Sepsal roku 1985 Jiří Josef Benák jako své paměti.
Můj
otec František Benák pocházel z malého hospodářství č.9 ve Viticích. Museli s
bratrem těžce pracovat, aby udrželi hospodářství jako zdroj obživy. Josef
převzal později hospodářství a můj otec musel do světa. Aby se naučil německy,
dali ho na handl do německé rodiny pana Jiřičky – kloboučnictví v Liberci, kde
vychodil dvouletou hospodářskou školu.
Když
se vrátil, nastoupil do služby v panském velkostatku ve Hřibech, složil zkoušky
na parní kotel na mlácení obilí a aby nemusel do první světové války, nechal si
na kovadlině rozdrtit palec pravé ruky.
Nějaký
čas byl zaměstnán v mlékárně v Toušeni a potom v kožařském družstvu v Praze.
Když jsem se v Praze narodil, byl jmenován vedoucím odbočky v Košicích.
Z
Košic se datují mé první vzpomínky. Pamatuji se na tmavý průjezd ve velkém domě
a z toho průjezdu úzké tmavé schodiště, po kterém vynášela moje matka ještě s
někým můj kočárek, zatím co já jsem se bál dole. Dům byl v Mlynářské ulici,
pavlačový se čtvercovým dvorem a já se díval dolů s hlavou mezi železným
zábradlím. Ve dvoře byly hromady hovězích koží svinutých jako zavináče a hned
vedle se vyráběla zmrzlina ve velkých kádích s dvojitými stěnami. Dva lidé tam
házeli do mezery lopatami rozdrcený led a chvílemi míchali. Ještě se pamatuji
na „matesy“, které jsme dostávali od sousedů – židů a na cirkus se
slony, na představení pod kruhovým stanem, které bylo přerušeno bouřkou a
lijákem, když stanovou střechu vzal vítr. Snad ještě vím, že tam jezdila
elektrika a kdesi u chodníku stál stánek s cukrovím, kde se prodávali cucavé
píšťalky.
Z
vypravování rodičů vím, že ve svých 4-5 letech jsem se dorozuměl česky,
slovensky, maďarsky, německy a snad ještě nějakou slátaninou polských židů.
Také mi někdo ukradl banku s mlékem, kterou jsem měl hlídat za zády matky,
která cosi vybírala na trhu. Na trhu jsem často ochutnával hrozny vína a jiné
dobroty, pokud si toho prodávající nevšiml. Někdy to musela maminka zaplatit.
Jinak
jsem byl strašně pobožný, v kostele jsem pálil svíčky, pomáhal svíčkové bábě a
házel mince andělíčkovi, který kýval hlavou. Matka již ve mně viděla velebného
pána, ale na štěstí mi to nezůstalo.
Byla ze Hřib a měla tři sestry. Dědeček Homolka byl
pokrokový hospodář, pilný a veřejně činný až do vysokého stáří. Nerad se loučil
se svým gruntem, ale když viděl, že žádný z jeho zeťů se pro hospodaření nehodí
(jeden byl četníkem, druhý Ing. u El. podniků města Prahy), nabídl hospodářství
mému otci jako dodatečné věno. V době kdy jsem měl začít chodit do školy, dal
otec výpověď a přestěhovali jsme se na hospodářství č.8 ve Hřibech.
Dědeček
si postavil hezkou vilku jako výminek a odstěhoval se tam s babičkou a
svobodnou dcerou Emilkou, mojí nejmilejší tetou. Snad že na mne v začátcích
hospodaření nebylo kdy, nebo protože výminek byl blíže škole ve Viticích, přestěhoval
jsem se k dědečkovi a teta Emilka se stala mojí pečlivou opatrovnicí. Bohužel
až příliš pečlivou. Nesměl jsem se prát ani házet kamením, a ještě v dospívání
jsem byl následkem její výchovy krajně nesamostatný. Zůstala svobodná, měla zkřivenou
páteř. Odtud jsem chodil s taškou na zádech do obecné školy, která byla v té
době trojtřídní a později i do reálného gymnázia autobusem do Českého Brodu.
Pamatuji se na řídícího učitele Pecla, který prý často říkal, že chytrých lidí
je již na světě dost a podle toho se také ve škole řídil. Na ostatní učitele,
kteří se snad snažili přece nás něco naučit, se pamatuji jen neurčitě. Do školy
jsem to měl asi 500 metrů. Když napadlo hodně sněhu, nosil mne můj statný
dědeček na zádech a přitom prošlapoval ostatním školákům cestu. Bývalo u nás
dříve daleko více sněhu. Stromy u silnice vypadaly jako keře a silnice ze Hřib
do Vitic byla vyházena jako hluboký úvoz. Když jsem chodil do školy poslední
rok a po prázdninách mě chtěl dát otec do gymnázia, tak se zjistilo, že neumím
řádně držet pero, a proto jsem škrábal jako kocour. Dodnes se na tom mnoho
nezměnilo.
Škola
ve Viticích měla dříve velmi dobré vedení. Mé rodiče učil pan řídící Michl,
velmi dobrý člověk a před tím, než jsem začal chodit do školy, byl řídícím pan
Sychra, který se odstěhoval do Nymburka a učil tam na měšťanské škole. Byl to
legionář a s mým dědečkem včelař a dobrý přítel. Vypravoval, jak v zimě
zachraňovali ruskou vesnici před vlky. Když dostali rozkaz k osvobození
vesnice, dělali si z toho legraci, ale když přišli na místo, a viděli co vlci
ve smečkách dokážou, dostali sami strach a bitvu vyhráli jen díky kulometu.
V roce 1934 byla na Lipanech veliká slavnost 500 stého výročí bitvy. Legionáři přinesli prsť ze Zborovského bojiště a vložili ji pod pamětní desku do mohyly z té strany od přečerpávací stanice. Dnes je tam jiná deska a pochybuji, že je pod ní prsť v kovové truhličce. U mohyly měla být celá bitva zrekonstruována a filmována. Okolo mohyly byly postaveny tribuny pro diváky a vymezen prostor provázkem. Obě vojska, většinou sokolské jednoty a selské jízdy z celého kraje, vyzbrojena a vystrojena bitevními vozy se srazila podle scénáře. Bitva na mne učinila velký dojem. Bitevní vřava strhla válečníky i obecenstvo, a když do boje zasáhla panská jízda, vrhli se i lidé do bitevního pole a znemožnili filmování. Bitva se již neopakovala. Kroje byly potrhány, zbraně zpřeráženy a tak slavnost skončila neslavně.
Z
obecné školy jsem nosil dobré vysvědčení a tak mne otec přihlásil do Gymnasia.
Pro mne to znamenalo dohánět na konci školního roku a přes prázdniny to, co
jiní v mých letech již dávno uměli. Přijímací zkoušky jsem kupodivu udělal, ale
pak nastala doba utrpení. Do školy jsem jezdil v létě na kole, v zimě tam
autobusem, a zpátky 7 km pěšky, protože nebylo spojení. Učila se se mnou teta
Emilka a ještě mi dával hodiny některý pan učitel z Vitic, nebo slečna
učitelka, která u nás také bydlela. Doháněl jsem hodně, ale nedohonil. První
rok jsem propadl a musel opakovat. Další mé 4 roky na gymnasiu byly ve znamení
boje o projití do vyšší třídy. Do školy jsem chodil zároveň s Fr. Stehlíkem,
synem četníka, a Lad. Blažejem. Stehlík se lépe učil než já. Rodiče měli malou
Aerovku „cililink“, v nečase ho otec vozil ze školy a tak jsme se
také někdy svezli. Přesto jsem více kamarádil s Blažejem. Byl to syn hostinského,
doma bral peníze z tržby a byl proto stále při penězích. Já musel doma skládat
účty z každého dvacetníku a často jsem mu záviděl. Svačinu jsem si nosil z
domova. Chleba se škvarkama, sádlem nebo máslem, jen někdy jsem si směl koupit
ve škole párek s houskou, které o hlavní přestávce prodával na chodbě školník
Baladrán.
Otec
se občas chodil přeptat na můj prospěch a většinou přišel rozlobený. Jednou
jsem dostal pořádný pohlavek a nebýt tety a dědečka, mohlo to být horší.
Nejvíce trampot mi způsobila latina. I ostatní spolužáci z města mě považovali
za vetřelce a případného konkurenta v úřednickém zaměstnání.
Když
jsem konečně absolvoval 4 gymnasia, přihlásil mne otec do Švehlovy vyšší
hospodářské školy v Poděbradech. Všichni měli starost jak já, nesamostatný a
nezkušený mladík si budu počínat bez dohledu v cizině. Byl jsem ubytován v podnájmu
společně se dvěma studenty u starých lidí výměnkářů na druhém konci města.
Pustil jsem se s obavami do učení a celkem se mi dařilo. Hlavně, že otec když
příště přijel, byl s mým prospěchem spokojen.
Můj
otec jako školák byl dva roky, jak se tehdy říkalo, na handlu v Liberci, a tak
také mne tam zavezl na prázdniny, abych se zdokonalil v němčině. Když mne tam s
kufrem vezl a hledal kloboučnický obchod pana Jiřičky, s kterým si kdysi na čas
vyměnil rodiče, byl zřejmě dojat. Jiřičkovi nás doporučili na svoje známé a tak
jsem zakotvil v rodině čalouníka Hartmanna. Hartmannovi měli jediného, o
několik let staršího syna Egona, který se místo mne nastěhoval do Hřib. Stýskalo
se mi jen trochu ze začátku, ale pak jsem začal statečně lámat němčinu. Liberec
byl z velké části německý, ale česky rozuměli skoro všichni. Hartmanovi se mnou
jednali jako s vlastním synem. K večeři býval chléb s máslem obložený různými
druhy salámů a káva. V neděli se nevařilo. Šli jsme přes celé město do jednoho
hostince na oběd a zůstali tam i na večeři. Paní hostinská byla sestrou paní
Hartmannové. V čalounické dílně pracoval také otec pana Hartmanna a jeden
dělník, který si nosil k obědu v kastrůlku bramborovou polévku. Paní mu ji
ohřívala a často mu jí něčím omastila, poněvadž to byla jen voda s bramborama.
Druhé prázdniny šla do Hřib místo Egona dcera hostinské Isolde, a já s Egonem
jsem se zúčastnil několika výletů do skal a na kole do Ústí n.L. k jeho
příbuzným. Tam jsem se prvně setkal s henleinovci. Pořádali tam nějaký sraz,
pochody a večer cvičení s pochodněmi. Po ulicích chodily hlídky v hnědých
košilích a já musel dělat němého, aby nikdo nepoznal, že nejsem němec.
Když
jsem se vrátil z prázdnin do školy, profesor němčiny se divil jak plynně
mluvím, ale podle nářečí uhodl, že jsem byl na severu. Cestou ze školy mi
jednou „hodila stoličku“ Irena Novotná, která chodila do měšťanky a
měla se mnou stejnou cestu. Byla to dcera pískaře, bydlela na druhém konci
parku a tak jsme se seznámili. Vznikla parta nás tří z kláštera a tří děvčat.
Irena, Anna Táborská a Lída Zajíčková. Měli jsme k dispozici pramičku na mrtvém
prameni Labe a tam jsme trávili většinu volného času. Otec mi koupil motocykl
ČZ 250, abych mohl jezdit častěji domů (jinak jsem jezdil na kole) a když nás Němci
zabrali, vrátil jsem se ke kolu a motorka zůstala doma.
Ve
škole jsme měli předvojenskou výchovu ve formě Národní gardy. Měli jsme plátěné
uniformy a cvičili s puškama. Ta hra na vojáky se náhle změnila na vážnou věc,
když Hitler hrozil okupací. Již několik dní před vyhlášením mobilizace jsme
drželi služby ve městě před poštou, okresním úřadem, na mostě, u elektrárny a
podobně. Mobilisace byla vyhlášena večer a ráno bylo snad všechno na svém
místě. Celý národ spojovalo ohromné odhodlání se bít za svobodu až do konce.
Bylo to nádherné vědomí, že všichni táhneme za jeden provaz a že se nedáme. To
nadšení vydrželo asi týden, pak přišlo ochlazení a smutek z obsazeného
pohraničí. Byli jsme poraženi bez boje. Vojáci se vraceli jako z pohřbu a on to
opravdu pohřeb byl. Zabrání celé republiky a zřízení protektorátu bylo už jen
smutnou realitou.
Němci
přišli do Poděbrad tiše, promrzlí a zřejmě hladoví. Ve třech dnech byly všechny
výlohy prázdné, zavedly se potravinové lístky, nikdo nevěděl, co bude dál, ale
několik nás studentů začalo nosit na klopě trikoloru. Byla to samozřejmě
opovážlivost, i když jsme ještě nevěděli, co Němci dovedou. Jednou jsem chtěl
přejít křižovatku k Riegrovu náměstí. Ruce v kapsách jsem vkročil do jízdní
dráhy, kde právě do křižovatky od Riegráku vjíždělo velké osobní auto s
německým důstojníkem. Jelo po mé pravé straně a zatáčelo doprava na Jiřího
náměstí. Zůstal jsem stát, i když bylo nebezpečí, že mi vjede na nohu. Nevšiml
jsem si, že má vyloženou směrovku doprava a ramenem jsem ji ulomil. Auto
zastavilo a důstojník-dlouhán šel ke mně, lidé okolo mne ztichli a vtom tichu
jsem slyšel hlas – „uteč“. Zůstal jsem stát, nevím proč, Němec se
podíval na trikoloru a do mých asi ustrašených i když vzpurných očí, otočil se
a odjel.
Obsazovali
nás vojáci lehce oblečení, promrzlí a hladoví. Když zjistili, že u nás dostanou
za 1 marku prádelní koš housek, vyjedli v jediném dni všechna pekařství a
cukrárny v Poděbradech. Na Riegrově náměstí vařila vojenská kuchyně polévku a
nabízeli lidem. Našlo se několik chudáků, kteří se nechali pohostit a za to
byli vyfotografováni, asi do novin. Lázeňské hotely byly okupovány vojskem a
hitlerjugendem. Byli to kluci s dýkami u pasu, chodili v trojstupech a zpívali,
až se okna třásla. Všude panoval vojenský dril a všem šli na nervy. Každé ráno
se před hotelem, kde byli také ubytováni, vztyčovala vlajka. My jsme bydleli
nedaleko, okna jsme měli do stejného parku naproti elektrárně. Byli jsme tři
spolubydlící: Eda Horák, já a Fanda Hliněný z Milčic. Tomu přivezl otec ze
zabijačky celou malou tlačenku a jiné dobroty. Všechno jsme společně snědli,
jen tu tlačenku si Frantík schoval do skříně na horší časy, ale nějak se na ní
zapomnělo a jednou ji vytáhl již zkaženou a hrozně zapáchající. Vyhodit ji jen
tak, to by byl hřích. Tak jsme se večer vypravili do parku a tlačenku tiše
vytáhli na stožár. Při snímání jsme nebyli.
Když
bylo jisté, že maturitu udělám (1941), přijel za mnou otec a jako odměnu mi
koupil krásnou brokovnici 20/20 zlatem tepanou. Měla monogram FB, tedy otcův, a
já chtěl, aby ho tam nechali, ale otec ho dal předělat na můj a ještě koupil 2
belgické browningy 6/35, jeden pro mne. Puškař v Poděbradech dělal výprodej
dřív, než Němci všechny kulové zbraně zabavili. U nás doma mohly brokovnice
viset, protože otec byl členem mysliveckého spolku. Já jsem si udělal myslivecké
zkoušky až po válce u SNB.
V
Poděbradech jsme bydleli v bývalém klášteře proti hotelu s okny do parku a k
elektrárně. Jednou jsem měl příležitost prohledat půdu a našel jsem za trámy 2
bubínkové revolvery i s náboji. Jeden byl velký, poniklovaný s kroužkem u pažby
na zavěšení, zřejmě pamatoval ruskou revoluci, druhý menší vypadal ještě
starší. Nevím, kdo si je tam schoval, v domě bydleli jen velmi staří lidé,
většinou vdovy, tak jsem si je přivlastnil. Při odzbrojování ve Hřibech se
nacházely v kapsách mých kamarádů, dokud jsme se nedostali k samopalům.
Po
maturitě jsem přišel domů hospodařit. Byla válka, potravinové lístky,
hospodářské kontroly. Jezdil jsem s volama na poli i do Českého Brodu se řepou,
a zpátky vozil řízky z cukrovaru. Kočí jezdil s koňma a mne měl jaksi pod
dohledem. Druhý rok jsem dostal také koně. Otec koupil druhý pár, musel jsem
dříve vstávat a hřebelcovat. Pracoval jsem celé dny na poli a poznal tvrdý
život kočího. Pamatuji se, že jsem za parného dne sekal travní sekačkou sám
louku v Dolnici. Tráva ucpávala kosu a já ji čistil rukama, ovádi plašili koně,
takže bylo nebezpečí, že mi useknou prsty, já brečel vzteky a bylo mi všechno
jedno. Jindy jsme sekali bílý jetel na Lipské, nebo obsekávali obilí pro
samovaz, ale to bylo veselejší, bylo nás víc.
V té
době k nám přišel „praktikant“ Jaroslav Veselý (Karel Štainer), ve
skutečnosti kapitán horského dělostřelectva, který u nás pracoval asi dva roky.
Jeho rodiče bydleli v Sadské a byly příbuzní s dědečkem Homolkou. Můj i jeho
dědeček s matčiny strany byli bratři. Štajnerovi k nám jezdili před válkou na
návštěvu i se synem vojákem, a protože měli příbuzné i ve Viticích, bylo zde
nebezpečí, že ho někdo pozná i přes rezavé vousy. Proto ho otec vzal nejdříve
na zkoušku do hostince, a tam ho představil jako svého nového pomocníka. Nikdo
ho nepoznal, a tak ho otec přihlásil na obecním úřadě u starosty Valenty jako
praktikanta. Pracoval s námi normálně na poli, kočímu a služce vykládal, že u
nich doma jsou samé lesy, a že se chce naučit sedlačit. Nám zase vyprávěl, jak
se musel doslova prostřílet ze svého bytu na Barrandově, když pro něho přijelo
gestapo, a nejvíc přitom litoval krásného ovčáka, kterého musel zastřelit v
jedné zahradě, přes kterou utíkal. Když potřeboval na několik dní odjet k
partyzánům, poslal ho otec shánět nějakou součástku k samovazu a před chasou mu
nařídil, aby se bez ní nevracel. Po práci jezdil po okolí na kole se starou
aktovkou a bandaskou kafe na řidítkách jako dělník z práce. Mě vzal málokdy s sebou,
ale nikdy mě neseznámil s lidmi, za kterými jel. Musel jsem na něho vždy
někde počkat. Jen jednou mě poslal pro nějaké oblečení do Chocerad a tam jsem
se legitimoval polovičkou přetržené pohlednice. Byl dobrý lyžař a všestranný
sportovec. Startoval také v pětiboji na zimní olympiadě v Berlíně a pochodoval
před Hitlerem. Zažil spoustu příhod, které na štěstí pro něho, a někdy i pro nás
vždy dobře skončily. Jednou jsme zabili na černo prase, celé naložili a
naložené ve velkém štandlíku jsem ho já sám na fasuňku s volama vezl do
Chrášťan k Ing. Kafkovi vyudit. Kafka byl členem Národní rady, jak jsem se
později dověděl, a u něj se skrývala Štainerova manželka. Vyuzené maso jsme pak
rozváželi po různých poštách, například jsme z nádraží v Plaňanech posílali
dřevěný truhlík s květinami, a kousek „sušené zeleniny“ jsem
vezl osobně jeho rodičům do Sadské. Tak jsme si žili celkem klidně, poslouchali
Londýn a věřili, že to přečkáme.
Pak
zastřelili Heydricha a události dostaly hrůzný spád. Denně desítky popravených,
moje matka si uvědomila, jaké nebezpečí nám všem hrozí za přechovávání
partyzána, stále plakala, a tak musel Štainer odejít někam na Moravu. Tam prý
zmáčkli nějakého Němce, vedoucího polesí a od něho pak měli k dispozici osobní
auto, aby mohli lépe organizovat odboj.
Na
špýchaře jsme měli staré vojenské sedlo a tak jsem v neděli také jezdil na
koni. Seznamoval jsem se tak s okolními selskými syny jako jsem byl sám, a tak
jsem se stal členem odbojové organizace. Dostal jsem pásku na rukáv tištěnou na
plátně, kterou jsem nikdy nepoužil, a úkol abych organizoval odboj ve Viticích.
Podle pokynů jsem vyhledal pana Žibřida, který byl voják a mohl nám nevojákům
poradit. V té době jsem se kamarádil se Slávkem Voseckým ze Hřib, který byl
vedoucím Kuratoria a já mu pomáhal cvičit. Dále to byli bratři Čechové z Vitic,
Staněk z Lipan. Měli jsme společné zájmy, a tak pod hlavičkou Kuratoria se tvořila
nenápadně diverzní skupina. Jednou jsme se vypravili do Kleček s úmyslem
přerušit vojenskou telefonní linku z Kolína do Českého Brodu. Dřevěný sloup
jsme nemohli ani spojenými silami vyvrátit a nahoru vylézt se nám nepodařilo.
Vraceli jsme se domů a v polou cestě, u Velké hrušky jsme potkali Růžu, moje
děvče, která nám šla se sekerou pod paží naproti. Vrátili jsme se, sloup
porazili, dráty přesekali a šli již za šera spokojeně domů.
V
prvních dnech května k nám přijel Ing. Kafka, člen Národní rady. Domů do
Chrášťan se bál. Říkal, že Národní rada se usnesla nic proti Němcům nepodnikat
(přímo v Praze) a vyčkávat na kapitulaci.
Václavu
Čechovi jsem dal velký poniklovaný bubínkový revolver s hrstí nábojů. Našel
jsem ho v Poděbradech na půdě, zřejmě to byla památka z Ruska z první světové
války. Sám jsem měl browning 6.35, který mi otec koupil hned, když nás Němci
zabrali, dokud puškař v Poděbradech mohl volně prodávat. Při té příležitosti
pro mne koupil také brokovnici r 20/20 se zlatým monogramem. Ta byla schovaná,
až si po válce udělám myslivecké zkoušky.
5.
května dopoledne místní rozhlas ve Viticích (starosta Macháček) hlásil:
„zapněte si radio, něco se děje“. Praha volala o pomoc, vypuklo
povstání. Na opakované výzvy z Prahy, abychom zadrželi německá vojska před
Prahou jsme se vypravili, snad čtvrtina všech obyvatel ze Hřib, ke státní
silnici. Po kapsách jsme měli různé zbraně, myslivci lovecké, ale proti německým
kolonám jsme se neodvážili. Já jsem měl v kapse browning 6.35 a můj otec
kulovnici. Starší a rozumnější lidé se postupně vraceli domů a my mladí jako
poslední. Kousek od státní silnice jsme potkali samotné německé nákladní auto,
které se nějakou oklikou vracelo na státní silnici. Chtěli jsme ho zastavit,
ale jelo dál. Na předním blatníku seděl voják s ovázanou rukou a se samopalem.
Když nás auto míjelo a my za ním zklamaně hleděli, spatřili jsme vrchního strážmistra
Šťastného, který jel z Brodu na kole. Skočil z kola a auto zastavil. Hned na to
odebral vojákovi na blatníku samopal a dal mu facku. Neslyšeli jsme, co si
povídali, rozběhli jsme se zpátky a dokázali, že Němci z auta museli odejít
pěšky a beze zbraní. V autě byly naloženy látky ve štůčkách, ale nás to
nezajímalo a nevím, kam se to podělo.
Byli
jsme nadšeni prvním úspěchem a zbraněmi a nemohli jsme se dočkat příštího dne.
Ráno jsme zase stavěli auta, která jezdila ve skupinách, ale nikdo nezastavil.
Pak jsme viděli přicházet od Kolína skupinu pěších s jedním koňským povozem.
Bylo jich mezi 15-20 a tak jsme si řekli, že to je naše příležitost. Šli
pomalu, utahaní a tak jsme se jim postavili do cesty. Nebyl s námi nikdo starší
než 19 let a to nás omlouvá. Když Němci viděli, že je nechceme pustit dál,
zastavili se a posedali si na pankejt. Jejich velitel, vysoký a rázný, přišel k
nám vojenským krokem a na naši výzvu, aby nám odevzdali zbraně řekl, že zbraně
odevzdají dnes o půlnoci, ale jen vojákům a ne klukům jako jsme my. Mezi tím co
jsem se bavil s velitelem, postavili Němci na pankejt lehký kulomet a leželi za
ním připraveni k palbě, a tak jsme jim museli dát zase zelenou a byli jsme
rádi, že jsme ty pistolky na ně nevytáhli.
Domů
jsme se vraceli v náladě pod psa, ale na odpoledne jsme se připravili lépe.
Vzali jsme sebou silné ocelové lano a to jsme natáhli přes silnici asi metr nad
zemí od stromu ke stromu. Sešlo se tam zase víc lidí a byl mezi nimi i jeden
strážmistr z Vitic. Jako jediný v uniformě byl pověřen, aby auta, která se
objevila, zastavil. Stoupl si před lano a zvedl ruku. Auta chtěla projet jako
obyčejně, když tu spatřili lano. První řidič šlápl na brzdu a zastavil před
lanem, ale táhl na laně další auto a to, aby nenarazilo do prvního odbočilo
doleva, a málem porazilo našeho strážmistra. Silnice byla zablokovaná, také
třetí auto muselo zastavit a začalo odzbrojování. Příkop se plnil samopaly a
pancéřovými pěstmi, už jsme se nebáli nikoho. Na blatníkách i uvnitř byli
ranění a tak jsme jim vzali zbraně, které jsme viděli a pustili je dál bez
podrobnější prohlídky, protože jsme čekali další kolonu.
Tak
to šlo do večera a příští den znovu (9.5.1945). Zastavili jsme dvě nákladní
auta a mezi nimi jelo osobní s nějakým tlustým generálem. V té době již všichni
co odzbrojovali poznali, že v nákladním autu lze přijít také k jiným věcem než
zbraním, a proto se vrhli tam a osobního si nikdo nevšímal. Já se Sakem ze Hřib
jsme k němu přistoupili a vidím samé zlato na výložkách, chlap seděl a nechtěl
ven, šofér byl jako socha. Já na ně mířil a Sak odzbrojoval. Pistole se
zvláštní žlutou pažbou, zlacený kordík, samopal a mohli dál. Později jsem se
dozvěděl z radia, že jel do Brodu vyjednávat kapitulaci.
V
Českém Brodě byl na vedlejší koleji pancéřový vlak a v Liblicích prý pancéřová
jednotka. Ten obrněný vlak jsme měli my kluci zabrat. To bylo tak: Zavolal si
mne Ulrich z Přistoupimi, zřejmě byl informován, že jsem zapojen v odboji,
a ptal se mne, kolik bych mohl sehnat dobrovolníků na přepad tohoto vlaku v
noci. Zatím nevěděl kolik lidí sežene, takže jsme se domluvili, že mi večer
vzkáže, jestli se to uskuteční nebo ne. Já mu slíbil, že seženu asi tři
kamarády, i když jsem věděl, že to nebude žádná legrace. Do večera jsem z toho
měl čím dál větší strach a tak jsem si oddychl, když přišel vzkaz, že se přepad
nekoná.
Vesele
jsme v Klečkách odzbrojovali, nedošlo k žádnému incidentu, jen jedna paní se
mne ptala, na co jsou ty palice. Řekl jsem, že nevíme jak se s tím zachází, ale
že to prý dělá velkou paseku. Paní se zhrozila, že to má její kluk doma pod
postelí a utíkala domů.
Byli
jsme tak zaměstnáni, že jsme ani neslyšeli přestřelku u liblické vysílačky. Na
rozcestí, kde je odbočka na Kostelec se sešly dvě kolony Němců. Jedna od
Kolína, kterou jsme krátce předtím odzbrojili, a druhá od Kostelce. Chvíli se
radili, pak naházeli zbraně do příkopu na Kostelecké silnici, polili a
zapálili. Potom nasedli a odjížděli směrem ke Brodu. Houf chlapců, kteří je
pozorovali se vrhl na zbraně, tahali je z ohně a někdo z nich na Němce, kteří
již sjížděli se svahu u vysílačky, vystřelil. Němci zmizeli pod kopcem, ale
neodjeli. Najednou se objevili se všech stran, zatáhli skupinu chlapců jako při
honu na zajíce a také tak si počínali. Večer mi o tom vyprávěl Slávek Vosecký,
který byl při tom. Lezl po kolenou příkopem v naději, že se dostane z té pasti,
ale najednou se nad ním objevil němec a odvedl ho k ostatním zajatcům. Bylo
jich něco přes deset, a u Přistoupimi je chtěli zastřelit, ale pak je odvedli
na kraj Českého Brodu, tam je odpočítávali, každého třetího, ale nakonec se
pohádali a nechali je jít domů.
Od
nás ze Hřib byl při této přestřelce zraněn Jaroslav Semerád, čistý průstřel
plic. Nevím, jak se dostal domů, ale navečer ho vezlo nákladní auto do Brodu do
nemocnice. Brod byl ještě v německých rukou. Ti, kteří se schovali v nízkém
obilí a později utekli, měli štěstí. Jména ostatních jsou na pomníku na
křižovatce.
Druhý den bylo ticho, nebylo koho odzbrojovat. Odpoledne
se začaly od Kolína valit tanky a my běželi na státní vítat osvoboditele. Jeli
na nákladních autech zaprášení, že jim jen oči svítily, občas nám hodili
masovou konzervu, ale také mrtvého nechali ležet u silnice. Pak se obce přely,
kdo ho má pochovat, protože ležel právě na hranici katastru Hřiby a Bylany.
Začali
jsme se vracet do normálního života, bylo po válce. Sešel se první Národní
výbor ve Hřibech a já jako člen odboje jsem se stal také jeho členem.
Po
státní silnici začaly proudit skupiny vozatajstva, všechno co mělo čtyři kola s
obručemi, s chlupatými koníčky, kteří sotva pletli nohama, naloženi válečnou
kořistí. Většina rudoarmějců měla více než patero náramkových hodinek na ruce a
stále je poslouchali a natahovali. Jedna skupina se utábořila ve Hřibech na
návsi, vařili v kotli koně a po domech sháněli alkohol. Prohlíželi bez zábran
domácnosti, skříně, zásuvky, a co se jim líbilo si vzali přímo před majitelem,
na jeho protesty se tvářili udiveně, jako že nerozumějí. Tak jsem přišel o
stříbrnou cigártašku s monogramem, kterou jsem dostal za maturitu. Jeden z nich
našel ve špajsce v předsíni láhev se zbytkem lihu na pálení. Bylo tam asi 3 cm
lihu a v něm silná vrstva utopených much. Líh vypil, mouchy vyplivnul a hledal
dál. Za láhev slivovice nabízeli štůček látky na dámské šaty dle výběru. Spali
ve stodolách a kde se dalo, a během dvou dní se zase ztratili, a s nimi i nová
plachta na žebřiňák.
Po
nich přišli další, již slušnější lidé a ubytovali se u nás v pokoji. K večeři
chtěli vajíčka. Matka přinesla celou ošatku vajec, asi 60 ks, aby si vzali,
kolik budou chtít. Našli největší hrnec v domácnosti, dali do něj dvě kilové
konzervy masa, tu celou ošatku vajec a já nevím co ještě. Večeřeli jsme s nimi
a bylo by vše dobré, kdyby nepřinesli asi 20 l kanystr vodky. Nemělo to daleko
od petroleje a já to nemohl polknout. Hrozně se urazili, že s nimi nepiju,
mluvili o buržoustech a musel jsem nakonec utéci a spát v seně na půdě. Otec s
nimi popíjel a říkal, že když se najedl těch vajec, že se mu nemůže nic stát,
ale ráno jsem ho našel na dvoře, ještě o sobě nevěděl.
Bylo
po válce, všichni si oddechli, ale mně nastaly nové starosti. Otec nepřál mojí
známosti s chudou dcerou četníka. Řídil se příslovím, jak si kdo ustele, tak si
lehne. To znamenalo, že jestli se ožením proti jeho vůli, dostanu jen skrovnou
výbavu, vlastně nic a proto jsem se snažil osamostatnit.
Řešení se našlo, když se prováděl
nábor do SNB a já se dověděl, že velitel partyzánů Štainer je hlavním velitelem
SNB. Rozjel jsem se za ním, bydlel zase na Barrandově, svěřil jsem se mu se
svým trápením a s jeho pomocí jsem byl přijat do výcvikového střediska v Praze
u tanku. Byl to vlastně krátký vojenský výcvik a po jeho skončení jsem byl
přidělen na oddělení SNB v Krakovské ulici, kde jsem nějakou dobu vykonával
službu v doprovodu zkušených policajtů. Ti znali Prahu jako svoje boty, všechny
prostitutky znali jménem a cizí nebo novou poznali na dálku. V noci jsme
kontrolovali noční podniky, nejraději ty tajné bez firmy, jen zavřená vrata do
průjezdu. Velitel (chodili jsme ve třech) zaklepal a za chvíli jsme se ocitli
ve víru veselí, kde nám všichni poklepávali na ramena, cpali americké cigarety
do kapes, nabízeli pití „co si dáte kluci esenbácký“. Já nesnášel alkohol a
často jsem podstrčil svoji dávku kolegovi, ale přesto přišla často naše patrola
ze služby ve veselé náladě.
Na
ulicích noční Prahy to nebylo tak veselé. Po setmění přepadávali rudoarmějci na
ulici chodce a svlékali je ze šatů, takže k nám do Krakovské přibíhali lidé jen
ve spodním prádle. Při pronásledování takových loupežníků byly přestřelky velmi
časté a ztráty byly na obou stranách. Rudá armáda měla proti našim služebním
pistolkám značnou převahu. Jednou jsme v noci potkali tříčlennou sovětskou
hlídku, která se bavila střílením do různých terčů. Napomínali jsme je, aby
nestříleli, že lidé chtějí spát, ale oni na nás namířili pistole a museli jsme
odejít, i když jsme byli vyzbrojeni samopaly.
Ale
ani ve dne nebylo bezpečno. Na Václavském náměstí před museem měl službu
výhybkář elektrik, starší člověk. Přišel k němu mladý rudoarmějec, a ptal se
kolik je hodin. Výhybkář vytáhl z vesty hodinky velké jako dlaň, uvázané na řemínku,
ale nestačil se na ně podívat. Vojín mu je vytrhl a naskočil do tramvaje, která
právě jela od musea dolů. Na pískání okradeného tramvaj zastavila, lidé vytáhli
zloděje ven a vedli ho k nám na revír do Krakovské. Hodinky měl v kapse a
nechtěl je vydat. Než stačila skupina zahnout do Krakovské, vojín se jim vytrhl
a naskočil do jedoucí tramvaje směrem k můstku. Tramvaj ujela asi 100 metrů,
než na pokřik lidí zastavila a lidé ho odvedli na dopravní oddělení SNB ve
Vodičkově ulici, kam to bylo nejblíže. Příslušníci SNB mu hodinky odebrali, posadili
ho na lavici pod věšák, na kterém byly pověšeny opasky s pistolemi, a
telefonovali na sovětské velitelství, aby si ho vyzvedli. Jakmile pustili
vojína s očí, hned se snažil vydobýt pistoli z pouzdra, a proto telefonovali k
nám pro pouta. Oni jako dopraváci je neměli a tak jsem byl vyslán jako
nejmladší s pouty a vyslechl celou příhodu osobně. Než jsem přiběhl s pouty,
právě skončila jedna z potyček při jeho pokusu o útěk, při které vzaly za své i
skleněné dveře do kanceláře. Zanedlouho potom se dostavil sovětský důstojník. S
pistolí v ruce chtěl okamžitě zadrženého zastřelit, a teprve po velkém
přesvědčování usoudil, že ho zastřelí až u nich na velitelství. S namířenou
pistolí ho odvedl až na roh Václavského náměstí a já je sledoval. Na rohu se
zastavili, řekli si pár slov a každý odešel na jinou stranu.
Na
revíru v Krakovské jsem byl jen několik měsíců, když přišel posudek z Vitic.
Pravděpodobně zásluhou strážmistra Šimka jsem byl vylíčen jako člen kuratoria a
nespolehlivý ke službě u SNB. Hrozilo mi propuštění, a proto jsem se vypravil
na hlavní velitelství za pluk. Štainerem. Nebyl přítomen, ale setkal jsem se
tam se strýcem Háskem, který tam byl přidělen, a ten mi zařídil, že jsem byl
povolán do půlroční školy SNB v Litoměřicích. Škola byla ve velké budově
bývalého semináře vedle kostela, vysoko nad Labem. Dole přes ulici mezi námi a
Labem stál dvoupatrový nevěstinec. Bylo to sice dosti daleko, ale v oknech,
většinou bez záclon, se daly pozorovat zajímavé scénky. Ubozí seminaristé tam
museli za první republiky přemáhat pokoušení ďábla za zvlášť ztížených
podmínek. Litoměřice v té době byly zaplaveny pohlavními nemocemi. Podle lékaře
bylo tam evidováno v léčení 70% všech žen ve městě.
Blízko
Litoměřic vybudovali Němci podzemní továrnu, do které chodili pracovat vězni z
Terezína. Byli jsme se také podívat na krematorium adaptované ze staré cihelny
a na otevřené hromadné hroby. Byl to otřesný zážitek. Příslušníci SS, bledí, s
vytřeštěnýma očima vynášeli ze širokého příkopu vychrtlá těla, která tam byla
naskládaná v několika vrstvách nad sebou. Tělo vždy položily rovnou na prkno,
aby se nerozpadlo a odnesli na stůl, kde lékař zjišťoval a diktoval příčinu
smrti, počet zlomenin nebo střelných ran. Byly to jen kostry potažené kůží a
sladký mrtvolný zápach zarážel dech.
Ze
školy jsem byl přidělen jako rotný se čtyřmi peckami na stanici SNB do Zákup u
České Lípy a za krátký čas povýšen na strážmistra. Služba se mi celkem líbila,
našel jsem si byt na faře a oženil jsem se. Svatbu jsme měli na Staroměstské radnici
v Praze, bez mých rodičů a bez hostiny. Dokonce i kytici jsem sháněl na
poslední chvíli. Rovnou ze svatby jsme jeli vlakem do Zákup. Zařídili jsme si
skromně byt, a protože u fary byla velká zahrada, pořídil jsem si dvě ohrady s
vodou a přistěhoval nutrie ze Hřib, které do té doby obsluhovala moje sestra.
Vedli jsme spokojený, bezstarostný život a večer chodili hrát s místní mládeží
volejbal.
Já
byl občas odvelen na hlídání odsunutých Němců. Němci, kteří čekali na odsun. Byli
umístěni v dřevěných barácích nedaleko České Lípy, ohražených plotem s ostnatým
drátem. Život tam byl podobný jako v koncentráku, ale bez sadizmu a
mučení. My jsme hlídali na vnější straně plotu. V táboře byly ubytovány ženy a
muži zvlášť a mezi baráky byl také plot, u kterého se nesměl nikdo zdržovat.
Jednou přišla k plotu hezká Němka a prosila mne, abych nechal vyvolat jejího
snoubence, že má být s příštím transportem odsunuta a musí s ním mluvit.
Nedaleko stál připravený Němec s hlásnou troubou v ruce a čekal jen na mé
kývnutí. Bylo to na vzdáleném konci tábora, daleko od kanceláří a tak jsem
kývnul. Nevěděl jsem, že výzvu si budou předávat všichni vyvolávači. Když se
celý tábor rozhlaholil, věděl jsem že je zle, ale odbylo se to jen důtkou.
Později
jsem byl trvale odvelen do Osečné, a když jsem tam dostal domek se zahrádkou,
přestěhoval jsem se tam natrvalo. Bylo tam hezky pod Ještědem. V potoce
pstruzi, v lesích houby, narodil se nám syn. Jedině nám vadilo, že jsem byl
často odvelen na různé služby, někdy na 14 dní, většinou na měsíc. Hlídal jsem
SS v Terezínské pevnosti, pátral po benderovcích ve Vyskytné u Pelhřimova,
hlídal hranice v Hroznatově u Chebu a podobně.
Ani
jsem nepozoroval, že se zostřuje třídní boj, jen podle dopisů od matky jsem se
dovídal, že kočí se odstěhoval do pohraničí, kde si zabral hospodářství a krmič
dobytka musel jít proti své vůli do kovárny. Celé hospodářství doma museli
zastat moji rodiče se sestrou a i když měli traktor Hanomag 22 ks, přece to nemohli zvládnout.
Byly jim předepisovány takřka nesplnitelné dodávky obilí, masa, vajec, takže
otci stále hrozil kriminál. V takové situaci jsem nemohl odolat prosbám, abych
se vrátil a pomohl jim. Otec se sice pořád zlobil, že jsem se oženil proti jeho
vůli, ale okolnosti ho donutily a myslel si, když hospodářství rozdělí na dvě
menší, že budou dodávky také menší a že se společně udržíme. V té době byl také
plukovník Štainer zbaven funkce hlavního velitele SNB a vyšetřován pro spojení
s „krvavým Titem“. Tito byl jugoslávským lidem považován za
osvoboditele. Měl z bývalých partizánů vytvořenou dokonalou protišpionážní síť
v zemi a nenechal si do vnitřních záležitostí Jugoslavie mluvit. Po jeho
návštěvě v Praze, kde byl srdečně uvítán, se naše vztahy prudce ochladily a Štainer
na to doplatil.
V
únoru 1949 jsem byl na vlastní žádost z SNB propuštěn, otec pro mne přijel s
traktorem a nastěhoval jsem se do deputátního domku čp.6 ve Hřibech. Na MNV
prohlásil, že budu samostatně hospodařit na asi 7 ha polí, které měl spachtované,
dal na mne přepsat také nějaký dobytek, ale ve skutečnosti zůstalo hospodářství
vcelku, a my jsme s manželkou nahradili všechny pracovní síly, které chyběly.
Tak se na to díval také MNV a dodávky nám nesnížil. Dělali jsme všechno, abychom
udrželi hospodářství v chodu. Já mimo ostatní práce jsem krmil 20 kusů dobytka
a manželka dojila. Větší část našich polí byla na Lipské, tedy méně úrodná než
v rovině a na základě toho žádal otec snížení dodávek, ale marně.
Ve
Hřibech byla svolána schůze, na které se mělo založit JZD. Přijeli zástupci z
okresu, přemlouvali, ale na té první schůzi neuspěli. Ve vsi se totiž už před
válkou vytvořilo několik skupin, kde měli vždy dva nebo i tři sousedi společné
hospodářské stroje, traktůrek „Svoboda“, mlátičku a podobně. Byl to
zárodek strojních družstev a pro zemědělce to bylo přijatelnější než JZD, kde
bylo podmínkou dát všechno do společného užívání. Na té schůzi se přihlásila o
slovo také paní Cháberová. Vyprávěla, že po osvobození byli u ní ubytováni také
vojáci rudé armády. Když šla ráno dojit krávu, tak jí jeden mladík řekl:
„Pole a kráva, to dobře, to vaše. Ne do kolchozu, to špatně.“.
Zástupce okresu na to řekl, že to byl ještě pozůstatek reakce, syn ruského kulaka,
s kterým si teď po válce Sovětský svaz poradí. Po té první schůzi následovaly
další, až bylo JZD utvořeno. Rozoraly se meze, všechna úrodná pole patřila
družstvu a ti, kteří nechtěli nebo nemohli vstoupit do družstva, měli dostat
neúrodná pole daleko od vsi. Tím byli všichni, kteří ještě váhali vstoupit do
družstva přesvědčeni.
Větším
sedlákům byly na jaře 1951 odebrány všechny hospodářské stroje a odvezeny ze
vsi. Když jsme se ptali, čím máme pole obdělávat, řekli nám, že od toho je STS.
Otec marně dával všechna pole k dispozici, musel na nich pracovat, jezdit s
koňma, matka krmila prasata v našem prasečníku, ale do JZD vstoupit nesměli.
Se
mnou to bylo lepší. Otec dal na mne připsat ta pole, která měl spachtována
(především od příbuzných) a poněvadž nebyla moje, připadla automaticky družstvu
a já byl volný. Přihlásil jsem se jako traktorista do STS v Přistoupimi a tam
jsem našel v kopřivách na zahradě náš traktor jako vrak.
Polním
pracím jsem rozuměl a v práci jsem podával takové výkony, že jsem se stal brzy
úderníkem a za rok jsem byl navržen do školy agronomů. Nakonec z toho byl jenom
krátký kurs úsekových agronomů v Kamýku nad Vltavou. Když jsem se vrátil, bylo
místo hlavního agronoma obsazeno komunistou, ale po praktické stránce úplným
blbcem a tak jsem pod ním nemohl dělat ani úsekového a musel jsem zpátky na
traktor.
Když
jsem dojížděl na kole do STS, byla moje manželka zaměstnána jako účetní ve
státním statku, kde měl národní správu pan Vyhnálek. Statek měl být nejdřív
rozparcelován, ale potom se stal základem JZD a manželka tam pracovala dál.
Práce na traktoru mne již tak nebavila, protože jsme museli jezdit na směny,
chvíli jsem byl zaměstnán v pobočce STS v Synči, chvíli v Chrášťanech a tak
když se naskytla možnost jít na brigádu do cukrovaru, odešel jsem na kampaň.
Po
skončení jsem tam chtěl zůstat jako strojník, ale dostal jsem se jen na těžkou
práci při vykládce vagonů u vápenky a tak jsem dal výpověď.
Šel jsem se hlásit o práci na pracovním úřadě
a tam mi dali na vybranou doly, Kunčice nebo stavokombinát v Českém Brodě.
Vedoucí stavitel Procházka mě přidělil k zedníkům jako přidavače. Z počátku se
mi práce zdála těžká, ale později jsem si zvykl. Prováděli jsme různé opravy,
adaptace i několik nových staveb. Do práce jsem jezdil autobusem. Obědval jsem
až doma a potom jsem ještě nakrmil nutrie a pracoval na zahradě.
Dokud
jsem měl lovecký lístek, chodil jsem večer do Dolnice na divoké králíky. Když
mi nebyl lovecký lístek prodloužen, musel jsem zbraně prodat. Byla to krásně
vypracovaná hamrleska 20/20 se zlatem vytepaným monogramem a malorážka s
dalekohledem. Když jsem nemohl střílet, lovecká vášeň mne zavedla k fretkám.
Koupil jsem si fretku, pořídil dvě zdrhovací sítě a vydal se znovu na králíky.
Ze dvou prvních nor se fretka hned vrátila a pak jsem ji vpustil do nory se
dvěma východy. Krátce po vpuštění bylo slyšet pískání a dupot, ale nic
nevyběhlo. Fretka dávila králíka v noře. Asi 4 m od vchodu bylo pískání jasně
slyšet. Vzal jsem rýč a v hloubce asi 40 cm jsem narazil přímo na mrtvého
králíka. Mezi tím jsem zaslechl další pískání a dostal jsem stejným způsobem dalšího
a teprve potom fretku. Fretku jsem měl na zahradě ve velké ptačí kleci, ke
které byla přistavena budka. Jednou fretka budku odstrčila a utekla. Bylo to na
jaře, stopa žádná, veškeré pátrání bylo bezvýsledné. Můj malý Jiříček s
Vendulkou také pátrali. Chodil po vsi a ptal se lidí: „Neviděli jste
našeho norka, to je takové žluté zvířátko jako kočička a my mu říkáme
noreček.“ Norek jsme mu říkali všichni, aby nikdo ze vsi nevěděl, že
vlastně pytlačím. Druhý den zadávil fretku Novotných vlčák, když k nim vběhla
na dvorek. Objednal jsem novou, ale s tou jsem již neměl takové štěstí.
Jednou
jsem se vracel z neúspěšného lovu a tu jsem spatřil na zahradě dva muže. Tlumok
jsem ukryl v křoví a šel k nim. Byl to pan Hampl a Macháček. Pozdravil jsem je
a ptal se jich, co hledají. Hampl povídal: „Potřebujeme, abys nám vy-klidil
ty kůlničky na dvorku, zítra tam dáme kuřata, protože nám přijde další
zásilka.“ Namítl jsem mu, že to nejde tak rychle, že tam mám slepice. V
další debatě jsem jim řekl, že mi otec domek se zahradou ústně daroval již v
roce 48 a od té doby si na něj činím nárok jako majitel. Jelikož toto č.6
nebylo dosud zabráno podle §55 ani ho nikdo nedal do nuceného pachtu, nemá na
něj JZD žádný nárok. Pan Macháček promluvil do debaty asi v tom smyslu, že domek
č.6 patří k hospodářství č.8, že mne dosud mlčky v domku trpěli, a že nikdo z
nás si nemůže osvojovat právo na domek, třeba by byl skutečně jeho. Nato Hampl
řekl, že když to teda chci písemně, že to dostanu. Asi za tři neděle na to
dostal otec dekret, kterým se mu dodatečně zabírá čp.6 se vším živým i mrtvým
inventářem. Proti tomu se otec odvolal, ovšem bez výsledku.
Za
měsíc potom v pátek odpoledne jsem dostal doporučeně výměr ONV, kterým se mi
odebírá užívací právo na můj byt a přiděluje se mi byt v Bášti č.33. V dopise
byl přiložen výměr MNV, kterým moje celá rodina je vypovězena jako nežádoucí z
obce. Byl jsem právě v práci, když manželka dopis otevřela. Rozjela se za mnou
do Českého Brodu, aby mi sdělila tu pohromu, že se musíme v pondělí, to je za 3
dny stěhovat. Byl jsem zdrcen. Manželka chtěla vidět náš nový byt, tak jsme
sedli do vlaku, na Florenci do autobusu a z Klíčan jsme šli pěšky. Padal sníh s
deštěm, byla to smutná cesta. Byl jsem u konce duševně i tělesně a manželka mne
podporovala. Na MNV v Bášti jsme se přihlásili a chtěli jsme vidět byt. Pan
Burian nás zavedl do hospodářství č.33, dosti zchátralého, ale s obytným
stavením napohled zachovaným. Neměl klíče a tak jsme nahlíželi dovnitř jen
okny. Místnosti byly vlhké, omítka na stěnách dole opadaná. Burian slíbil, že
dá omítku spravit a že si budeme moci vybrat 3 místnosti. Druhé 3 místnosti
měly být rezervovány pro dalšího ubožáka, ale na konec jsme tam bydleli s
cikány. Dlouho jsme se s prohlídkou nezdrželi. Bylo jasné, že není možno vzít
sebou ani část nutriové farmy, ani jedno trio.
Vrátili
jsme se večer zpět a druhý den v neděli jsme si za dohledu družstevníků začali
skládat své věci. Tu neděli se stěhoval můj otec do Dobrého Pole podle
podobného výměru. Přijeli ho stěhovat družstevníci se žebřiňákem, ale otec odmítl.
Řekl, že on vždycky stěhoval deputátníka na gumových kolech, a tak museli
přijet s valníkem. Bylo nám řečeno, že pro nás přijede jedno nákladní auto a
tak jsme předem věděli, že spoustu věcí musíme nechat na místě. Něco jsme rozdali,
něco dali do úschovy k sousedům v naději, že se s tím shledáme – marně. V jedné
místnosti v mém domku, ve spíži, měl otec uskladněno různé nářadí, které nebylo
v hospodářství často potřeba, jako vidle na řepu, kosy na obilí, měděný kotel,
který nestačil zabudovat atd. Když družstevníci zjistili, že to patří mému
otci, dostavil se příslušník SNB a balení se změnilo v domovní prohlídku.
Chtěli vědět co je v každé krabičce a ztrpčovali nám naše již tak zoufalé
postavení. Na večer mne odvezli k výslechu do Brodu snad jen proto, aby na
balení zůstala manželka doma sama jen se svou sestrou Magdou, která u nás byla
náhodou na návštěvě. Domů jsem šel pěšky. Na výminku jsme nic nenechali,
protože nám pan Macháček řekl, že je budou později také stěhovat.
Když
jsem byl u výslechu, přijeli družstevníci valníkem pro věci mého otce ze spíže,
a přitom naložili co se jim líbilo, moji stojanovou vrtačku a brusku ze šicího
stroje a podobně. Mezi tím otcovým nářadím byly také 3 sekáčky na cukrovku. Ty
hodil pan Hampl mé matce pod nohy se slovy „ty ještě budou
potřebovat“ a skutečně matka s nimi ještě mnoho let osekávala řepu na
svých bývalých polích. Otec se totiž po několika letech vrátil. Domek kam ho
nastěhovali, potřebovali na zřízení prodejny a tak otce přestěhovali do Hřib
č.23 na výminek, kde dosud bydlela teta sama.
V
pondělí ráno 13. července přijelo nákladní auto z hospodářského družstva v
Českém Brodě se závozníkem, naložili jsme co se vešlo, sedli si i s dětmi
nahoru a jeli. Nikdo ze vsi se s námi neloučil. Po cestě nám vítr bral dopisy a
lehké věci z beden co nebyly přikryté. V Bášti jsme vše rychle složili a
protože řidič se nad námi smiloval, jeli jsme ještě jednou. Z družstva měli
zaplacenou jen jednu cestu, druhou jsem zaplatil já a tak jsme do večera
dovezli zbytek nábytku a dříví na topení.
Nutriová
farma zůstala bez pána. Starali se o ni hoši Cháberové, ale brzy spálili
čerpadlo na vodu a nutrie křičely hlady. Já jsem dvakrát týdně dojížděl na
motorce a dělal co mohl, a přitom vyjednával se svazem chovatelů v Praze, až si
pro nutrie přijel jeden chovatel. Měl jsem uznaný chov, ale zvířata byla v
bídném stavu a tak jsem musel prodat za babku.
V
Bášti jsme byli přiděleni do JZD a předseda nás chtěl dát do chléva. Vzepřel
jsem se tomu, protože ze Hřib jsem byl vystěhován jako nežádoucí kulak, tedy
nebezpečný pro družstvo, kde bych mohl zapálit nebo otrávit dobytek. To byl
totiž hlavní argument, kterým se vysvětlovala celá akce „K“. Byl jsem
tedy přidělen i s manželkou na denní práci. Magda odvezla děti na Slovensko k
babičce. Pracovali jsme u mlátičky, nakládali pytle na valník, tvrdě jsme
pracovali, ale výplata byla slabá.
Hospodářství,
kde jsme bydleli, bylo přiděleno státnímu statku a když se děti vrátily, šla
manželka krmit dobytek, který tam statek umístil. Bylo to uprostřed vsi a tak z
hygienických důvodů dobytek po 3 letech odvezli, a manželka přešla do statku
jako skladnice.
Na
podzim přišel do Báště na STS pásový traktor Stalinec a neměl s ním kdo jezdit,
tak mne JZD půjčilo do stanice a již jsem tam zůstal. Jezdil jsem s pásákem jen
krátký čas, potom se Zetorem 25 a Škodou 30. V traktorce v Bášti jsem se cítil
jako doma, byla to dobrá parta. Zajišťovali jsme polní práce ve všech okolních
družstvech a veškerou dopravu i soukromníkům – cihly, písek. Jezdili jsme pro
stavební podniky v Praze i při stavbě elektrárny v Tisové u Sokolova. Kde jsou
ty časy, kdy jsme Prahu projížděli křížem krážem s traktorem a valníkem.
Po
několika letech bylo STS v Bášti zrušeno, dílna přešla do majetku JZD a já
přešel do dílen v Chabrech, kde se opravovaly traktory a jiné stroje pro
družstva. Pracoval jsem v kovárně, stříkal opravené traktory barvou, dělal el.
instalaci na traktorech. Přitom jsem se vyučil strojním zámečníkem ve
Vodochodech a elektrikářem ve večerních kursech v Praze u El.podniků. Slibovali
mi zvýšení platu, ale mezi tím se STS v Chabrech stala jen pobočkou STS
Kolovraty a dostali jsme jen zpevněné normy.
O
žních jsem šel na brigádu jezdit kombajnem do JZD Předboj. Děti byly na
prázdninách u babičky na Slovensku a manželka mi dělala pomocníka. Maďarská ŽM
také čistila obilí, zachycovala plevy a zadinu a Růža obíhala svědomitě kolem a
večer byla zaprášená jako kominík. Celkem se nám tam líbilo a během příštího
roku jsem z STS odešel a dělal v Předbojích mechanizátora a nákupčího v jedné
osobě. Když bylo třeba, dělali jsme s předsedou Krákorou všechny zemědělské
práce. Nakládali a skládali seno, brambory i umělá hnojiva. Když jsem tam
dostal byt, přišla za mnou i Růža a dělala skladnici na špýcharech.
Byli
jsme spokojeni s prací i výplatou, když přišla další pohroma. Byli jsme právě v
nejpilnějších žních, když nás obsadila vojska sovětů a Poláků. Ráno za šera nás
probudil temný hukot velkých letadel, která vysazovala vojska na letišti ve Vodochodech.
Odtamtud postupovaly jednotky vojska a obsazovaly křižovatky, benzinové pumpy a
všechna strategická místa. Vojáci mysleli, že je to pokračování manévrů z Polska
a polské jednotky se teprve od vesničanů dozvěděly kde jsou, a snad již druhý
den byly staženy, takže jsme se setkávali jen s rusákama. Prahu obsadily tanky.
Silnice byly přeplněny transportéry a nákladními auty (auta dělala dojem
vyřazených vraků) a já se služebním autem jsem se mezi nimi proplétal a sháněl
náhradní díly na žně. Lidi, se kterými jsem se ty dny setkal, většinou skřípali
zubama nad naší bezmocností a některé ženy veřejně plakaly. Komunisti mlčeli,
stranili se skupin, kde se mluvilo o okupaci, a někteří předstírali bolení
břicha. Každou volnou chvíli jsme poslouchali rozhlas, který zprvu nabádal k
pasivnímu odporu, desorientaci okupačních vojsk, k zachování klidu. Později
vyjadřoval beznaděj a hlasatelé se loučili s posluchači i se svým mikrofonem.
Volání o pomoc a výstřely v budově rozhlasu jsem osobně neslyšel. První den
okupace jsem měl starost o syna, který studoval a bydlel v Praze. Někteří lidé
jeli do Prahy na pomoc jako při povstání v r.45 a bál jsem se, že studenti
budou mezi nimi. Oddechl jsem si, když odpoledne přišel Jirka z Prahy pěšky do
Báště. Vypravoval, že v Praze je zmatek, nic nejezdí, tanky střílí v ulicích a
kulomety jsou slyšet ze všech stran.
U
nás jsme pokračovali ve žních a do Prahy jsem se dostal služebně až za několik
dní. Viděl jsem domy a Národní museum postřílené jako při povstání, všechny
parčíky v Praze obsazené tanky, všechny domy popsané výzvami, aby šli domů,
obrázky i verše, vše vyjadřovalo hluboký nesouhlas celého národa. Svatý Václav
byl obložen květinami na počest padlých, vydavatelství novin rozdávalo zdarma
zprávy o okupaci. Viděl jsem vyhořelé domy okolo budovy rozhlasu na Vinohradech.
Prý tam lidé dělali barikádu z vlastních aut a zapalovali tanky lahvemi benzinu
při obraně rozhlasu. Ale i Rusové rozdávali noviny kolemjdoucím. Viděl jsem,
jak jeden člověk vzal Rusovi celý balík novin a zapálil ho na ulici. Lidé stáli
okolo než noviny shořely, a rus se tiše ztratil.
Ještě
dlouho potom měli Rusové obsazena všechna strategická místa. Mezi Mochovem a
Čelákovicemi na vyvýšeném břehu stála řada tanků namířených na státní silnici.
Rozhlas přešel do jiných rukou, mluvilo se o dočasném obsazení naší země, o
nebezpečí, které nám hrozilo ze strany Dubčeka, který hlásal komunismus s
lidskou tváří, o realitě se kterou se musíme smířit, ale lidé se těžko a pomalu
smiřovali s osudem. Každý cítil, že ta okupace nebude jen dočasná, že to bude
zase nová poroba jako za Habsburků. Ještě nás bolestně vzrušila smrt studenta
Jana Palacha, který se na Václavském náměstí veřejně polil benzínem a zapálil
na protest proti okupaci. Chtěl pohnout svědomím okupantů a probudit národ z mrákot,
ale jeho oběť byla zbytečná. Násilí nemá svědomí ani smysl pro čestné jednání.
V
době Dubčekovy éry, kdy se pomalu začala uvolňovat naše závislost na Sovětském
svazu a komunistická strana přestala tvrdě uplatňovat svoji linii třídního
boje, v té obrozenecké době, kdy se začalo lidem svobodněji dýchat, se začali vystěhovaní
kulaci, kteří přišli o všechen svůj majetek, hlásit ne snad o svoje statky, ale
o svou lidskou důstojnost, aby mohli bydlet jako lidé, vrátit se domů, nebo si
zařídit život podle svých představ. V té době si kulak Srbek zažádal, aby se
směl vrátit do Báště a protože v obci proti tomu nebylo námitek, podal na nás
žalobu na vyklizení bytu. My jsme byli ochotni se vystěhovat zpátky do Hřib, a
protože domek č.6 ve Hřibech nám byl protiprávně zabrán, zažádali jsme o jeho
vrácení. Jednání se dlouho vlekla.
My
jsme Srbkovům uvolnili byt a přestěhovali se do Předboj, ale protože jsme byli
v právu a právo v té době začínalo mít zase svůj význam, přestěhovali jsme se
zase domů. Bylo to právě včas, kdy po vojenském obsazení měli komunisté jiné
starosti, než hlídat neškodné kulaky. Museli dělat čistku ve vlastních řadách,
kde se hodně členů „pomýlilo“ nebo dokonce vystoupilo ze strany.
Ještě
před stěhováním jsem napsal do JZD, že bych rád dělal opraváře v dílnách, ale
odepsali mi, že pro mne mají místo na traktoru a jen v zimě když nebude co
dělat v dílně. Mezi tím jsem se dověděl, že pan Urban se chystá, že mne
prožene. Na traktoru jsem si užil přes 15 let a tak jsem sháněl jiné
zaměstnání. Nakonec jsem se dostal znovu do STS, tentokrát do Českého Brodu k
elektrikářům. Nejdříve jsem dělal rozvaděče v dílně, potom s partou instalace
velkokapacitních kravínů a jiných zemědělských staveb a tak jsem se konečně
dočkal důchodu. Šel jsem do důchodu proto, že práce v partě s mladými lidmi,
kterým jsem chtěl ve všem stačit, mne již unavovala. Těšil jsem se, jak si budu
pomalu dělat to, co se mi líbí, ale poznal jsem, že mám stále více práce,
kterou nestačím udělat.
Snažím
se pochopit, čeho se dopustili takoví zemědělci, kteří celý život tvrdě
pracovali, stavěli nové stodoly, chlévy, kupovali zemědělské stroje a sami
bydleli často v nevyhovujícím prostředí. Shromažďovali a zvelebovali svůj
majetek většinou ne z mamonu, ale ze strachu z bídy, na kterou se
pamatovali ze svých dětských let, proto aby rodina byla zajištěna pro případ,
kdyby onemocněli a nemohli pracovat. Stále měli na očích výstrahu v podobě
žebráků, kteří chodili prosit o kousek chleba a hrnek kafe nebo teplou polévku.
Rozumná selka je nikdy nenechala odejít s prázdnou, i když se někdy tvářila
jako by si odtrhovala od úst. Žebráci k nám chodili asi 2-3 za týden, někdy dva
za den. Chalupníci s kravkama a s 2 ha pole si museli přivydělávat u sedláků, s
5 ha a párem volů se uživili sami. Každé hospodářství vyžadovalo výrobní kapitál,
mimo polí, staveb a práce také spoustu nářadí od motyčky, pluhu a kosy k secímu
stroji, různým žacím strojům, fasuňkům a žebřiňákům. To všechno stálo hodně
peněz, a ty nerostou sami na poli. Každá koruna byla zasloužená selskou chytrostí,
zkušeností, pílí a kapkami potu. Kdo na to neměl, přišel na buben a musel
začínat znovu. Kdo na to měl rozum, píli i vytrvalost, koupil si koně nebo
traktor a kulak byl na světě ani nevěděl jak. Kulakům se vyčítá, že
vykořisťovali dělníky. Dělníci se nechali vykořisťovat, protože to pro ně byla
jediná možnost obživy. Dělník i sedlák jedli u jednoho stolu, tak říkajíc z
jedné mísy. Dokud byli mladí, byli spokojení, protože se u sedláka dosyta
najedli, trochu peněz si ušetřili a vedli bezstarostný veselý život. Když se
jim v místě nelíbilo, sbalili svoje věci a sbohem. Když měli rodinu, přibyly
jim starosti a jako deputátníci strávili celý život, nebo při trošce štěstí si
postavili malý domek, chodili k větším sedlákům do práce, koupili si korec
pole, kravku, kozu a tak dokola. Dnes mají mladí lidé také bezstarostný život,
jsou na tom, co se týče budoucnosti a peněz, nesrovnatelně lépe, ale veselost a
družnost jaksi vymizela.
Po
revoluci propadl majetek kulaků, který dávalo dohromady několik generací, ve
prospěch socialismu bez náhrady. Velká většina nářadí a strojů, které by
sedlákům sloužily ještě 20 nebo 50 let šla ihned do šrotu, ostatní se zničilo
do dvou let. Byl to majetek kulaků, které bylo třeba zlikvidovat, ale byl to
také ohromný majetek celého národa, nás všech. Byl to třídní boj, ale jednostranný.
Sedláci nechtěli bojovat, chtěli žít a pracovat na polích, které zdědili nebo
koupili za poctivě vydělané peníze. Teprve když jim odvedli dobytek a koně,
odvezli stroje a je samé přesídlili někam daleko od domova s poznámkou, že
nejsou v rodné obci žádoucí, teprve potom poznali, co je to třídní boj. V tom
boji kulaci ustoupili bezpráví, ale nepodlehli. Byli zvyklí tvrdě pracovat a
proto si všade tam, kam byli přestěhováni, získali úctu a pověst poctivého
člověka.
