedy grunt roku 1788 opustil ve prospěch Jana Chrousta, který si vzal dceru Jana Štecha. 24.března 1792 byla Janu Homolkovi připsána polovina gruntu ve Viticích (odpradávna Kubáskovský selský grunt). Jan Homolka nastoupil tento grunt prostřednictvím koupě od Matěje Tomíčka.

               Grunt byl popsán takto: Světnice v ní 4 okna, kamna s kamnovcem železným, trouba plechová, síň kuchyň klenutá, komín zděný vše zděný, špejchar s prkennou podlahou, 2 chlívky vroubený, stodola o jednom zádveří a jednima vraty, maštal, průjezd do dvora klenutý bez vrat.

           + 1811 Martius 3/5, Jan Homolka Vitice č.2, 53 let

           Kateřina: Poprvé provdaná za Jana Štecha z Bilan č.1, po jeho smrti se provdala za Jana Homolku.

                + 1797 December 7/10 , Kateřina manželka Jana Homolky, richtáře, Vitice č.2, 63 leta

           Anna: Ženichovi Janu Homolkovi rolníku a rychtářovi z Vitic č.2 bylo 40 let a nevěstě Anně Benákové z Chotejše č.29 bylo 21 let. Když Jan Homolka zemřel, provdala se za Josefa Zemana.

           + 1850 Maie 29/31, Zemanová Anna manželka Zemana Josefa vejminkáře z Vitic č.38, rozená Benáková z Chotejše, 72 let, zaopatřil farář.

            [Dítě osoby: Jan HOMOLKA a Anna BENÁKOVÁ]
*Jan HOMOLKA *13.05.1804 Vitice č.2 †25.11.1885 Vitice č.2
          & Marie Anna STEJSKALOVÁ & 13.05.1828 Vitice č.2  *15.12.1803 Lipany č.1 †05.03.1833 Vitice č.2,
                [dcera rodičů: Jakub STEJSKAL a Barbora BOHÁČKOVÁ]
             & Marie TUČKOVÁ & 02.07.1833 Bohumile č.1  *1812 Dobré Pole ? †11.06.1891 Vitice č.2
                [dcera rodičů: Jakub TUČEK a Kateřina ZYTOVÁ]

              Marie: + 1833 březen 5/7, Marya manželka Jána Homolky Vitice č.2, 29 let

              [Dítě osoby: Jan HOMOLKA a Marie TUČKOVÁ]
               *Jan HOMOLKA *12.07.1836 Vitice č.2 †26.01.1899 Vitice č.2
                  & Barbora STEJSKALOVÁ & 25.02.1862 Chotouň č.5, Vitice č.2  *26.11.1840 Chotouň č.6 †20.05.1916 Vitice č.2
                    [dcera rodičů: František STEJSKAL a Anna ZEDNÍKOVÁ]

                 Jan Homolka Zesnul tiše v Pánu, zaopatřen jsa svátostmi umírajících ve čtvrtek dne 26.ledna1899 o 10. hodině dopolední v 64. roku věku svého. Tělesná schránka drahého zesnulého bude v neděli dne 20.ledna 1899 o 2. hod. odpol. v domě smutku ve Viticích vykropena a na domácím hřbitově ku věčnému spánku uložena. Zádušní mše sv. sloužena bude v pondělí dne 30.ledna t.r. o 8. hodině ranní v chrámu Páně ve Viticích.

                 Barbora: Zesnula tiše po krátké nemoci v sobotu dne 20.května o 6. hodině ranní v 76. roce věku svého. Tělesná schránka drahé zesnulé bude v pondělí 22.května o 11. hod. dopol. v domě smutku ve Viticích vykropena, do chrámu Páně převezena a po zádušní mši sv. k věčnému spánku uložena.

                  *Josef HOMOLKA *25.04.1863 Vitice č.2 †02.10.1950 Hřiby č.23
                     & Anna BARTLOVÁ & 05.02.1889 Vitice č.2, Hřiby č.8  *16.10.1866 Hřiby č.8 †30.12.1942 Hřiby č.23
                      [dcera rodičů: Josef BARTL a Anna MRŠTNÁ]

                    Josef Homolka (*25.4.1863) vyrůstal na rodném statku až do svých 26 let. Přiženil se na statek k Bártlovým do Hřib č.8. Bártlovy vlastnili pěkný rozlehlý statek, největší a nejspořádanější hřibský statek. Josef nejdříve chodil se starší dcerou Marii Bartlovou, ale potom odešel na vojnu a tato Marie nečekala tři roky na svého milého a provdala se do Malenovic za svého bratrance Františka Mrňáka. Oběma těmto dcerám se dostalo od rodičů velmi dobrého vychování (v klášteře u Voršilek), naučily se perfektně německy.

                   Při sčítání lidu 31.12.1900 bydlel na statku Hřiby č.8 Josef Homolka s manželkou Annou Bártlovou a dětmi Anastazií (1897), Marií (1899), s tchánem Josefem Bártlem (1838) a tchýní Annou Bártlovou (1840). Na statku byla chůva Aloisie Mužíková (1889) z Kolína, služka Marie Vácová (1885) z Plaňan, krmič Josef Bohuslav (1827) z Červených Janovic a čeledín Josef Čech (1884) z Třebovle. Na statku chovali: 2 kobyly, 1 býček, 1 jalovička, 2 býci, 3 + 3 jalovice, 8 krav, 2 voli k tahu, 1 koza, 1 kanec, 1 svině, 3 prasata, 30 slepic, 4 husy.

                             Při sčítání obyvatel roku 1910 byl na statku Hřiby č.8 psán tchán Josefa Homolky Josef Bartl, vdovec. Dále čeledín František Jelínek *17.11.1895 v Makoluskách, služka Kateřina Trnková *24.4.1890 z Vitic a služka Marie Třešňáková *20.7.1891 z Vitic. Roku 1910 chovali ve Hřibech č.8 2 kobyly a jedno hříbě, 9 býčků, 3 jalovice, 5 krav, 5 volů. Dále 2 plemenné svině, 5 prasat, 36 slepic a 3 husy.

                             Při sčítání obyvatel 1921 je na statku Hřiby č.8 psán Josef Homolka s manželkou Annou Bártlovou a dětmi Marií (1900), Boženou (1902), Emilí (1904), roky narození při sčítání lidu se neshodují s matrikou, a čeledín Jaroslav Hakl *1.12.1905 v Toušeni. Anastazie již byla provdána. Josef Homolka dal na statku zmodernizovat stáje, stodolu a pod dvorem udělal kanalizaci. Do kuchyně přivedl vodu ze studně do zásobníku s ruční pumpou.

                             Statek předal r. 1927 svému zeťovi Františkovi Benákovi a odešel na výminek do vilky Hřiby č.23, kterou si nechal postavit. Bydlel tam s manželkou a dcerou Emilkou. Roku 1931 přišel o pravou nohu až po koleno. Josefa Homolka vlastnil i starou chalupu Hřiby č.6, kterou daroval při odchodu na vejměnek dceři Emilce s tím, že ji bude spravovat a přináležící pole obhospodařovat zeť František Benák, a bude Emilce platit část z výnosu. Chalupa sloužila jako obydlí zemědělským dělníkům ze statku Hřiby č.8 Josefa Homolky.

                             Při sčítání lidu roku 1910 tam bydlela rodina Karla Macha a Josefa Voseckého (dcera Vojtěška sloužila u Josefa Benáka ve Viticích č.9).

                            Při sčítání lidu roku 1921 tam bydleli František Sak (1873), manželka Aloisie (1874), děti  Alois (1908), Václav (1910), Růžena (1912) a František (1915). Ve druhém bytě chalupy bydlel František Holešovský s rodinou.

                             Okolo roku 1936 hospodář František Benák chalupu zboural a postavil moderní dvoubytový domek. Po smrti Josefa Homolky a Emilie Homolkové připadla chalupa Františkovi Benákovi a manželce Marii.

                             V roce 1939 poslalo představenstvo Kampeličky ve Viticích gratulaci Josefovi Homolkovi k pětasedmdesátinám s tím, že vyvěsí jeho obraz v úřadovně.

                    Anna: Zesnula tiše po krátké nemoci ve středu dne 30.prosince 1942 o půl 4. hodině odpolední ve věku 77 let života věnovaného práci. Tělesná schránka naší drahé zesnulé bude v sobotu dne 2.ledna 1943 o 10. hod. dopol. v domě smutku ve Hřibech čp.23 vykropena, do chrámu Páně ve Viticích přenesena a po zádušní mši sv. na tamním hřbitově do rodinné hrobky k věčnému spánku uložena.

                     *Marie Zdena HOMOLKOVÁ *13.01.1899 Hřiby č.8 †04.11.1980 Hřiby č.23
                       & František BENÁK & 08.12.1921 Praha-Smíchov, farní kostel sv.Václava  *28.02.1898 Vitice č.9 †20.03.1977 Český Brod (nemocnice)
                         [syn rodičů: Josef BENÁK a Marie BŘEČKOVÁ]

                      František Benák *28.2.1898.Dne 25.7.1914 je datováno vysvědčení na odchodnou z rolnické školy v Hoře Kutné, kterou absolvoval v letech 1912 až 1914 s vyznamenáním. Dne 11.5.1916 vydává Rolnické družstvo pro zužitkování mléka v Bohušovicích-Brňanech vysvědčení, že František Benák zde pracoval nepřetržitě od 26.7.1914 do 11.5.1916 a pak kvůli vojenské povinnosti odešel. Podle dochovaných pohlednic sloužil v září roku 1919 v kulometné rotě, 1. setnině čsl. pěšího pluku, polní pošta č.25. Dne 5.1.1919 byl vydán domovský list Obcí Vitice pro Františka Benáka. Podepsán radní Václ. Holub, starosta Josef Benák. Podle seznamu domobrany obce Hřiby byl roku 1920 odveden (odvodní seznam 325) k pěšímu pluku 32 natr. rota dopl. vel. Ml. Boleslav, výzbroj stanice Košice, voj. útvar 8483 Litoměřice. Ve dnech 19.1.1927, 9.8.-2.9.1927 byl na cvičení. Přestoupil do zálohy 31.12.1938.V roce 1924 je v příručce české myslivosti uvedena košická adresa rodiny Benákovi Košice, Mlynárska 9. V příručce jsou vloženy šeky zaplacené za odběr časopisu Česká myslivost v roce 1924 a 1925. František Benák byl okolo roku 1922 úředník obchodního družstva v Praze 994/VII. Roku 1927 převzal od svého tchána Josefa Homolky statek Hřiby č.8 s 19 ha na kterém potom hospodařil. Dne 23.3.1939 potvrzuje starosta Obecního úřadu Hřiby Valenta Štěp. převzetí brovningu č. dPr 10379 ráže 6.35 i s náboji od Františka Benáka Hřiby č.8. Za okupace v době první a druhé Heidrichiády schovával od začátku roku 1940 po dva roky na statku člena Rady tří, partyzána Veselého-Štajnera, který odtud organizoval odboj v Čechách. Dne 23.1.1946 napsal místopředseda České Národní Rady Ing. Jaromír Kafka potvrzení o odbojové činnosti. Po zabrání statku Hřiby č.8 komunisty v roce 1953 byl s manželkou přestěhován do staré chalupy do Dobrého Pole a odešel pracovat jako pomocný dělník na stavby přehrad a mostů. Od roku 1957 ve svazu včelařů. Celý život pěstoval včely. V důchodu žil na „výminku“ ve Hřibech č.23 s manželkou Marii a její sestrou Anastazií.

Kronika (Josef Homolka)

Sepsané paměti o dědečkovi vmích osumdesati sedmích letech jak jsem slišel a pamatuji roku 1950 15. května.

Chci sepsat paměti našeho rodu dle mého dědečka vypravovani a pak paměti moje.

                Můj dědeček měl ve Viticich statek čis.2. Výměra statku v jitrech 38 neb v korcich 70 korcu. Dědečkovi předemřel otec, zanechal vdovu a tři dítky. Dědeček se narodil roku 1803. Měl ještě dvě sestry. Dědečkova matka se znovu provdala za Zemana, který dědečkovi hospodařil, narodily se ještě dvě sestry tak že bylo pět dítek.

                Jaké to byli zlé časi vypravoval již dědeček, že ani otčim nemohl sestrám vyplatiti žádné věno, jen skrovné asi po třech stech a vybavu. Jedna si vzala domkáře Kopřivu, druha nájemnika Bičáka, nevlastní sestry jedna do Kšel domkáře Nezavdala, druhá Zítu nájemnika. Otčim odevzdal hospodářství a sám byl jako výměnkář se ženou v domku na vinici, dnes již nestává. Dědeček vypravoval že přišly Rusove táhly na Paříš a když odešly že po ních tahaly hnuj se seknice kopáčem. Dědeček se oženil vzal si babičku z Lipan Marii Annu Stejskalovu dceru Jakuba Stejskala rychtaře z Lipan č.1 se kterou měl tři dítky. Když zemřela 1833 dva synové a dceru, Františka, Josefa a Annu. Oženil se znovu s dcerou šafáře s knížecího dvora Bohumile Tučkovou Marií skerou měl devět dítek a sice: Jana, Václava, Čeňka, Aloise, Emanuela, Hynka, Marii Anežku a Barboru. S takovou četnou rodinou byli starosti, však šťastně všecky zaopatřil.

František se učil krejčím ve Vídni pak se usadil v Černem Kostelci tam oženil a dělal řemeslo, zvlášť šil vojenské stejnokroje též dával šít okolním krejčum, vedlo se mu dobře mel pěknou chalupu s póli, držel pár koni, dítky měl tři Jana, Františka a Terezii. Jan převzal po otci živnost, František odejel do Ameriky, Terinka se vdala do Uhřenovse za pana Křupina pekaře.

                Josefovi dal dědeček ve Hřibech usedlost čis.9 42 korce, sam si udal malý výměnek. Josef měl sedum dítek jmena nevim, poze dcera Marie a syn Emanuel se kteryma jsem chodil do školy, neb strýc to ve Hřibech prodal p. Václavu Šmejkalovi, sam koupil v Lipanech statek po Vedralovi dobře se mu dařilo, prodal statek p. Jouzovi a koupil mlýn na potoku Kouřimce samotu Buda, dařilo se mu dobře, pak přišel o všecko živil v Zásmukách, dítkám mnoho nedal dlé doslechu vede se všem dobře.

                Céru Annu provdal do Poříčan p. Snětinovi měli také šest dítek Annu, Karla, Jana, Josefa, Kateřinu a Barboru. Syn Karel je doktorem medicín, Jan dostal statek doma, Josef se přiženil do statku do Oumonina, Anna se provdala do Poříčan za p. Hrabu do hostince s póly. Kateřina se provdala do statku Drahobudicih p. Kašpara, Barbora zemřela.

                Jan muj otec dostal statek doma, matka byla s Chotouně Stejskalova Barbora. Ditek nas bylo sedum Josef, Marie, Václav, Anežka, Jan, František, Anna. Dědeček a babička u nás byli na výměnku, obá byli velice hodní, mnohému nás naučili se školními. Jsme stále chodili k dědečkovi do sekničky kde obýval a pro nás všé udělal. Také nás poučoval a vše dobré i zlé pověděl. Kterak přišel o koně a hřibata neb oheň vyšel z maštale. Stavěl maštale nové, které se dosud užívají a nesou letopočet 1834. Nikdy nebylo slyšet naky hadky žili všicky pěkně v míru.

                Dědeček zemřel když jsem byl vojákem roku 1885. Z vojny jsem mu byl na pohřbu. Když jsme jej vnukové nesly, byla nás hezká řada počitali že měl vnuku 57. Dědeček byl mnoho roku školním dozorcem též ho pamatuji že učil za p. učitele ve škole, když se stavěla nová škola tak tam dohlížel, byl velice vážen, na kchůru spívával pašije Evangelistu a tloukly bubny když troubyli intrády o oltařih tež tloukly bubny neb se chodilo s muzikou. Babička zemřela za deset roku za dědečkem.

                Kovárnu od dědečka koupil, však s nájemci nebyla tak žádná shoda tak kovárnu zas prodal kováři Janu Tučkovi. Jelikož ku kovárně bylo vzato čtyry korce póle, koupil otec náhradu póle od Třešňáka truhláře pět korců. Zajisté že toho měl na sebe dosti, vyplatil všechny strýci a tety a mi dorůstaly. Zajisté nemohl pro nás mnoho nahospodařit, koupil chalupu ve Hřibech č.6, pak od Salabova hospodařství louku u kapličky k Močedníku takže hospodářství zvelebil.

                Pro syna Václava postavil novou kovárnu na svém póli který se učil kovářem, odešel do Prahy na zkušenou dělal v továrně a kovárnu nechtěl, tak byla kovárna pronajatá. Zemřel v mladém věku jak jest psáno bibly zanechal syna Jana, který se dostál pěkného postavení byl revisorem na elektryckych vozech.

                Čeňka a Aloise dal na učení do prahy na zlatnictví, v tu dobu velice výnosné. Oba dva byli vojáky, strýc Čeněk sloužil u mislivcu, kde byl obrjegrem, zastihla ho válka roku 1866 kde jeho prápor padl celý u Podola kde bránili most přes Jizeru. Všicky již ho oplakali že padl, strýc však po válce psal že je zdráv a že přes celou válku byl v Bukovině v Cernovicích v magacině že vůbec ani Prajze neviděl to bylo ňáké radosti. Přišel z vojny a dostal místo u drahy jako konduter, pak se oženil, bidlil v Praze na Zlíchově, tam jsem byl s tatínkem na zabíjačce, později na Smíchově, pak na Vinohradech. Měl šest dítek, Marie, Anežka, Božena, Emilie, Josef a Anna. Dařilo se jim dobře, stalo se však neštěsti strýce přejel vlak po 25 leté službě a ujel mu nohy, v nemocnici u milosrdných zemřel, byl jsem mu na pohřbu.

                Teta se starala při malé pensi o dítky dobře. Dala jim velice dobré vzdělání a výchovu. Marie byla kasírkou na dráze a zůstala svobodnou, Anežka se provdala za F. Štajnera řiditele záložny v Sadské, Božena se také provdala za uředníka banky však brzi ovdověla, Emilie se provdala za redaktora Hůrku, Josef syn nastoupil dráhu vojenskou, nyní jest plukovníkem v ministerstvu. Válku světovou prodělal na Srpsku, kde mnoho skusil ale zdrav se navrátil. Anna s matkou jako uřednice u drahy bidlila v Příbrami, kde se provdala za doktora mediciny, v Příbrami mají sanatoryum.

                Alois strýc když přišel z vojny sloužil u dělostřelectva dal se k četníkům, sloužil u Náchoda v Tarkači, tam se oženil a měl dítky, které jsou psány v bibli. Psal to strýc Čeněk když jel strýcovi Aloisovi z pohřbu. Dcery provdal dědeček Marii do Škramníka za V. Krušinu do hospodářství. Měli 6 dítek Jana, Václava, Aloise, Josefa, Karla a Anežku. Jan dostal hospodářství doma, Václav byl učitelem, Alois studoval, pěkně spisoval pod jménem Škramnický, ale zemřel velice záhy. Josef byl kupcem měl obchod ve Škramníku. Karel byl vyučen řezníkem a dělal řemeslo v Praze. Anežka se provdala za učitele Pacovského, který působil též ve Kšelích.

Anežka se provdala za Matěje Kozáka do Chválovic kde měli hostinec s póli, vyhořeli a otec muj jim tam pomáhal vozit stavební potřeby. Postavili vše znovu. Měli devět dítek Mari, Barboru, Anežku, Františka, Františku, Jana, Aloise, Aloisii, Bětušku. Dařilo se jim dobře. Marii vdali do Peček do hospodářství, vzala si Václava Kozáka. Barbora se vdala do kostelní Lhoty do hostince ale po malem zemřela. Anežka se provdala za Matěje Vránu z Milčic, měli pak hospodu v Plaňanech. František studoval ale zemřel záhy. Františka se vdala do Prahy za řezníka Fukse, měli tam obchod, on však brzi zemřel. Jan dostal hospodářství hostinec doma. Alois se vyučil řezníkem, řemeslo však neprovozoval, měl najmutý hostinec v Pečkách, potom byl na jatkách v Praze. Aloisie zemřela svobodná. Nejmladší Alžběta se provdla za Václava Černýho v Chválovicích.

Teta Barbora se provdala za J.Voseckého do hospody a hospodářství do Přehvozdí. Měli tři dítky, Emanuela, Jana, Anežku. Emanuel dostal hospodu. Jan se přiženil do Kounic. Anežka se provdala za Josefa Kaše statkáře v Přehvozdí.

                Pro strýce Emanuela koupil dědeček hospodu s polmi v Dobrém Poli, ale přišel tam o peníze i hospodu. Strýc byl vojákem u pěších. Přiženil se k Batelovům ve Viticích čis.10, vzal si dceru Marii. Měli spolu jedno dítko, Barboru. Pak čis.10 prodal a koupil čis.8 ve Viticích. Dceru vyvdal do Limuz, vzala si koláře, měli domek s póli, vedlo se jim dobře.

                Nejmladší syn Hynek se učil obuvníkem u mistra Solka ve Viticích. To již dědeček byl na výměnku. Když se vyučil dělal v Praze, kde se oženil a postavil si domek v Kobilisích. Vedlo se jim dobře. Domek pak dobře prodal a stavěl jiný větší. Pak nemohl dostavět, dlužil se od svých a bratrů, i dědeček co mohl dal. Však vše marno, přišel o všechno. Přistěhoval se do Hřib, pak do Lipan, pak až do Chotusic, kde oba zemřeli. Měli asi tři dítky, já neznal než dceru Barboru.

                Dědeček i otec měli na sebe dosti velké úkoly, ale vše šťastně přestáli. Tak si dědeček zaopatřil tak velkou rodinu, sám bral výměnek ze Hřib i od rodičů z Vitic, kde též bydlil. Dědeček chodil denně do kostela, nás vodíval sebou, měly sme ho rády všichni, rodiče též.

                Otec sestru Marii provdal do Kšel do hospodářství panu Františku Jandejskovi roku 1883.

                Já jsem šel na vojnu, sloužil jsem u dělostřelců, přišel jsem domů po třech letech roku 1886. Vypomahal jsem při hospodářství. Jako nejstarší jsem se roku 1889 5. února do Hřib přiženil do čis.8 k Bártovum. vzal jsem slečnu Annu za manželku, rodiče Bártlovi bidleli s námi, měli svůj pokojíček, pak tam bydleli rodiče tchýně Mršnovi, který přišli o výměnek postupem pro syna, takže nás tam bydlelo šest. Velice svorně jsme hospodařili, všichni pomáhali, všichni byli velice hodný, zvlášť tchyně byla zlatá žena, to jsem sobě nemohl nařikat. Starší dcéru Marii provdali do Malenovic za bratrance Mrnáka do pěkného hospodářství hned roku 1881. Já dostal pět tisíc zlatých, sestra do Kšel též, mě zbyli dluhy neb tchán dal dceři do Malenovic osum tisíc zlatých, ty se dlužil od záduši z Valdašína. Z mého přínosu něco splatil, ostatní jsem splácel já, úroky a vše. Ditek jsme neměli až teprve za štyry roky se nám narodila dceruška Marie. Zemřela nám na zánět mozkových blan. Tchýně zemřela v roce 1908. Tchán v roce 1919 před ukončením války, též starý Mršnovi jsem oba vypravil slušný pohřbi. Pak jsem z bázní Boží dále hospodařil, za pomoci již dítek neb se nám narodila dcera po první Marii za dvě léta Anastazie, pak za dva po ní Marie, pak Boženka a naposled Emilie. Pak jsem dával nové podlahy do pokojíčku neb byly shnilé a též jsem pořídil žentour, dřív mlátili jsme ruční mlátičkou, to jsem se natočil. Roku 1895 jsem koupil novou čisticí mlátičku k žentouru na výstavě v Praze a k tomu nový žentour neb starý byl stojatý. Pak jsme již mlátili pohodlně, ale scházely nám větší špýchary. Též jsem kopal novou studni pod oknem u zadního pokojíku na dvoře. Sám jsem ji vykopal a pro vodu jsem těžko dělal. Hloubka byla šest metrů. Dal jsem pumpu, dřív se všechna voda nosila z návse, měli jsme radost, ale přišel suchý rok a voda se nám ztratila. Pumpu koupil Holub. Žlab jsem tam měl, ten koupil Kopřiva a studni jsme dělali s Trnkou v rokli za stodolou. Tam byly prameny, studně nebyla hluboká, ale musel jsem koupit trubky a novou železnou pumpu. Přitom jsem rozšířil chlév a kůlnu a dal nová napájedla. Teprv jsme měli pohodlí a vodu jsem zaved po trubkách do kuchyně, dal tam pumpu. To bylo ňáký pohodlí.

                Po posvícení o všech svatých jsem oral na výměnku na poli, když přiběhla pro mne sestra Anežka, že mám hned běžet do Vitic, že se tatínkovi zabily koně. O posvícení koně stály, byly bujný, velice pěkný. Oral s nimi bratr František na Lipský. Jeli domů, za Ledci se mu splašily a spadly podle mostku ze skály. Ten lepší si zlomil nohu a druhý se potloukl ale tolik né, takže mohl chodit. Přiběhnu tam, ten se zlomenou nohou byl na hnoji neb ho přivezli a čekali na řezníka z Brodu aby ho přišel zabít. Celý stavení tak pobouřeno, že jsem měl co těšit. Řezník přijel, koně zabil a odvez na jatka. Co za něj dal nebylo mnoho a otec musel koupit pár koní nových.

                Sestra Anežka se nadělala mnoho a provdala se k Váňovům vedle, neb měla s ním rodinu. Stálo to otce osum tisíc, byl to pěknej statek ale blaho tam neužila žádné.

                Pak se otec rozstonal a hleděl udělat pořádek. Statek měl dostat bratr František, neb bratr Václav zemřel ve dvacetiosmi letech. Též jsem s ním byl za nevěstou, kterou mu doporučil švagr Mrnák. Byli jsme tam v Chotouchove, líbilo se nám tam, holka dostávala hodně peněz a když jsme přijeli domů tak řekl, že si jinou nevezme než Emili Drábkovou. Drábek chodil otce navštěvovat. Já sám jsem jej prosil, aby hospodu prodal a dceři aby do statku pomohl, že jest škoda, aby to přišlo do cizích rukou, nic jsem nezvítězil.

                To zužitkoval Šmejkal a přived pro sestru ženicha Holuba ze Ždánic, což se skutečně stalo a sestra dostala statek. Co jsem s tím zažil starostí nikdo neuvěří. Co těch cest a toho ježdění a otec zemřel. Než zemřel přijel notář, vše se provedlo. Matce udali výměnek a bratrovi zbyla zadlužená chalupa ve Hřibech, kterou jsem od něj koupil za dvanáct tisíc korun, po dluhách jsem mu zaplatil asi šest tisíc a něco, takže ze všeho dostal nejméně z celého statku.

                V roce 1894 24.dubna přišla průtrž mračen. My okopávali u Vitic řípu. Šmejkalovi též, když se hnaly mraky. Tak jsme poslali chasu domů a já a Šmejkal jsme šli do Vitic do hospody. Ale když se to přihnalo a strhl se mrak s kroupama, tak jsme běželi domů. Jak jsme přiběhli ke Kříži tak jsme viděli tolik vody, že nebylo vidět jak všechno jest zatopeno. V Chotouni se sešlo tolik vody, že se utopil dobytek ve chlívě. U Boháčků se ucpal kanál a paní s dítětem se zachránila že plavali na skříni. Museli prokopat zeď aby je zachránili. Ve Hřibech šlo tak vody, že netekla do rokle, ale kolem kovárny k nám a pak ke Šmejkalovům. U nás to ucpalo vrata a voda nemohla do dvora. To ještě nebyla zahrádka, ale voda šla až pod okna. V chalupě voda stála v komorách přes metr. U stodoly vyrazila vrata a šla po zahradě pryč. V komoře Třešňákovi provalila se zeď. Co mohla jim odnesla, pak to zbourali po rokli a po pastišti. Přijít to v noci, tak to stálo životy. Ve Viticích to vzalo mostek co jezdili k nám, velký most byl taky ohrožen. Mostek stavěl okres, měl to najatý mistr Nekola. Otec mu vozil materiál tak něco vydělal, a mistr Nekola měl také zastoupení pojišťovny, jméno nevím a otce pojistil na zásoby. Jinak by byl pojištěn u Síbra, kde s tím nebyl nikdy vyrovnán. Jako na stodolu také nebylo zaplaceno. Stodola shořela a to bylo štěstí, že bylo pojištění zaplaceno. Pojistné mu vyplatili, ale musel vokázat slovy, že byl tak vysoko vždy pojištěn. Na stodolu nebylo zaplaceno, tak musel podat žádost a cestou milosti dostal asi třista. Stavěl stodolu novou. Na tu jsem se navozil kamene a dříví dost.

                Já jsem musel stavět také neb jsem měl špýchary, ty byly dřevěný a malý, tak jsem na domovním stavení uďál půlštok a přistavěl kvelb a místo špýcharu pak kuchyň pak kuchyň letní a pec na chleba, za tím komůrku pro chasu a udírnu na maso. Se zedníkem Chvojkou jsme vyřešili odtok vody do rokle za stodolu, dříve tekla po zahrádce k Smejkalovum, ale když jsem zastavěl, nemohla tam téct. Nešlo to jinak než stavět kanál, což stálo dost peněz, a ty práce. Tím jsem si od vody pomohl. Za stodolou jsem postavil zeď, dvířka a vrátka, jámu na řízky jsem zavezl, od Šmejkala jsem koupil kousek zahrady dosti těžko, zároveň s naším stavením, postavil jsem tam zeď a dával řízky do rohu na vrch, takže se pěkně na kolečku vozily.

                Jak přišla ta katastrofa 1894 tak se musely sít řepy znovu, pršelo však stále, což bylo dobře, že se vše po těch kroupách zotavilo. Mohlo se teprve sít až šestého května. Pomáhali nám z Valenovic, ve Viticích z Chválovic. Ke dvoru se sjely z okolních dvorů s potahy a stroji. Bylo jich mnoho, až ze dvora od Hlízova. Zaselo se to dobře a řepa rostla dobře, tak řepy narostlo hodně, ale sklízet se nemohlo. Stále pršelo až teprve v listopadu se to potom vše sklidilo. My jsme také pomáhali u dvora za chrást. Ten rok jsem krmil chrástem až do desátého ledna.

                Měli jsme pět dcer. První Marie zemřela na zánět mozkových blan o půl druhém roce.  

                Druhá dcera Anastazie chvála Bohu dorostla a provdala se do Prahy za Inženýra Antonína Novotného. Měli pěkný domek se zahradou na Smíchově. Moc to měli pěkné, žili spokojeně. On chodil do kanceláře, ona s jeho matkou byly doma. Matka byla moc hodná paní a pěstovali krásnou zahrádku. Já jsem jim na zimu vozil s koňmi ovoce, mouku, brambory, vše co potřebovali.

                Marie se provdala za Františka Benáka z Vitic. On byl v kožním oddělení řezníků v Praze. Bydleli na Letné, kde měli pěkný byt. Tam se jim narodil syn Jiří. Dařilo se jim dobře. Pak byli přeloženi do Košic na Slovensko. Nábytek jsem odvezl do Hřib. Vzali sebou to nejnutnější. Také jsem tam za nima byl, dařilo se jim dobře. Pak dle všeho zpozorovali, že se to neudrží a přistěhovali se k nám. On jezdil do Prahy. Benákovům se v Košicích narodila dcera Zdeňka. S tou přijeli k nám.

                Božena se provdala za Josefa Háska, četnického strážmistra ač jsem jí chtěl dát hospodářství. Byl přeložen do Uhříněvse. Tam byli stále. Také když jsem jel s vozem do Prahy, tak jsem se tam stavil a co potřebovali přivez.

                Nejmladší Emilie zůstala svobodná neb měla křivou páteř. Roku 1925 jsem postavil domek na svém poli a vysázel zahradu. Hlavně kvůli Emilce, by měla kde bydlet.

Benák vystoupil v Praze a chtěl si najmout hospodářství v Dubči. Byl jsem se tam s ním podívat. Mě se to nelíbilo a tak když chtěl hospodařit, předal jsem mu to doma roku 1927 a sami jsme se stěhovali do nového domku na vejminek.

                Emilce jsem dal chalupu, by měla být z čeho živa. Benák ji vobdělával, my jsme tam chodili vypomáhat.

                Dařilo se nám dobře, byli jsme spokojený, až roku 1931 jsem přišel o pravou nohu. Až pod koleno mi ji museli uříznout. Chodím o berli teď již těžko, proto vsedě udělám všecko, štípu dříví a roští, v dřevníku mám ponk a lecos ještě udělám co mohu, i pro hospodářství Benákovum.

                Benákovi mají dvě dítky, Jiřího a Zdeňku, oba již ženatý. Jiřík si vzal strážmistra četníků z Vitic Růženu. Byl taky u četníků. Teď vystoupil a je ve Hřibech. Ostává v tom deputátním domku co Benák postavil a vypomáhá v hospodářství. Na zahradě pěstuje nutrie pro kůže. To ho špatně uživí. Mají již dvě dítky, kluka Jiřího a teď malou holčičku Václavku.

                Zdeňka se provdala do velkého statku za Josefa Černého do Hořevyšerovic. Velice to mají pěkný. Byli by spokojený, jestli jim to taky nevezmou. No vůle Boží, jsou oba mladý a chytrý, snad se uživí.

                Boženka Hásková má dva syny, Zdeňka a Silvestra. Bydlejí teď v Praze ve Stázičinom domku. Zdeněk je na vojně, Silvestr chodí do kanceláře, Hásek dosud zastává četnickou službu.

                Stázička neměla dítek ale cítila nevolnost. Lékař ji radil, aby se nechala operovat. Stará paní zemřela a byla zpopelněná. Emilka jí tam s Toníčkem hospodařila. Stázinka přijela sem, že se nechá operovat v Brodě a již byla v nemocnici. Ale Toníčka ranila mrtvice a Emilka tam byla s ním sama. Ta starost. Musela volat lékaře a sousedy, pak zjednat někoho s autem by jel pro Stázinku, což se jí povedlo. Stázinka přijela na pohřeb. Byl též zpopelněn, mají na Malvazinkách pěknou hrobku. Pronajala domek rodině Kučerovic a sama se nechala operovat v Praze. Operace dobře dopadla, ona pak s Emilkou jezdila po sanatoriích, někde na Pleši, pak v Beskydech, ale nesloužilo jí to tam dobře, tak přijeli do Hřib. Zde ležela a jezdila kočárem k lékaři do Černého Kostelce na ozařování, ale nic to neprospělo. Ležela stále, jezdil k ní z Kouřimi lékař, ale přestal jezdit bez výsledku. Řekl, že jedině ji může vyhojit Emilka a Pán Bůh. Skutečně se Bůh Všemohoucí smiloval nad ní a uzdravil úplně.

                Pak se nemohla ale nájemníka zbavit, dost to dalo práce. Pak si vzala k sobě ňákou paní, pak i služku a spokojeně žila. Jmění měla veliké. Též Emilce dala sto tisíc a cenný papíry. Na Smíchově má dosud půl domu a strýc Biskup jí řekl, že může utratit ročně padesát tisíc a nic jí neubude. Ale přišla nová vláda a peníze zabavily, i cenný papíry a bylo konec. Též po smrti Emilčině měla s tím hodně práce a z peněz, které jí dala, musela platit daň z dědictví.

                V roce 1939 zemřel Toníček a v roce 1940 se Stázička přistěhovala k nám do Hřib, a dosud a dosud jest zde zdravá. Když zemřela babička roku 1944, tak jsme postavili hrobku. Už nevím co stála. Stavěl ji z Peček p.Suchý pro čtyři rakve. Byli s Emilkou a vše společně dělali. Pak však začalo Emilku bolet srdce, tak se vypravili k lékaři a ten ji poslal do nemocnice. Stázinka tam jezdila denně a asi za pět dnů v poledne ještě něco pojedla a pak si klekla, pak padla a zemřela Stázince v rukách. Hned sehnali lékaře, ale již ji k životu nepřivedli. Hned Stázinka vše obstarala a Jiří s koňmi ji přivezl v umrlčím voze domů do jejího pokojíčku. Tam odtud měla pohřeb, lidu mnoho a hasiči též. Scházela nám všude, zvlášť Stázince neb zůstala sama a vše musela dělat, já pomáhat nemohl. Ať si každý představí, jakou oběť pro mne přinesla, když mne obsluhuje. Jen aby mi jí Pán Bůh nadále zachoval. To by mi nedělala žádná dcera a co bych si počal. Museli by mě někam dát, snad do chorobince. Proto děkuji Pánu Bohu a modlím se za ní vroucně denně, by jí Bůh ještě dlouhá léta ve zdraví a síle zachoval, neb toho má na sebe mnoho, neb ještě chodí na póle a do statku pomáhat, vše pro ně šije a spravuje, no má toho mnoho.

                Teď něco o Hřibech. Ve Hřibech bylo třináct čísel. Číslo 1 měl dvůr, číslo 2 měla pastouška, číslo 3 dnes u Novotných, číslo 4 dnes u Cháberů, číslo 5 u Herelů, číslo 6 měla chalupa, číslo 7 měla kovárna, číslo 8 dnes u Benáků, číslo 9 u Smejkalů, číslo 10 měla knížecí dříve cihelna. Pak hájovna. Hajným byl Hladík, který hlídal honitbu. Pak k tomu dali pole šest korců před okny, pět korců na Žíšově a devět na Kopě, takže u toho bylo dvacet korců. Koupil to bývalý hajný Hladík. Číslo 11 měl domek u Šmídů, kde také byla trafika. Číslo 12 měl domek u Chroustů. Číslo 13 měl domek u Nykodýmů.

                Hřiby patřily do obce Vitic starostou. Teprve po světové válce se od Vitic odtrhly a staly se obcí samostatnou i se svým katastrem. Já jako místní starosta jsem měl co dělat s Viticí a připlácel jsem tam na všechno. Hřiby byly poplatnější, proto to dělalo mnoho a rádi jsme se od nich odloučili. Pak se zde začalo stavět a my již máme čís.23 a tak to šlo stále. Teď je čísel asi třicet.

                Teď dvůr roztrhali, pole si rozdělili, do dvora se nastěhovali, teď tam bydlí asi osum rodin. Též pole přešly k Viticům, i až něco ke Kšelům. Škoda toho dvora. Nevím, kdy to přijde zas dohromady. Nevím jak to bude.

                Dvůr pamatuji ještě za knížecích. Chodil jsem ku šafáři pro šmír na vozy. To bylo ve vsi živo, neb ze dvora bylo vše. Na posvícení přišli celé Vitice, drželo se tři dny.

                Hladík v čís. 10 přikoupil ještě pole od Vitic a měl chalupu čís.3. Tu dal synovi. Rodina byla četná. Josef byl v Praze deštníkářem, Čeněk kupcem, Karel též kupcem, Emanuel listonošem, dcera Anna se provdala do Prusic do hospodářství, nejstarší František dostal to doma, Alois dostal čís.3, ostatní byli ve Vrbčanech truhlářem a Marie tam byla provdána a dělala tam porodní babičku. Celá rodina byla zatížena, všichni si zoufali. Alois se zastřelil, měl čtyři dítky, já jim byl poručníkem. Jako vdova musela s dětmi hospodařit až dorostli. Tak provdala dceru za učitele Kvapila. Učil ve Viticích, pak se dostal na školu do Mochova. Též dcera Růžena se tam vdala, vzala si do statku Jouzu. Syn Rudolf se tam též přiženil do statku. František byl vyučen zubním technikem. Hladička to tady prodala a odstěhovala se za nima do Mochova s dcerou Annou, která byla blbá. Radosti mnoho nepoznala, neb syn František se zastřelil, dcera Růžena se vrhla pod nákladní auto, byla hned mrtvá, syn Rudolf se vrhl pod vlak a učitelka přišla do blázince, ale vrátila se. Jest vidět, že celá rodina byla zatížená. Neb i otcovi bratři v Praze spáchali sebevraždu. Nejstarší Hladík měl dvě dcery a syna. Syn študoval a dcery provdal. Jedna si vzala učitele, druhá úředníka. Pak tady hospodářství rozparceloval a odstěhoval se do Prahy, tam měl nějakou trafiku.

                Novákovu chalupu čís.4 koupil Hladík než se zastřelil, čís.5 po Pokorných koupil Herel, šest byla chalupa, čís.7 kovárna kovář Tuček, který kovárnu prodal a koupil statek ve Zdětíně. Dařilo se mu dobře. Kovárnu koupil Chloupek syn kováře ze Soušic.

                Číslo 8 drželi Bártlovi kam jsem se já přiženil.

                Číslo 9 měli Šmejkalovi. Měli čtyři dítky: Marii, Jana, Antonína a Václava. Marii provdali do Doubravčic do hospodářství, Jánovi dali hospodářství v Močedníku, Antonín to dostal doma a vzal si za ženu Kateřinu Holubovou. Měl s ní dvě dítky. Dceru provdal do Štolmíře a syn se přiženil do hospody a hospodářství do Velimě. Když otec zemřel, tak hospodářství pronajala svému bratrovi Holubovi z Vitic, sama se odstěhovala za synem do Velimě. Pak pronajala tady chalupu Helerovi. Vedlo se jí dobře, zemřela však a byla pohřbená se na Hřbitov do Vitic ke svému mužovi. Teď se tam nastěhoval Macháček, má pole, ode dvora má pár koní. Pole dělá zeť Benák, užitek bere syn a dcera napolovic. Václav se oženil do hospodářství v Horních Krutech, měl několik synů, které nechal studovat a dobře se jim vedlo. Byli dva u Banky v Praze jako vedoucí. Jeden syn se oženil do hospodářství do obce Bohuňovice a jeden to dostal doma, kde byl jeho otec na vejmiňku. Postavil pěknej domek na dvoře ale již také zemřel.

                A tím o Hřibech končím, nevím jestli si na něco ještě nevzpomenu. Číslo 11 měl obuvník Nykodým. Roku 1938 domek i s polmi koupil zeť Benák. Domek rozboural, neb byl částečně dřevěný a postavil tam moderní prasečník, číslo 11 zmizelo.

                Číslo 10 od Hladíka koupil Valenta z Močedníka s polem před okny. Domek po Šmídovi koupil Chroust. Teď dostali příděli polí ode dvora, postavili stodoly, Valenta i též Nykodým, takže mají veliký kusy pole hned před okny.

                Teď moje paměti z Vitic. Číslo 1 měl Židlický. Měl za manželku Stejskalovu Dorotu z Lipan. Číslo 2 měl můj dědeček Jan Homolka. Číslo 3 měl František Bártl. Číslo 4 měl František Židlický. Číslo 5 měl Bártl. Číslo 6 měl Salaba. Číslo 7 měl Koula, byl evangelik. Číslo 8 měl Vosecký. Číslo 9 měl též Vosecký, byli bratři. V čísle 8 přezemřel a pak se tam přiženil Vinš odněkud od Labe. Měl dvě dítky Marii a Josefa. V čísle 9 Vosecký o to přišel, koupil to Jan Koželský. Číslo 10 a 11, 12, 13, 14, 15 byly domky ulicí. Číslo 16 byla pastouška, č.17 bylo Librovo, č.18 byla hospoda, č.19, 20, 21 byly domky nad hospodou, č.22 byli Barvířovi, č. 23 byla chalupa Žibřidova. Pak měli domky na vinici č.24, 25, 26, 27, 28, 29 a třicet. Pak to skočilo na faru, ta měla číslo 31, Pacinova 32, Koželskova 33, Bičákova 33, Bartlova 34 a tak dále. Číslo 35 byl mlýn a hospodářství v Ledcích. Škola měla číslo 38 a tak dále si čísla nepamatuji.

                Pak přišlo zase dělení statků. Náš statek byl veliký, přišla od něj polovička pryč a měl ho Váňa, číslo dostal 37. Pak byla od Bartloveho odtržena třetina, to měl Mašek, též evangelik, a dostal číslo 40.

                Pak přišly k rozdělení Ledce a polovičku měl Bártl a dostal číslo 48. Zdaliž to dělili dětem, a pak to přišlo do cizích rukou, to sem od dědečka neslyšel. Stodola byla od stavení dál obou stran cesty, ke stodole zahrada. Za stodolou stála sušárna, zůstával tam starej poselák Vosecký. Jako chlapec jsem tam chodil s ním sedat na lavičce jak tam sedával. Jeho žena chodila k nám do práce a měli u sebe vnuka Josefa, s tím jsem si hrál. Zahrada byla ohražena zdí a do pole plotem, dokola osázená lískovými keři. Tak jsme mívali ořechů dost. Když dědeček zemřel tak tam byla s vnukem Bartákem. Táta mu padl 1866 jako vojín u Hradce Králové. Sloužila u nás jako služka a vedla celou stodolu. Držela si též kozu v chlívku a slepice, stravu si nosila od nás. Když se sušilo tak si peřiny odnesla k nám. I plotnu musela rozbourat a nechala si tam postel a truhlu a topila v sušírně. Sušívalo se dosti dlouho, švestek bylo hodně a sušívali tam i sousedi. Po sušení si zas vše uspořádala. Ta se nebála a pomáhala mi krmit ovce, dobytku rozuměla. Též chodila kravám trhat neřád, když se nemohly po teleti očistiti. Vnuk již odrost a matka se provdala do Moliterova za ovčáka Medvědyla. Chodíval tam k ní. Když dorost tak šel sloužit. Prvně sloužil u Drápkuv a tak dále. Bába byla sama a pracovala dál. Zamkla si doma a chodila k nám drát v zimě peří, ale často se chodila dívat, aby jí tam nikdo nevlez. To se pamatuji, že se šla podívat, ale byl poprašek sněhu a viděla pod kůlničkou stopy. Hned křičela kdo tam je, ale žádný se neozval tak vylezla na hůrku a chmatala. Nachmatala nohy, on tam byl chlap. Sehnala ho dolů a musel si jít lehnout do ovčína kam ho dovedla. Je vidět, že se nebála. Sloužila u nás 35 let. Když již nemohla pracovat tak ze svých úspor koupila ve Viticích domek po Kopřivovi hrobaři s kouskem pole. Tam se odstěhovala, Barták s ní než se také oženil. Když zemřela, tak jsem jí byl na pohřbu a spustil jsem jí do hrobu. Tak jsem se jí za její dobrotu nejlepši odměnil. Barták měl syna, oženil se a stavěl když dostali stavební místa nový domek. Hlavně ho nutil k tomu jeho tchán. Když to postavili tak vo to přišli i s přikoupeným polem. Pak byli rádi, že je vzal starej Barták do svého domečku. Pak tam byli spokojený.

Vilka Josefa Homolky Hřiby č.23

               Vilu ve Hřibech č.23 si postavil roku 1925 Josef Homolka pro sebe a dceru Emilii Homolkovou. Byl to cihlový prostorný dům. Vcházelo se po čtyřech schodech a verandou do centrální chodby, dlážděné černými dlaždicemi. Vlevo byly tři místnosti. Rohový pokoj se dvěma okny. Jedno vedlo do zahrady a druhé na Vitickou stranu. Dále dvě menší místnosti, které měly po jednom oknu k Viticům. Vpravo od chodby byla malá kuchyň s oknem do dvorka. Na konci chodby byl velký špajz se zamřížovaným oknem do dvorka. Naproti dveřím špajzu byly dvoje dveře. Jedny vedly na schodiště dolů do prostorného, suchého sklepa. Druhé na lomené schodiště do patra. V patře byl uprostřed podkrovní pokojík s oknem k Viticům. Napravo byla půda, nalevo půda na seno s podávacím oknem do dvorka. Dvorek uzavírala směrem od silnice dřevěná vrata. Za vraty bylo ohrazené hnojiště. Ke Hřibům dvorek uzavírala nízká budova s řadou chlívků, kurníkem a králíkárnou. K vilce patřila rozsáhlá zahrada a záhumenková pole, směrem k Viticům.

               Ve vilce Hřiby č.23 žil na  „vejminku“ Josef Homolka (+1950) s manželkou Annou (+1942), dcerou Emilkou Homolkovou (+1947) a ovdovělou dcerou Anastazií Novotnou. Po roce 1950 tam u Anastazie Novotné našla útočiště Zdenka Černá (rozená Benáková) s dětmi Zdeničkou a Josefem. V roce 1957 se Zdenka Černá s dětmi odstěhovala do Čelákovic k manželovi. Když komunisté v Dobrém Poli potřebovali domek, kam byli nuceně vystěhováni František Benák s manželkou Marii, přestěhovali se Benákovi do Hřib č.23. Od té doby žili ve vilce František Benák s manželkou Marii a Anastazie Novotná. Potom se tam scházela celá, komunisty rozstěhovaná, širší rodina o svátcích. Vnuci Františka Benáka tam byli často o prázdninách. František Benák hospodařil v malém na pozemcích patřících k vilce. U vilky byla velká ovocná zahrada, a před ní pole sloužící jako záhumenka, kterou František Benák obdělával. Rodiny Černých a Benákových pomáhaly. Dům měl atmosféru starých časů. V přízemí byla tmavá dlážděná chodba se zrcadlem a pod stropem byly na zdi lovecké trofeje dědečka Františka Benáka. Obrovské parohy jelenů dvanácteráka a čtrnácteráka, které František Benák za mlada ulovil na Podkarpatské Rusi, když byl služebně v Košicích. Spávalo i v podkrovním pokojíku, mezi dvěma půdami. Vonělo to tam sušenými švestkami a křížalami. Z vedlejší půdy také senem. Na podzim se v pokojíku netopilo a ráno tam byla skoro jinovatka. Spalo se tam pod péřovými duchnami. Na podlaží k pokojíku vedlo cihlové schodiště. Na podestě stál starý skříňový gramofon s troubou a deskami slavných árií. Bylo tam také kanape.

Vilka Hřiby č.23 asi v roce 1940. Josef Homolka dohlíží na práci.

Chalupa Hřiby č.6

                Od starodávna Mášovský sedlskej grunt. Podle register kladení peněz leta 1656 jest ta chalupa Mašovská zcela zouplna zaplacená. Předchozí majitelé gruntu Jiříka Maši:

               Zápis Jindřichovi Svobodovi na chalupu pustou neb. Jiříka Máši L.P. 1674 dne 11 máje s povolením.. Jindřich Svoboda ujal sobě, manželce a potomkům chalupu spálenou pustou po neb. Jiříkovi Mašovi.. za 54 kop. Nápadníci: do důchodu dle likvidace Čardovské a Šotnarovské od neb. Jakuba Maši od leta 1636 zasedělých starých úroků 5 kop 24 gr., k záduší vitickému 5 kop, ittem starý rest 4 kopy 50 gr. Nápadníkům po neb. Jiříkovi Mášovi Anně dceři a již manželce Samuele Hrdličky drába hospodářskýho kosteleckýho 19 kop 23 gr.,  Rozině sestře její, která od 26 let ušla aniž se dosavad našla, pokud se nenajde právem odběžným do důchodu 19 kop 23 gr.

                Zápis Pavlovi Paříkovi na chalupu Jindřicha Svobody smlouvou dobrovolnou 27. Januarii 1679… za 54 kop a za vy-stavení chalupy 5 kop.  Nápadníci: do důchodu k záduší nájmu nápadníkům po + Jiříkovi Mášovi Anně a Rozině-do důchodu. Jindřichovi Svobodovi závdavku a vyplacených peněz.

                Zápis Jakubovi Hederlínovi na chalupu odběhlého Pavla Paříka L.P. 1682 dne 20. máje, nápady: jsou stejný. Pavlovi Paříkovi, který z té chalupy ušel vyplacených peněz zůstávat mělo, však  vrchnosti, však pokud by se navrátil a věrným poddaným zůstal náleží 10 kop 30 gr. Nato platí do 1686.

                Zápis Jiříkovi Hederlínovi na chalupu Jakuba Hederlína bratra jeho L.P. 1687 dne 8. Martii… nápady stejný, splácí do 1691.

               Zápis Václavovi Pokornému na chalupu Jiříka Hederlína L.P. 1692 dne 26. Aprilis…… smlouvou dobrovolnou ujal Václav Pokorný, nápady: k záduší, vrchnosti, Jindřichovi Svobodovi do Tismic po zběhlým Pavlovi Paříkovi, po neb. Jakubovi Hederlínovi jeho 2 dětem Mařeně a Janovi k rozdělení 6 kop 36 gr., Jiříkovi Hederlínovi vyplacených 6 kop 58 gr. 5 d.

                Ondřej Michálek 1692 dne 19. Julii s povolením.. po neb. Václavovi Pokorným tu chalupu se všemi případnostmi a povinnostmi za 59 kop ujal, splácí 1693-1702.

               Zápis Gabrielovi Tegrlovi L.P. 1706 dne 28. Decembris..  prošacovaná chalupa po + Ondřejovi Michalovi Gabrielovi Tejrlovi, který k pozůstalý vdově Mandaleně se přiženil… za 62 kop. Nápadníci : záduší vitickýmu za krávu nájmu z ní  Anně vdově po + Samuelovi  Hederlínovi drábovi kosteleckýmu 15 kop 23 gr., do důchodu 2 kopy 40 gr., Jindřichovi Svobodovi do Tismic 3 kop. Po + Jakubovi Hederlínovi jeho 2 dětem Mařeně a Janovi k rozdělení 6 kop 36 gr, Jiříkovi Hederlínovi 6 kop 58 gr. 5d, sirotkům po + Ondřejovi Michalkovi vdově a již manželce Gabriela Tejrla 4 kopy 7 gr. 3 1/2 d, Anně dceři 4 kopy 7 gr. 3 1/2 d, synu Martinovi 4 kopy 7 gr. 3 1/2 d sirotkům po + Ondřejovi Michálkovi se zanechává 1 kráva.

                Zápis Tomášovi Kubáskovi  L.P. 1708 dne 2. Januari s povolením.. zhandloval jest Gabriel Tejrle chalupu za grunt Tomáše Kubáska z tý vsi na způsob tento: předně  na starý šacunk tak jakž jej sám ujal se vším tím co na chalupě na zimu zasil za sumu hlavní 62 kop  k placení nápadníkům nahoře vypsaným, splácí 1708-1724.

                Zápis Jiříkovi Kubáskovi na chalupu + Tomáše Kubáska otce jeho L.P. 1725 dne 18. Aprilis..

Dorota vdova po + Tomášovi Kubáskovi jsouce již věkem sešlá postoupila tehdy chalupu tuto synu svému vlastnímu Jiříkovi Kubáskovi manželce a budoucím… za 82 kop. Nápadníci: záduší vitickýmu, Dorotě vdově po + Tomášovi Kubáskovi co ona a + její muž na tý chalupě vyplatil, to Barboře dceři své za Šimona Stehlíka v Lipanech vdané jest ouplně odevzdala a se připisuje 17 kop 23 gr.

                Vejminek: Dorota vdova po +  Tomášovi Kubáskovi sobě vymiňuje byt volný až do smrti a jestli by se pak s tím srovnati nemohla, tehdy jí každoročně po 1,5 rejnských odzbytku platiti má, potom každoročně pod 1 str. osívati a na zimu 3 str. pšenice a  2 str. ječmene k užitku povinen dáti bude. K tomu aby jí nynější hospodář ještě všeho ovoce na zahradě cokoliv  Pánbůh nadělí 4.díl odvedl. Naproti tomu ale ona jemu všechno hospodářství pluh, brány též pár kobyl, pod 2 str. ozimýho osení, 3 str. ječmena a pod 3 ½  str. ovsa zanechává. Stalo se léta svrchu psaného. Splácí 1725-1729.

                Potom zápis Krištofovi Morbichemu po neboh. Jiřím Kubáskovi tchánu jeho 17. April 1759 za 203 kop 35 grošů. V gruntovní knize panství černokosteleckého pro vsi Hřiby a Vitice z roku 1800 je zápis  na chalupu Tomášovi Kubáskovi po Krištofovi Morbichovi švagru jeho 7. Februar 1760 za 208 kop grošů.  Roku 1801 zdědil Tomáš Kubásek grunt v ceně 556 zlatých od otce Tomáše Kubáska.  Následuje zápis, že grunt 29. ledna 1829 obdržel Jan Kubásek od otce Tomáše Kubáska. 

8. listopadu koupili grunt manželé  Jan a Kateřina Psota, a od nich 18. Juli 1847 Jiří a Anna Pivoňkovi. Potom grunt koupili 30. Juli 1860  František a Marie Miškovský, a od nich 8. dubna 1864 Jan a Tereza Tučkovi. Konečně  27.5.1878 chalupu koupili Jan Homolka a Barbora Homolková (rozená Stejskalová) napolovici.

                V gruntovní knize z roku 1800 se na začátku cituje ze šacovní knihy a popisuje se chalupa takto: světnice, v ní 2 okna, komora s dvouma dveřma, síň, zvenší maštal, a chlívek vše pod jednou krytbou, vedle jeden mlatek, dílem z tuplových zdí, dílem z trhanic, v zahradě komůrka, neb špýchárek, a studnice. K chalupě patřilo 7 jiter a 935 sáhů polí, a 397 sáhů zahrad.

               František Homolka (*6.3.1873) dostal usedlost Hřiby č.6 od otce Jana Homolky věnem. Od něj ji odkoupil bratr Josef Homolka a spolu se statkem Hřiby č.8 vlastnil i starou chalupu Hřiby č.6, kterou daroval při odchodu na vejměnek dceři Emilce s tím, že ji bude spravovat a přináležící pole obhospodařovat zeť František Benák, a bude Emilce platit část z výnosu. Chalupa sloužila jako obydlí zemědělským dělníkům ze statku Hřiby č.8 Josefa Homolky a potom i Františka Benáka.

                Při sčítání lidu roku 1910 tam bydlela rodina Karla Macha a Josefa Voseckého (dcera Vojtěška sloužila u Josefa Benáka ve Viticích č.9). Při sčítání lidu roku 1921 tam bydleli František Sak (1873), manželka Aloisie (1874), děti  Alois (1908), Václav (1910), Růžena (1912) a František (1915).  Ve druhém bytě chalupy bydlel František Holešovský s rodinou. Okolo roku 1936 hospodář František Benák chalupu zboural a postavil moderní dvoubytový domek.