Sepsané paměti o dědečkovi vmích osumdesati sedmích letech jak jsem slišel a pamatuji roku 1950 15. května.
Chci sepsat paměti našeho rodu dle mého dědečka vypravovani a pak paměti moje.
Můj dědeček měl ve Viticich statek čis.2. Výměra statku v jitrech 38 neb v korcich 70 korcu. Dědečkovi předemřel otec, zanechal vdovu a tři dítky. Dědeček se narodil roku 1803. Měl ještě dvě sestry. Dědečkova matka se znovu provdala za Zemana, který dědečkovi hospodařil, narodily se ještě dvě sestry tak že bylo pět dítek.
Jaké to byli zlé časi vypravoval již dědeček, že ani otčim nemohl sestrám vyplatiti žádné věno, jen skrovné asi po třech stech a vybavu. Jedna si vzala domkáře Kopřivu, druha nájemnika Bičáka, nevlastní sestry jedna do Kšel domkáře Nezavdala, druhá Zítu nájemnika. Otčim odevzdal hospodářství a sám byl jako výměnkář se ženou v domku na vinici, dnes již nestává. Dědeček vypravoval že přišly Rusove táhly na Paříš a když odešly že po ních tahaly hnuj se seknice kopáčem. Dědeček se oženil vzal si babičku z Lipan Marii Annu Stejskalovu dceru Jakuba Stejskala rychtaře z Lipan č.1 se kterou měl tři dítky. Když zemřela 1833 dva synové a dceru, Františka, Josefa a Annu. Oženil se znovu s dcerou šafáře s knížecího dvora Bohumile Tučkovou Marií skerou měl devět dítek a sice: Jana, Václava, Čeňka, Aloise, Emanuela, Hynka, Marii Anežku a Barboru. S takovou četnou rodinou byli starosti, však šťastně všecky zaopatřil.
František se učil krejčím ve Vídni pak se usadil v Černem Kostelci tam oženil a dělal řemeslo, zvlášť šil vojenské stejnokroje též dával šít okolním krejčum, vedlo se mu dobře mel pěknou chalupu s póli, držel pár koni, dítky měl tři Jana, Františka a Terezii. Jan převzal po otci živnost, František odejel do Ameriky, Terinka se vdala do Uhřenovse za pana Křupina pekaře.
Josefovi dal dědeček ve Hřibech usedlost čis.9 42 korce, sam si udal malý výměnek. Josef měl sedum dítek jmena nevim, poze dcera Marie a syn Emanuel se kteryma jsem chodil do školy, neb strýc to ve Hřibech prodal p. Václavu Šmejkalovi, sam koupil v Lipanech statek po Vedralovi dobře se mu dařilo, prodal statek p. Jouzovi a koupil mlýn na potoku Kouřimce samotu Buda, dařilo se mu dobře, pak přišel o všecko živil v Zásmukách, dítkám mnoho nedal dlé doslechu vede se všem dobře.
Céru Annu provdal do Poříčan p. Snětinovi měli také šest dítek Annu, Karla, Jana, Josefa, Kateřinu a Barboru. Syn Karel je doktorem medicín, Jan dostal statek doma, Josef se přiženil do statku do Oumonina, Anna se provdala do Poříčan za p. Hrabu do hostince s póly. Kateřina se provdala do statku Drahobudicih p. Kašpara, Barbora zemřela.
Jan muj otec dostal statek doma, matka byla s Chotouně Stejskalova Barbora. Ditek nas bylo sedum Josef, Marie, Václav, Anežka, Jan, František, Anna. Dědeček a babička u nás byli na výměnku, obá byli velice hodní, mnohému nás naučili se školními. Jsme stále chodili k dědečkovi do sekničky kde obýval a pro nás všé udělal. Také nás poučoval a vše dobré i zlé pověděl. Kterak přišel o koně a hřibata neb oheň vyšel z maštale. Stavěl maštale nové, které se dosud užívají a nesou letopočet 1834. Nikdy nebylo slyšet naky hadky žili všicky pěkně v míru.
Dědeček zemřel když jsem byl vojákem roku 1885. Z vojny jsem mu byl na pohřbu. Když jsme jej vnukové nesly, byla nás hezká řada počitali že měl vnuku 57. Dědeček byl mnoho roku školním dozorcem též ho pamatuji že učil za p. učitele ve škole, když se stavěla nová škola tak tam dohlížel, byl velice vážen, na kchůru spívával pašije Evangelistu a tloukly bubny když troubyli intrády o oltařih tež tloukly bubny neb se chodilo s muzikou. Babička zemřela za deset roku za dědečkem.
Kovárnu od dědečka koupil, však s nájemci nebyla tak žádná shoda tak kovárnu zas prodal kováři Janu Tučkovi. Jelikož ku kovárně bylo vzato čtyry korce póle, koupil otec náhradu póle od Třešňáka truhláře pět korců. Zajisté že toho měl na sebe dosti, vyplatil všechny strýci a tety a mi dorůstaly. Zajisté nemohl pro nás mnoho nahospodařit, koupil chalupu ve Hřibech č.6, pak od Salabova hospodařství louku u kapličky k Močedníku takže hospodářství zvelebil.
Pro syna Václava postavil novou kovárnu na svém póli který se učil kovářem, odešel do Prahy na zkušenou dělal v továrně a kovárnu nechtěl, tak byla kovárna pronajatá. Zemřel v mladém věku jak jest psáno bibly zanechal syna Jana, který se dostál pěkného postavení byl revisorem na elektryckych vozech.
Čeňka a Aloise dal na učení do prahy na zlatnictví, v tu dobu velice výnosné. Oba dva byli vojáky, strýc Čeněk sloužil u mislivcu, kde byl obrjegrem, zastihla ho válka roku 1866 kde jeho prápor padl celý u Podola kde bránili most přes Jizeru. Všicky již ho oplakali že padl, strýc však po válce psal že je zdráv a že přes celou válku byl v Bukovině v Cernovicích v magacině že vůbec ani Prajze neviděl to bylo ňáké radosti. Přišel z vojny a dostal místo u drahy jako konduter, pak se oženil, bidlil v Praze na Zlíchově, tam jsem byl s tatínkem na zabíjačce, později na Smíchově, pak na Vinohradech. Měl šest dítek, Marie, Anežka, Božena, Emilie, Josef a Anna. Dařilo se jim dobře, stalo se však neštěsti strýce přejel vlak po 25 leté službě a ujel mu nohy, v nemocnici u milosrdných zemřel, byl jsem mu na pohřbu.
Teta se starala při malé pensi o dítky dobře. Dala jim velice dobré vzdělání a výchovu. Marie byla kasírkou na dráze a zůstala svobodnou, Anežka se provdala za F. Štajnera řiditele záložny v Sadské, Božena se také provdala za uředníka banky však brzi ovdověla, Emilie se provdala za redaktora Hůrku, Josef syn nastoupil dráhu vojenskou, nyní jest plukovníkem v ministerstvu. Válku světovou prodělal na Srpsku, kde mnoho skusil ale zdrav se navrátil. Anna s matkou jako uřednice u drahy bidlila v Příbrami, kde se provdala za doktora mediciny, v Příbrami mají sanatoryum.
Alois strýc když přišel z vojny sloužil u dělostřelectva dal se k četníkům, sloužil u Náchoda v Tarkači, tam se oženil a měl dítky, které jsou psány v bibli. Psal to strýc Čeněk když jel strýcovi Aloisovi z pohřbu. Dcery provdal dědeček Marii do Škramníka za V. Krušinu do hospodářství. Měli 6 dítek Jana, Václava, Aloise, Josefa, Karla a Anežku. Jan dostal hospodářství doma, Václav byl učitelem, Alois studoval, pěkně spisoval pod jménem Škramnický, ale zemřel velice záhy. Josef byl kupcem měl obchod ve Škramníku. Karel byl vyučen řezníkem a dělal řemeslo v Praze. Anežka se provdala za učitele Pacovského, který působil též ve Kšelích.
Anežka se provdala za Matěje Kozáka do Chválovic kde měli hostinec s póli, vyhořeli a otec muj jim tam pomáhal vozit stavební potřeby. Postavili vše znovu. Měli devět dítek Mari, Barboru, Anežku, Františka, Františku, Jana, Aloise, Aloisii, Bětušku. Dařilo se jim dobře. Marii vdali do Peček do hospodářství, vzala si Václava Kozáka. Barbora se vdala do kostelní Lhoty do hostince ale po malem zemřela. Anežka se provdala za Matěje Vránu z Milčic, měli pak hospodu v Plaňanech. František studoval ale zemřel záhy. Františka se vdala do Prahy za řezníka Fukse, měli tam obchod, on však brzi zemřel. Jan dostal hospodářství hostinec doma. Alois se vyučil řezníkem, řemeslo však neprovozoval, měl najmutý hostinec v Pečkách, potom byl na jatkách v Praze. Aloisie zemřela svobodná. Nejmladší Alžběta se provdla za Václava Černýho v Chválovicích.
Teta Barbora se provdala za J.Voseckého do hospody a hospodářství do Přehvozdí. Měli tři dítky, Emanuela, Jana, Anežku. Emanuel dostal hospodu. Jan se přiženil do Kounic. Anežka se provdala za Josefa Kaše statkáře v Přehvozdí.
Pro strýce Emanuela koupil dědeček hospodu s polmi v Dobrém Poli, ale přišel tam o peníze i hospodu. Strýc byl vojákem u pěších. Přiženil se k Batelovům ve Viticích čis.10, vzal si dceru Marii. Měli spolu jedno dítko, Barboru. Pak čis.10 prodal a koupil čis.8 ve Viticích. Dceru vyvdal do Limuz, vzala si koláře, měli domek s póli, vedlo se jim dobře.
Nejmladší syn Hynek se učil obuvníkem u mistra Solka ve Viticích. To již dědeček byl na výměnku. Když se vyučil dělal v Praze, kde se oženil a postavil si domek v Kobilisích. Vedlo se jim dobře. Domek pak dobře prodal a stavěl jiný větší. Pak nemohl dostavět, dlužil se od svých a bratrů, i dědeček co mohl dal. Však vše marno, přišel o všechno. Přistěhoval se do Hřib, pak do Lipan, pak až do Chotusic, kde oba zemřeli. Měli asi tři dítky, já neznal než dceru Barboru.
Dědeček i otec měli na sebe dosti velké úkoly, ale vše šťastně přestáli. Tak si dědeček zaopatřil tak velkou rodinu, sám bral výměnek ze Hřib i od rodičů z Vitic, kde též bydlil. Dědeček chodil denně do kostela, nás vodíval sebou, měly sme ho rády všichni, rodiče též.
Otec sestru Marii provdal do Kšel do hospodářství panu Františku Jandejskovi roku 1883.
Já jsem šel na vojnu, sloužil jsem u dělostřelců, přišel jsem domů po třech letech roku 1886. Vypomahal jsem při hospodářství. Jako nejstarší jsem se roku 1889 5. února do Hřib přiženil do čis.8 k Bártovum. vzal jsem slečnu Annu za manželku, rodiče Bártlovi bidleli s námi, měli svůj pokojíček, pak tam bydleli rodiče tchýně Mršnovi, který přišli o výměnek postupem pro syna, takže nás tam bydlelo šest. Velice svorně jsme hospodařili, všichni pomáhali, všichni byli velice hodný, zvlášť tchyně byla zlatá žena, to jsem sobě nemohl nařikat. Starší dcéru Marii provdali do Malenovic za bratrance Mrnáka do pěkného hospodářství hned roku 1881. Já dostal pět tisíc zlatých, sestra do Kšel též, mě zbyli dluhy neb tchán dal dceři do Malenovic osum tisíc zlatých, ty se dlužil od záduši z Valdašína. Z mého přínosu něco splatil, ostatní jsem splácel já, úroky a vše. Ditek jsme neměli až teprve za štyry roky se nám narodila dceruška Marie. Zemřela nám na zánět mozkových blan. Tchýně zemřela v roce 1908. Tchán v roce 1919 před ukončením války, též starý Mršnovi jsem oba vypravil slušný pohřbi. Pak jsem z bázní Boží dále hospodařil, za pomoci již dítek neb se nám narodila dcera po první Marii za dvě léta Anastazie, pak za dva po ní Marie, pak Boženka a naposled Emilie. Pak jsem dával nové podlahy do pokojíčku neb byly shnilé a též jsem pořídil žentour, dřív mlátili jsme ruční mlátičkou, to jsem se natočil. Roku 1895 jsem koupil novou čisticí mlátičku k žentouru na výstavě v Praze a k tomu nový žentour neb starý byl stojatý. Pak jsme již mlátili pohodlně, ale scházely nám větší špýchary. Též jsem kopal novou studni pod oknem u zadního pokojíku na dvoře. Sám jsem ji vykopal a pro vodu jsem těžko dělal. Hloubka byla šest metrů. Dal jsem pumpu, dřív se všechna voda nosila z návse, měli jsme radost, ale přišel suchý rok a voda se nám ztratila. Pumpu koupil Holub. Žlab jsem tam měl, ten koupil Kopřiva a studni jsme dělali s Trnkou v rokli za stodolou. Tam byly prameny, studně nebyla hluboká, ale musel jsem koupit trubky a novou železnou pumpu. Přitom jsem rozšířil chlév a kůlnu a dal nová napájedla. Teprv jsme měli pohodlí a vodu jsem zaved po trubkách do kuchyně, dal tam pumpu. To bylo ňáký pohodlí.
Po posvícení o všech svatých jsem oral na výměnku na poli, když přiběhla pro mne sestra Anežka, že mám hned běžet do Vitic, že se tatínkovi zabily koně. O posvícení koně stály, byly bujný, velice pěkný. Oral s nimi bratr František na Lipský. Jeli domů, za Ledci se mu splašily a spadly podle mostku ze skály. Ten lepší si zlomil nohu a druhý se potloukl ale tolik né, takže mohl chodit. Přiběhnu tam, ten se zlomenou nohou byl na hnoji neb ho přivezli a čekali na řezníka z Brodu aby ho přišel zabít. Celý stavení tak pobouřeno, že jsem měl co těšit. Řezník přijel, koně zabil a odvez na jatka. Co za něj dal nebylo mnoho a otec musel koupit pár koní nových.
Sestra Anežka se nadělala mnoho a provdala se k Váňovům vedle, neb měla s ním rodinu. Stálo to otce osum tisíc, byl to pěknej statek ale blaho tam neužila žádné.
Pak se otec rozstonal a hleděl udělat pořádek. Statek měl dostat bratr František, neb bratr Václav zemřel ve dvacetiosmi letech. Též jsem s ním byl za nevěstou, kterou mu doporučil švagr Mrnák. Byli jsme tam v Chotouchove, líbilo se nám tam, holka dostávala hodně peněz a když jsme přijeli domů tak řekl, že si jinou nevezme než Emili Drábkovou. Drábek chodil otce navštěvovat. Já sám jsem jej prosil, aby hospodu prodal a dceři aby do statku pomohl, že jest škoda, aby to přišlo do cizích rukou, nic jsem nezvítězil.
To zužitkoval Šmejkal a přived pro sestru ženicha Holuba ze Ždánic, což se skutečně stalo a sestra dostala statek. Co jsem s tím zažil starostí nikdo neuvěří. Co těch cest a toho ježdění a otec zemřel. Než zemřel přijel notář, vše se provedlo. Matce udali výměnek a bratrovi zbyla zadlužená chalupa ve Hřibech, kterou jsem od něj koupil za dvanáct tisíc korun, po dluhách jsem mu zaplatil asi šest tisíc a něco, takže ze všeho dostal nejméně z celého statku.
V roce 1894 24.dubna přišla průtrž mračen. My okopávali u Vitic řípu. Šmejkalovi též, když se hnaly mraky. Tak jsme poslali chasu domů a já a Šmejkal jsme šli do Vitic do hospody. Ale když se to přihnalo a strhl se mrak s kroupama, tak jsme běželi domů. Jak jsme přiběhli ke Kříži tak jsme viděli tolik vody, že nebylo vidět jak všechno jest zatopeno. V Chotouni se sešlo tolik vody, že se utopil dobytek ve chlívě. U Boháčků se ucpal kanál a paní s dítětem se zachránila že plavali na skříni. Museli prokopat zeď aby je zachránili. Ve Hřibech šlo tak vody, že netekla do rokle, ale kolem kovárny k nám a pak ke Šmejkalovům. U nás to ucpalo vrata a voda nemohla do dvora. To ještě nebyla zahrádka, ale voda šla až pod okna. V chalupě voda stála v komorách přes metr. U stodoly vyrazila vrata a šla po zahradě pryč. V komoře Třešňákovi provalila se zeď. Co mohla jim odnesla, pak to zbourali po rokli a po pastišti. Přijít to v noci, tak to stálo životy. Ve Viticích to vzalo mostek co jezdili k nám, velký most byl taky ohrožen. Mostek stavěl okres, měl to najatý mistr Nekola. Otec mu vozil materiál tak něco vydělal, a mistr Nekola měl také zastoupení pojišťovny, jméno nevím a otce pojistil na zásoby. Jinak by byl pojištěn u Síbra, kde s tím nebyl nikdy vyrovnán. Jako na stodolu také nebylo zaplaceno. Stodola shořela a to bylo štěstí, že bylo pojištění zaplaceno. Pojistné mu vyplatili, ale musel vokázat slovy, že byl tak vysoko vždy pojištěn. Na stodolu nebylo zaplaceno, tak musel podat žádost a cestou milosti dostal asi třista. Stavěl stodolu novou. Na tu jsem se navozil kamene a dříví dost.
Já jsem musel stavět také neb jsem měl špýchary, ty byly dřevěný a malý, tak jsem na domovním stavení uďál půlštok a přistavěl kvelb a místo špýcharu pak kuchyň pak kuchyň letní a pec na chleba, za tím komůrku pro chasu a udírnu na maso. Se zedníkem Chvojkou jsme vyřešili odtok vody do rokle za stodolu, dříve tekla po zahrádce k Smejkalovum, ale když jsem zastavěl, nemohla tam téct. Nešlo to jinak než stavět kanál, což stálo dost peněz, a ty práce. Tím jsem si od vody pomohl. Za stodolou jsem postavil zeď, dvířka a vrátka, jámu na řízky jsem zavezl, od Šmejkala jsem koupil kousek zahrady dosti těžko, zároveň s naším stavením, postavil jsem tam zeď a dával řízky do rohu na vrch, takže se pěkně na kolečku vozily.
Jak přišla ta katastrofa 1894 tak se musely sít řepy znovu, pršelo však stále, což bylo dobře, že se vše po těch kroupách zotavilo. Mohlo se teprve sít až šestého května. Pomáhali nám z Valenovic, ve Viticích z Chválovic. Ke dvoru se sjely z okolních dvorů s potahy a stroji. Bylo jich mnoho, až ze dvora od Hlízova. Zaselo se to dobře a řepa rostla dobře, tak řepy narostlo hodně, ale sklízet se nemohlo. Stále pršelo až teprve v listopadu se to potom vše sklidilo. My jsme také pomáhali u dvora za chrást. Ten rok jsem krmil chrástem až do desátého ledna.
Měli jsme pět dcer. První Marie zemřela na zánět mozkových blan o půl druhém roce.
Druhá dcera Anastazie chvála Bohu dorostla a provdala se do Prahy za Inženýra Antonína Novotného. Měli pěkný domek se zahradou na Smíchově. Moc to měli pěkné, žili spokojeně. On chodil do kanceláře, ona s jeho matkou byly doma. Matka byla moc hodná paní a pěstovali krásnou zahrádku. Já jsem jim na zimu vozil s koňmi ovoce, mouku, brambory, vše co potřebovali.
Marie se provdala za Františka Benáka z Vitic. On byl v kožním oddělení řezníků v Praze. Bydleli na Letné, kde měli pěkný byt. Tam se jim narodil syn Jiří. Dařilo se jim dobře. Pak byli přeloženi do Košic na Slovensko. Nábytek jsem odvezl do Hřib. Vzali sebou to nejnutnější. Také jsem tam za nima byl, dařilo se jim dobře. Pak dle všeho zpozorovali, že se to neudrží a přistěhovali se k nám. On jezdil do Prahy. Benákovům se v Košicích narodila dcera Zdeňka. S tou přijeli k nám.
Božena se provdala za Josefa Háska, četnického strážmistra ač jsem jí chtěl dát hospodářství. Byl přeložen do Uhříněvse. Tam byli stále. Také když jsem jel s vozem do Prahy, tak jsem se tam stavil a co potřebovali přivez.
Nejmladší Emilie zůstala svobodná neb měla křivou páteř. Roku 1925 jsem postavil domek na svém poli a vysázel zahradu. Hlavně kvůli Emilce, by měla kde bydlet.
Benák vystoupil v Praze a chtěl si najmout hospodářství v Dubči. Byl jsem se tam s ním podívat. Mě se to nelíbilo a tak když chtěl hospodařit, předal jsem mu to doma roku 1927 a sami jsme se stěhovali do nového domku na vejminek.
Emilce jsem dal chalupu, by měla být z čeho živa. Benák ji vobdělával, my jsme tam chodili vypomáhat.
Dařilo se nám dobře, byli jsme spokojený, až roku 1931 jsem přišel o pravou nohu. Až pod koleno mi ji museli uříznout. Chodím o berli teď již těžko, proto vsedě udělám všecko, štípu dříví a roští, v dřevníku mám ponk a lecos ještě udělám co mohu, i pro hospodářství Benákovum.
Benákovi mají dvě dítky, Jiřího a Zdeňku, oba již ženatý. Jiřík si vzal strážmistra četníků z Vitic Růženu. Byl taky u četníků. Teď vystoupil a je ve Hřibech. Ostává v tom deputátním domku co Benák postavil a vypomáhá v hospodářství. Na zahradě pěstuje nutrie pro kůže. To ho špatně uživí. Mají již dvě dítky, kluka Jiřího a teď malou holčičku Václavku.
Zdeňka se provdala do velkého statku za Josefa Černého do Hořevyšerovic. Velice to mají pěkný. Byli by spokojený, jestli jim to taky nevezmou. No vůle Boží, jsou oba mladý a chytrý, snad se uživí.
Boženka Hásková má dva syny, Zdeňka a Silvestra. Bydlejí teď v Praze ve Stázičinom domku. Zdeněk je na vojně, Silvestr chodí do kanceláře, Hásek dosud zastává četnickou službu.
Stázička neměla dítek ale cítila nevolnost. Lékař ji radil, aby se nechala operovat. Stará paní zemřela a byla zpopelněná. Emilka jí tam s Toníčkem hospodařila. Stázinka přijela sem, že se nechá operovat v Brodě a již byla v nemocnici. Ale Toníčka ranila mrtvice a Emilka tam byla s ním sama. Ta starost. Musela volat lékaře a sousedy, pak zjednat někoho s autem by jel pro Stázinku, což se jí povedlo. Stázinka přijela na pohřeb. Byl též zpopelněn, mají na Malvazinkách pěknou hrobku. Pronajala domek rodině Kučerovic a sama se nechala operovat v Praze. Operace dobře dopadla, ona pak s Emilkou jezdila po sanatoriích, někde na Pleši, pak v Beskydech, ale nesloužilo jí to tam dobře, tak přijeli do Hřib. Zde ležela a jezdila kočárem k lékaři do Černého Kostelce na ozařování, ale nic to neprospělo. Ležela stále, jezdil k ní z Kouřimi lékař, ale přestal jezdit bez výsledku. Řekl, že jedině ji může vyhojit Emilka a Pán Bůh. Skutečně se Bůh Všemohoucí smiloval nad ní a uzdravil úplně.
Pak se nemohla ale nájemníka zbavit, dost to dalo práce. Pak si vzala k sobě ňákou paní, pak i služku a spokojeně žila. Jmění měla veliké. Též Emilce dala sto tisíc a cenný papíry. Na Smíchově má dosud půl domu a strýc Biskup jí řekl, že může utratit ročně padesát tisíc a nic jí neubude. Ale přišla nová vláda a peníze zabavily, i cenný papíry a bylo konec. Též po smrti Emilčině měla s tím hodně práce a z peněz, které jí dala, musela platit daň z dědictví.
V roce 1939 zemřel Toníček a v roce 1940 se Stázička přistěhovala k nám do Hřib, a dosud a dosud jest zde zdravá. Když zemřela babička roku 1944, tak jsme postavili hrobku. Už nevím co stála. Stavěl ji z Peček p.Suchý pro čtyři rakve. Byli s Emilkou a vše společně dělali. Pak však začalo Emilku bolet srdce, tak se vypravili k lékaři a ten ji poslal do nemocnice. Stázinka tam jezdila denně a asi za pět dnů v poledne ještě něco pojedla a pak si klekla, pak padla a zemřela Stázince v rukách. Hned sehnali lékaře, ale již ji k životu nepřivedli. Hned Stázinka vše obstarala a Jiří s koňmi ji přivezl v umrlčím voze domů do jejího pokojíčku. Tam odtud měla pohřeb, lidu mnoho a hasiči též. Scházela nám všude, zvlášť Stázince neb zůstala sama a vše musela dělat, já pomáhat nemohl. Ať si každý představí, jakou oběť pro mne přinesla, když mne obsluhuje. Jen aby mi jí Pán Bůh nadále zachoval. To by mi nedělala žádná dcera a co bych si počal. Museli by mě někam dát, snad do chorobince. Proto děkuji Pánu Bohu a modlím se za ní vroucně denně, by jí Bůh ještě dlouhá léta ve zdraví a síle zachoval, neb toho má na sebe mnoho, neb ještě chodí na póle a do statku pomáhat, vše pro ně šije a spravuje, no má toho mnoho.
Teď něco o Hřibech. Ve Hřibech bylo třináct čísel. Číslo 1 měl dvůr, číslo 2 měla pastouška, číslo 3 dnes u Novotných, číslo 4 dnes u Cháberů, číslo 5 u Herelů, číslo 6 měla chalupa, číslo 7 měla kovárna, číslo 8 dnes u Benáků, číslo 9 u Smejkalů, číslo 10 měla knížecí dříve cihelna. Pak hájovna. Hajným byl Hladík, který hlídal honitbu. Pak k tomu dali pole šest korců před okny, pět korců na Žíšově a devět na Kopě, takže u toho bylo dvacet korců. Koupil to bývalý hajný Hladík. Číslo 11 měl domek u Šmídů, kde také byla trafika. Číslo 12 měl domek u Chroustů. Číslo 13 měl domek u Nykodýmů.
Hřiby patřily do obce Vitic starostou. Teprve po světové válce se od Vitic odtrhly a staly se obcí samostatnou i se svým katastrem. Já jako místní starosta jsem měl co dělat s Viticí a připlácel jsem tam na všechno. Hřiby byly poplatnější, proto to dělalo mnoho a rádi jsme se od nich odloučili. Pak se zde začalo stavět a my již máme čís.23 a tak to šlo stále. Teď je čísel asi třicet.
Teď dvůr roztrhali, pole si rozdělili, do dvora se nastěhovali, teď tam bydlí asi osum rodin. Též pole přešly k Viticům, i až něco ke Kšelům. Škoda toho dvora. Nevím, kdy to přijde zas dohromady. Nevím jak to bude.
Dvůr pamatuji ještě za knížecích. Chodil jsem ku šafáři pro šmír na vozy. To bylo ve vsi živo, neb ze dvora bylo vše. Na posvícení přišli celé Vitice, drželo se tři dny.
Hladík v čís. 10 přikoupil ještě pole od Vitic a měl chalupu čís.3. Tu dal synovi. Rodina byla četná. Josef byl v Praze deštníkářem, Čeněk kupcem, Karel též kupcem, Emanuel listonošem, dcera Anna se provdala do Prusic do hospodářství, nejstarší František dostal to doma, Alois dostal čís.3, ostatní byli ve Vrbčanech truhlářem a Marie tam byla provdána a dělala tam porodní babičku. Celá rodina byla zatížena, všichni si zoufali. Alois se zastřelil, měl čtyři dítky, já jim byl poručníkem. Jako vdova musela s dětmi hospodařit až dorostli. Tak provdala dceru za učitele Kvapila. Učil ve Viticích, pak se dostal na školu do Mochova. Též dcera Růžena se tam vdala, vzala si do statku Jouzu. Syn Rudolf se tam též přiženil do statku. František byl vyučen zubním technikem. Hladička to tady prodala a odstěhovala se za nima do Mochova s dcerou Annou, která byla blbá. Radosti mnoho nepoznala, neb syn František se zastřelil, dcera Růžena se vrhla pod nákladní auto, byla hned mrtvá, syn Rudolf se vrhl pod vlak a učitelka přišla do blázince, ale vrátila se. Jest vidět, že celá rodina byla zatížená. Neb i otcovi bratři v Praze spáchali sebevraždu. Nejstarší Hladík měl dvě dcery a syna. Syn študoval a dcery provdal. Jedna si vzala učitele, druhá úředníka. Pak tady hospodářství rozparceloval a odstěhoval se do Prahy, tam měl nějakou trafiku.
Novákovu chalupu čís.4 koupil Hladík než se zastřelil, čís.5 po Pokorných koupil Herel, šest byla chalupa, čís.7 kovárna kovář Tuček, který kovárnu prodal a koupil statek ve Zdětíně. Dařilo se mu dobře. Kovárnu koupil Chloupek syn kováře ze Soušic.
Číslo 8 drželi Bártlovi kam jsem se já přiženil.
Číslo 9 měli Šmejkalovi. Měli čtyři dítky: Marii, Jana, Antonína a Václava. Marii provdali do Doubravčic do hospodářství, Jánovi dali hospodářství v Močedníku, Antonín to dostal doma a vzal si za ženu Kateřinu Holubovou. Měl s ní dvě dítky. Dceru provdal do Štolmíře a syn se přiženil do hospody a hospodářství do Velimě. Když otec zemřel, tak hospodářství pronajala svému bratrovi Holubovi z Vitic, sama se odstěhovala za synem do Velimě. Pak pronajala tady chalupu Helerovi. Vedlo se jí dobře, zemřela však a byla pohřbená se na Hřbitov do Vitic ke svému mužovi. Teď se tam nastěhoval Macháček, má pole, ode dvora má pár koní. Pole dělá zeť Benák, užitek bere syn a dcera napolovic. Václav se oženil do hospodářství v Horních Krutech, měl několik synů, které nechal studovat a dobře se jim vedlo. Byli dva u Banky v Praze jako vedoucí. Jeden syn se oženil do hospodářství do obce Bohuňovice a jeden to dostal doma, kde byl jeho otec na vejmiňku. Postavil pěknej domek na dvoře ale již také zemřel.
A tím o Hřibech končím, nevím jestli si na něco ještě nevzpomenu. Číslo 11 měl obuvník Nykodým. Roku 1938 domek i s polmi koupil zeť Benák. Domek rozboural, neb byl částečně dřevěný a postavil tam moderní prasečník, číslo 11 zmizelo.
Číslo 10 od Hladíka koupil Valenta z Močedníka s polem před okny. Domek po Šmídovi koupil Chroust. Teď dostali příděli polí ode dvora, postavili stodoly, Valenta i též Nykodým, takže mají veliký kusy pole hned před okny.
Teď moje paměti z Vitic. Číslo 1 měl Židlický. Měl za manželku Stejskalovu Dorotu z Lipan. Číslo 2 měl můj dědeček Jan Homolka. Číslo 3 měl František Bártl. Číslo 4 měl František Židlický. Číslo 5 měl Bártl. Číslo 6 měl Salaba. Číslo 7 měl Koula, byl evangelik. Číslo 8 měl Vosecký. Číslo 9 měl též Vosecký, byli bratři. V čísle 8 přezemřel a pak se tam přiženil Vinš odněkud od Labe. Měl dvě dítky Marii a Josefa. V čísle 9 Vosecký o to přišel, koupil to Jan Koželský. Číslo 10 a 11, 12, 13, 14, 15 byly domky ulicí. Číslo 16 byla pastouška, č.17 bylo Librovo, č.18 byla hospoda, č.19, 20, 21 byly domky nad hospodou, č.22 byli Barvířovi, č. 23 byla chalupa Žibřidova. Pak měli domky na vinici č.24, 25, 26, 27, 28, 29 a třicet. Pak to skočilo na faru, ta měla číslo 31, Pacinova 32, Koželskova 33, Bičákova 33, Bartlova 34 a tak dále. Číslo 35 byl mlýn a hospodářství v Ledcích. Škola měla číslo 38 a tak dále si čísla nepamatuji.
Pak přišlo zase dělení statků. Náš statek byl veliký, přišla od něj polovička pryč a měl ho Váňa, číslo dostal 37. Pak byla od Bartloveho odtržena třetina, to měl Mašek, též evangelik, a dostal číslo 40.
Pak přišly k rozdělení Ledce a polovičku měl Bártl a dostal číslo 48. Zdaliž to dělili dětem, a pak to přišlo do cizích rukou, to sem od dědečka neslyšel. Stodola byla od stavení dál obou stran cesty, ke stodole zahrada. Za stodolou stála sušárna, zůstával tam starej poselák Vosecký. Jako chlapec jsem tam chodil s ním sedat na lavičce jak tam sedával. Jeho žena chodila k nám do práce a měli u sebe vnuka Josefa, s tím jsem si hrál. Zahrada byla ohražena zdí a do pole plotem, dokola osázená lískovými keři. Tak jsme mívali ořechů dost. Když dědeček zemřel tak tam byla s vnukem Bartákem. Táta mu padl 1866 jako vojín u Hradce Králové. Sloužila u nás jako služka a vedla celou stodolu. Držela si též kozu v chlívku a slepice, stravu si nosila od nás. Když se sušilo tak si peřiny odnesla k nám. I plotnu musela rozbourat a nechala si tam postel a truhlu a topila v sušírně. Sušívalo se dosti dlouho, švestek bylo hodně a sušívali tam i sousedi. Po sušení si zas vše uspořádala. Ta se nebála a pomáhala mi krmit ovce, dobytku rozuměla. Též chodila kravám trhat neřád, když se nemohly po teleti očistiti. Vnuk již odrost a matka se provdala do Moliterova za ovčáka Medvědyla. Chodíval tam k ní. Když dorost tak šel sloužit. Prvně sloužil u Drápkuv a tak dále. Bába byla sama a pracovala dál. Zamkla si doma a chodila k nám drát v zimě peří, ale často se chodila dívat, aby jí tam nikdo nevlez. To se pamatuji, že se šla podívat, ale byl poprašek sněhu a viděla pod kůlničkou stopy. Hned křičela kdo tam je, ale žádný se neozval tak vylezla na hůrku a chmatala. Nachmatala nohy, on tam byl chlap. Sehnala ho dolů a musel si jít lehnout do ovčína kam ho dovedla. Je vidět, že se nebála. Sloužila u nás 35 let. Když již nemohla pracovat tak ze svých úspor koupila ve Viticích domek po Kopřivovi hrobaři s kouskem pole. Tam se odstěhovala, Barták s ní než se také oženil. Když zemřela, tak jsem jí byl na pohřbu a spustil jsem jí do hrobu. Tak jsem se jí za její dobrotu nejlepši odměnil. Barták měl syna, oženil se a stavěl když dostali stavební místa nový domek. Hlavně ho nutil k tomu jeho tchán. Když to postavili tak vo to přišli i s přikoupeným polem. Pak byli rádi, že je vzal starej Barták do svého domečku. Pak tam byli spokojený.