Těsně po válce
Teď bych se chtěla vrátit ještě o trochu zpět. Když měl můj bratr po škole v r. 1941, měl se podle všech předpokladů vrátit do hospodářství a získat ještě praxi v zemědělství, aby se jednou staral coby hospodář. Ale bohužel k tomu vůbec nebyl.
Bydlel stále na výminku u Emilky a dědečka a do statku chodil jen z donucení. Byl stále unavený a nespokojený, a tatínek to těžce nesl. Bylo z toho doma plno mrzutostí. Našel si ještě děvče, které nebylo z hospodářství, a moji rodiče to neradi viděli. Tatínek chtěl, když viděl, že Jirka k hospodaření není, aby šel dále studovat, protože po válce v r. 1945 to bylo snadné, a brzy by získal titul ing. zemědělství, a jeho dívka podle rodičů měla počkat. Ale Jirku nebavilo ani to a odjel do Prahy. Rodiče měli dojem, že se jen přece rozhodl a jel se na tu školu přihlásit. Ale vrátil se a jen tak mimochodem navečer na dvoře řekl mamince: „mami, já se zítra žením.“ Maminka to oplakala, tatínek na to neřekl ani slovo. Pamatuji se na to velmi dobře, byla jsem u toho. Bylo to v roce 1946. Jirka se oženil a z domova odešel. Na nikoho nebral ohled a nikoho se neptal. Byl prý u Štainera a ten z něho udělal „SNB-áka“, to byla tatínkova odměna za válku.
Já jsem chodila do roku 1944 ještě do Liblic do školy, ale na jaře jsem dostala zápal plic a podhrudnice, a školu jsem ani nedokončila pro nemoc. Ale jakmile bylo po válce 1945, měla jsem plnou hlavu plánů a chuť do života. Toužila jsem se podívat do ciziny a hned jak to šlo, jsem si začala vyřizovat pas a visum. Nejdříve jsem se chtěla podívat do Švýcar. Trvalo to dlouho, stále jsem nemohla dostat povolení, trvalo to celý rok, ale konečně jsem měla úspěch, a koncem roku 1946 jsem měla vše připraveno. Málem jsem ale neodjela, protože Jirka odešel z domova a rodiče zůstali samy, ale tatíček na tom trval, abych jela, když mám už povolení a vyjednané místo ve Švýcarech a řekl, to nějak ten půl roku přežijeme. Byla jsem mu vděčná a slíbila jen se vrátit včas. Odjížděla jsem 4. února 1947. Švýcary byly pro mne víc než škola, dostávala jsem rozum, byla jsem mladá a myslela jsem si, že mám svět u nohou. Ze Švýcar jsem se dostala i do Itálie, ale o tom všem až později. Chtěla jsem se vrátit domů a pomáhat rodičům. Ale představovala jsem si, že jak to jen půjde, znovu se rozjedu, a také doma jsem si již začala vyřizovat visum, tentokrát do Švédska. Získala jsem již příslib víza a adresu na tamního zemědělce.
Musím ale přiznat, že můj návrat ze Švýcar hodně podpořil „sokolský slet“. Měl být v r. 1948 a já jsem byla náčelnicí jednoty ve Viticích, a na slet jsem musela připravit nejen sebe, ale i skupinu děvčat – dorostenek, a skupinu menších dívek – žákyň. Skutečně jsme na „Sletu“ cvičily všechna prostná cvičení, celkem 5 druhů. Bylo to nádherné.
Ale bohužel, ještě než slet v červenci začal, přišel 25. únor 1948 a vládu v naší republice nastoupili komunisti. Pro mě to znamenalo, že již 19. března mě policie SNB sebrala cestovní pas. O hodně později jsem ho získala ze známosti na černo z okresu a mám ho na památku schovaný.
Táhla jsem to dál s rodiči, jak to jen šlo. Bylo to v zemědělství kruté, ale to už jsme pomalu věděli, že to nepůjde dlouho udržet. Politická situace se pro nás stále zhoršovala.
Já jsem se vdávala v červnu 1949 a také tak těžce jsme s manželem hospodařili ve Vyšehořovicích. Až do července roku 1951. V tom roce v lednu se nám narodila holčička. V červenci ale nastala pro nás katastrofa. Mého manžela Pepu i mého tchána dědečka zatkla jednoho dne večer, právě když začínaly žně, kdy jsme mohli sklidit úrodu za práci celého roku, kriminálka STB.
A bylo zle
Naše hospodářství ve Hřibech (36 ha) na tehdejší dobu bylo pěkné, moderní a vzorově vedené. Bylo natolik známé, že se u nás střídaly exkurze, chovaný dobytek měl rodokmeny, zúčastňoval se aukcí a výstav. Stroje v této době byly moderní např. traktor, mlátička, zrnomet, dojení strojové, byl to statek jeden z nejlepších na okrese.
Špatná doba nastala po válce, v pohraničí zbylo plno volných neobydlených zemědělských usedlostí po odsunutých Němcích a lidé ze vsi co u nás pracovali, odcházeli jejich majetek zabírat. Na práci doma nezbyl nikdo než rodina. V roce 1948, kdy se komunisté ujali vlády, bylo jasné, že to pomalu spěje ke konci. Z nás se stali kulaci, celá rodina byla vystěhovaná za krutých podmínek. Na vůz tažený koňmi, které již zapůjčilo JZD, si rodiče mohli naložit jen nejnutnější věci, jako postel, peřiny, skříň a trochu šatů, prádla a odvezli je ke Kouřimi do jedné neobyvatelné místnosti, samozřejmě bez příslušenství. Co zbylo ve statku, se rozkradlo. Tatínek se musel hlásit na úřadu práce a ten jej poslal pracovat na Slapy, kde se právě stavěl most v Cholíně. Za nemocnou manželkou jezdil jen v neděli. Na stavbách pracoval asi deset let až do 65 roků. Jeho důchod činil 600 Kč. Maminka neměla na nic nárok a žádný důchod.
Spolu s rodiči byl vystěhován i můj bratr s rodinou se dvěma dětmi do Báště u Prahy za stejných krutých podmínek. Já jsem se v roce 1949 vdala, odstěhovala a můj manžel i tchán tuto dobu odnesli kriminálem a já také vystěhováním (popisuji jinde). To byla „odměna“ z vlastenecké lásky naši rodině za vytrpění a obětování v době války.
Byl konec července 1951
Zítra měly začít žně, sklizeň za celoroční práci. Všechny stroje byly připraveny, na dvoře stála mlátička. Protože v naší rodině byl dobrý zvyk, nejdříve vymlátit obilí lidem, kteří u nás pracovali, to se již do tohoto dne stalo. Zítra ráno začínáme sklízet obilí pro nás. Proto večer po práci můj manžel vzal motorku a objížděl ještě lidi, kteří nám měli pomáhat. Bylo asi 8 hodin večer a dostavili se k nám dva cizí muži a hledali mého manžela. Řekli mi, aby ihned jakmile se vrátí, se dostavil na MNV. To se stalo a zároveň se musel dostavit na MNV i můj tchán. Od té chvíle jsme je já i moje tchyně již neviděli, nesměli jsme s nimi promluvit a oba byli zatčeni a odvezeni do vězení. Samozřejmě jsme již obilí nesklízeli. O hospodářství se již postaral tajemník s KSČ. Naše konto v bance bylo dáno k dispozici těmto organizacím. Nejen, že zmizelo, ale ještě se nadělaly dluhy. Já jsem měla přístup do hospodářství zakázán. Nastaly pro nás těžké doby. SNB mě předvolalo na stanici do Mochova, kde mně bylo řečeno, abych se okamžitě vystěhovala se svým malým dítětem, nebo že by mě museli sami vystěhovat do pohraničí. Slíbila jsem, že se tedy vystěhuji. Povoleno jsem měla si vzít jen svoje osobní věci. Samozřejmě při stěhování u mě stál stále jeden člen KSČ a nedovolil mi si vzít nic, co by mělo souviset s hospodářstvím. Např. ani pneuměřič, který mně vzal z ruky. Manžel a tchán byli nejdříve odvezeni do věznice v Českém Brodě a později do vazby do Kolína. Nastala doba soudů. Během čtyř měsíců jsme měli čtyři veřejné lidové soudy v Českém Brodě, kam bachaři dopravili vězně v poutech. K těmto soudům, bylo povoláno prokurátorem asi 52 svědků z Vyšehořovic a okolí. Hledal se důvod, aby mohl být manžel i tchán odsouzený. Důvod se hledal těžko, protože naše hospodářství bylo velmi dobře vedeno. Všichni jsme velmi těžce a pilně pracovali, všechny předepsané dodávky jsme měli splněny, a navíc všichni svědkové, kteří byli u soudu vyslýcháni o chování obou obžalovaných, říkali totéž – byli dobrými hospodáři a dobrými lidmi! Pomáhali celou válku, všem kdo potřeboval. Pamatuji se velmi dobře, že i předseda MNV ve Vyšehořovicích p.Strnad ačkoliv mu bylo s.Medkem tajemníkem KSČ vyhrožováno předem, aby si dobře rozmyslel, co bude říkat, že má 3 děti a strana mu to neodpustí, přes všechno se nechal na revers přivést z nemocnice, (kde byl právě na operaci) k soudu aby na svou čest prohlásil, že tito obžalovaní se ničeho špatného nedopustili a jsou to čestní a správní lidé.
Jelikož ale za tu dobu byli již obžalovaní 4 měsíce v Kolíně ve vazbě a statek byl již v rukou KSČ, bylo nutné rozhodnout, aby dostali trest alespoň za dobu, co byli ve vazbě. Rozsudek zněl na ty 4 měsíce za nedodržený zástav dobytka. I při plnění všech dodávek. Předepsaný zástav dobytka hovězího zněl na 42 ks a my jsme vlastnili jen 40 ks. Od posledního lidového soudu byli obžalovaní propuštěni na svobodu. Mezi tím ale prokurátor zažaloval mě, že jsem ovlivňovala svědky. Nebyla to pravda, s nikým jsem nemluvila, o předsedovi p.Strnadovi jsem se dozvěděla až dodatečně, mnoho svědků jsem ani osobně neznala, protože jsem žila ve Vyšehořovicích teprve 2 roky, a měla jsem při vší práci a starostech o hospodářství málo času. A když mě násilím vystěhovali, to už teprve ne. Měla jsem starosti, jak se uživit. Nemohla jsem si najít zaměstnání, protože jsem měla malé děcko. Nejdříve jsem se uchýlila ke své tchyni, ale i ta byla vystěhována a proto jsem odešla ke své staré tetě do Hřib k Českému Brodu. Teta byla vdova a měla důchod 400 Kčs. Z toho jsme žili. Když se manžel vrátil, našel si zaměstnání v TOSu v Čelákovicích jako údržbář dělník a mysleli jsme si, že to utrpení pro nás skončilo. Ale opak byl pravdou. Byl to jen začátek. Prokurátor se odvolal proti nízkému trestu a byl znovu soud v Praze na Pankráci. U soudu se přečetl jen rozsudek a okamžitě nástup přímo od soudu znovu do vězení. Manžel dostal další 2 měsíce a tchán 4 měsíce. Manžel 100 000 pokuty a tchán 150 000 pokuty. Nevíme za co. Ovšem peníze v bance nebyly, sklizeň nebyla, naopak měli jsme platit ještě za celý rok 1951 daně a pojištění. To bylo zaknihováno na hospodářství již jako dluh. Byla to pro nás pohroma, prodávali jsme všechny cennosti a dělali si dluhy, abychom zaplatili pokuty. Po nástupu manžela do kriminálu jsme měla i já soud v Praze na Karlově náměstí. Byla jsem odsouzená na 2 roky podmíněně. Byla jsem v té době znovu těhotná. Snad i to mě zachránilo, že jsem to nedostala nepodmíněně. Manžel se dověděl až na Pankráci, že budeme mít druhé děcko, které jsme si moc přáli. Po dvou měsících vazby jsem doufala, že se manžel vrátí a že již budeme žít jako normální lidé. V den kdy měl být manžel propuštěn jsme čekala od rána od 6-ti hodin před pankráckou věznicí, ale bohužel do večera jsem se nedočkala, nevyšel. A když jsem se ptala proč nebyl propuštěn, bylo mi řečeno, že propuštěn byl a že se ve věznici nenachází. S pláčem jsme odjela v noci domů, totiž k Českému Brodu k mé staré tetě, která mi hlídala děcko.14 dnů jsem čekala, zdali se manžel objeví a pak jsem musela jít na SNB hlásit, že je nezvěstný. Bylo mi řečeno, že utekl za hranice. Řekla jsem, že to je nesmysl, že ví, že budeme mít druhé dítě a nikdy by to neudělala, aby mě opustil. Tak jsem ho hledala ve všech věznicích po Praze. Nikde nebyl, všude ho zapřeli.
Při propuštění na Pankráci (v domnění, že jde domů) ho ihned ve vrátnici znovu zatkli a odvezli ho do vězení na Karlovo náměstí. Do další věznice a ani mu neřekli proč a na jak dlouho. Měl plno starostí, co se děje doma. Po 14dnech se dozvěděl, že mu prokurátor přidává 1 rok TNP a byl převezen do Ústí nad Labem (odtud se již ozval) a později do kamenolomu k Litoměřicům. Domů se vrátil, když se náš syn již narodil. Ta doba byla pro nás strašná. Nejen, že jsme neměli peníze, protože jsem nemohla do stálé práce a neměla jsem ani kam, bydlela jsme na vesnici u Českého Brodu ve Hřibech, byla to sice vesnice odkud pocházím, ale bydlela jsem u své tety, ne u rodičů. Moje rodiče i můj bratr s rodinou měli stejný osud, byli také ze statku vystěhování a nemohli mi ničím pomoct. Rozvezli je do cizích okresů. Byli stejně postiženi. Neměli jsme na nic nárok. Ani na potravinové lístky, které v té době byly. Zároveň byl volný trh potravin, ale velmi drahých, na které jsme neměli. V té době jsem chodila česat třešně k silnicím k sadařům, abych si něco přivydělala na živobytí. I když jsme byla v jiném stavu a potom s děckem. Uvádím jen pro příklad, za načesání 1 kg třešní jsme měla plat 1 Kčs, čili za 1 q třešní bylo 100 Kčs a na volném trhu 1 Sunar pro děti stál 100 Kčs. Kdyby mně nepomáhali lidé, kteří mě dříve znali ze vsi, kteří u nás dříve pracovali, těžko bychom přežili. Na nic jsme neměli nárok a tak jsem byla ráda, když mně někdo podstrčil tajně potravinový lístek na trochu mléka. Těžko se dnes o těch dobách hovoří. Nebyla žádná lidská práva, nebylo žádné zastání, byli jsme kulaci a to stačilo pro lidi, kteří o nás nic nevěděli a blíže nás neznali. V roce 1953 byla nová měna a všichni lidé si mohli vyměnit své peníze 1:50 a každý měl nárok na 60 Kčs vyměnit 1:5, ale my jsme byli kulaci, neměli jsme nárok ani na toto. Za všechny své peníze, které jsem vyměnila v záložně, jsem dostala 4,20 Kčs.
Po propuštění mého manžela z TNP směl pracovat jen doly – hutě a tak se ubytoval u svých taktéž vystěhovaných rodičů v Čelákovicích, v bytě naprosto nevyhovujícím, v jedné místnosti bez příslušenství a nastoupil místo v Kovohutích. Jinde ho nesměli přijmout a zemědělství jsme měli přímo zakázané. Protože žádný jiný byt nebyl, nic jsme nesehnali, manžel bydlel v Čelákovicích a já s dětmi ve Hřibech celých 5 let, než se nám podařilo (to děti už měly jít do školy) koupit domek, mimochodem na dluh, abychom konečně bydleli už společně, jako rodina. Manžel pracoval v Kovohutích 16 let ve slévárně na 3 směny. Všechny zemědělské školy a znalost odborná nám nebyla nic platná. Domek jsme spláceli 15 let. V té době se nestavily ještě paneláky. Doma jsme pilně, vlastníma rukama budovali naše společné bydlení. Já v Čelákovicích jsem okamžitě nastoupila do práce, ale našla jsem velmi podřadné zaměstnání, stále se s námi táhlo naše kulactví. Nastoupila jsem do galvanisovny jako dělnice, později v mechanice u revolveru a u soustruhu, dále ve skladě jako dělnice a později svou pílí jsem se dostala na místo vedoucí skladu a nakonec jako zásobovačka hutního a spojovacího materiálu v Okresním kovopodniku Praha – východ. Pracovala jsem vlastně celých 27 let u jednoho podniku. Manžel pro roce 1968 mohl již opustit Kovohutě a odešel ke státnímu statku jako agronom. Měli jsme všichni zemědělství v krvi, kterou jsme zdědili po svých předcích. Ale bohužel v roce 1970 se stala manželovi velká nehoda. Měl těžký úraz na motorce – havárii. Narazil do něho Robur. Byl to úraz téměř smrtelný, nezaviněný a nastalo léčení, které trvalo víc jak rok po nemocnicích a následoval plný invalidní důchod. Bylo mu 48 let. Havárii měl naprosto nezaviněnou i rozhodnutím soudu. Byly to další těžké roky. Děti jsme se snažili v té době dostat do škol, což bylo moc těžké, stále jsme byli kulaci. Každý si k nám mohl cokoliv dovolit. Jenom vlastní pílí, vytrvalostí a houževnatostí, jsme se dočkali obyčejného lidského štěstí a tepla domova. Až v roce 1957 v červenci jsme konečně, jako rodina mohli bydlet společně. Moc jsme už toužili být pohromadě, Zdeničce bylo už 6 let a měla jít do školy a Jožkovi, který se mi narodil v r. 1953 ve Hřibech v době, kdy byl Pepa ještě zavřený, byly 4 roky. Pepa byl stále do té doby u vystěhovaných rodičů v Čelákovicích, v tom naprosto nevyhovujícím bytě a za námi jezdil do Hřib po směnách odpracovaných v Kovohutích ve slévárně, na motorce, v zimě i v létě Já s dětmi jsem bydlela u tety ve Hřibech na výměnku (ten „výměnek“ nezabrali komunisti jen proto, že jej vlastnily tři sestry mojí maminky, a dvě z nich nebyly kulačky. Zabrali jen kus zahrady. Moji rodiče v té době bydleli vystěhovaní v Dobrém Poli u Kouřimi. Také v naprosto nevyhovujícím bytě. Do Hřib jim hřibští komunisti dovolili se vrátit až v r. 1957, až po mém vystěhování zase ze Hřib do Čelákovic. Ale ovšem ne do statku, ale zase na „výměnek“ k tetě Stázince. Tam i dožili. Dědeček do 79 let, babička do 8l let a teta se dožila 92 let. Bohužel se žádný nedočkal listopadu v r. 1989, kdy skončila hrůzovláda komunistů.