Fotím přírodu pro radost z jejího poznávání. Od doby kdy fotím zvířata jsem se o nich a jejich prostředí dozvěděl více než za celý předchozí život, a to jsem z vesnice.
Způsoby fotografování zvířat ve volné přírodě
Důležité je porozumět chování zvířat v konkrétní krajině. Jinak se chovají v krajině nerušené lidmi, jinak reagují v krajině intenzivně zemědělsky obdělávané.
Pasivní čekání na zvěř
Pro úspěch je rozhodující výběr správného místa. Nadějná místa jsou poblíž mysliveckých posedů, nebo odpozorovaná místa kudy zvěř chodí na pastvu. V polích je ideální místo tam, kde se kříží meze, nebo mez s okrajem pole kukuřice, slunečnice nebo obilí. Na taková místa chodí srnčí, zající, bažanti i koroptve. Nízko nad mezemi, svodnicemi a okraji polí s vysokými rostlinami létají káňata nebo motáci. V lese je ideální místo na kraji lesa s výhledem do pole, louky nebo paseky. Jednoduchou zástěnu lze rychle vybudovat pod převislými větvemi stromů.
Místo vybírám podle výhledu, vzhledu a vzdálenosti pozadí, očekávaného směru větru, a podle předpokládaného směru osvětlení od slunce. Pokud takové místo, kde zvěř vychází na pastvu najdete, můžete se tam vracet a vždy něco nafotíte. Zvěř vychází pravidelně ve stejnou dobu.
Velmi důležité je vyhlédnuté místo na fotografování připravit. Pečlivě vytrhat přečnívající rostliny a odstranit větvičky, které by při fotografování mohly vadit. Zapomenuté obilné stéblo, stvol bodláku nebo trávy, clonící objektiv, dokáže zkazit ty nejkrásnější záběry. Proto je nejlépe si místo vyhlédnout a připravit předem, abychom zvěř nevyplašili.
Na předem připravené místo přicházím asi hodinu před očekávanou zvěří. Většina zvířat v létě vychází na pastvu mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední a když je nic nevyruší, vydrží poblíž až do západu slunce.
V případě fotografování z úkrytu na vybraném stanovišti si mimo fotografickou výbavu nesu ještě stativ, skládací židličku a dalekohled. Je zajímavé, že jako maskování úplně stačí před sebe okolo stativu natáhnout maskovací pláštěnku (nebo celtu) a za rohy ji po stranách přivázat na nějaké větvičky nebo vysokou trávu. Fotoaparát a moje hlava koukají nad pláštěnkou, ale to nevadí zajícům ani srncům. Horší je to s bažanty a koroptvemi, ti dobře vidí a vyplaší je sebemenší pohyb.
Když na místo dorazím, tak si nejdříve sednu na rozkládací stoličku, postavím tiše stativ a natáhnu kolem něj a sebe maskovací celtu nebo pláštěnku. Potom vybalím a nasadím fotoaparát s teleobjektivem. Důležité je dělat vše klidnými pohyby a bez hluku (cinknutí přezky o stativ je slyšet daleko). V červenci a srpnu je po příchodu na stanoviště okolo šestnácté hodiny ještě čtyři až pět hodin času na fotografování.
Při čekání je důležité klidné a tiché chování. V přírodě se nenudím ani při dlouhém čekání. Beru si do kapsy malý dalekohled Nikon 8×20 a pozoruji okolí. Stále se něco zajímavého děje. To spíše mám problémy, že přitom pozorování přírody nevidím včas srnce, který neslyšně vyjde z lesa nebo slunečnic tři metry od mého stanoviště, a přijdu tak o pár záběrů zblízka.
Ideální je mít jeden fotoaparát na stativu a druhý s lehkým teleobjektivem položený na batohu vedle sebe, nebo na klíně. Je pravidlem, že se za zády nebo nad hlavou objeví pták nebo zvíře (lasička). Nikdy jsem v takovém případě nestihnul nepozorovaně sejmout sestavu ze stativu (i když používám rychloupínací destičku).
Co se týče zvuku závěrky, tak se reakce zvěře dost liší v závislosti na modelu (a podle síly větru). Fotím D70, D1X a D2H. Na Nikon D70 zvěř nereaguje ani při seriovém snímání. Na D1X, D2H již reaguje značně a zpozorní. První snímky musím dělat jednotlivě s prodlevou asi 5sec, než si zvykne.
Při fotografování na čekané používám střídavě tyto objektivy:
– MF Nikkor 300/2.8, případně s TC Sigma EX 1.4x, TC 14E nebo TC 20E. Opticky dobrý, světelný. Na nošení těžký a neskladný.
– MF Nikkor 50-300/4.5, případně s TC Kenko Pro 2x. Opticky kvalitní objektiv.
– AF-S Nikkor 70-200/2.8 VR, případně s TC 14E nebo TC 20E. Opticky vynikající. AF rychlé a přesné. VR funguje dobře.
Aktivní vyhledávání zvěře, šoulačka, procházka
Pro šoulačku je ideální silný vítr a mokro po dešti. Kroky tak nejsou slyšet ani v lese a na listí. Důležité je vidět zvíře dříve, než spatří vás. Potom stačí odhadnout jeho úmysly a podle toho se zachovat. Nejjistější je přemístit se na místo kam zvíře směřuje a počkat na něj. Přibližování se přímo ke zvířeti je vždy náročné a málokdy úspěšné.
Zajíce si můžete zblízka vyfotografovat na procházce a nepotřebujete žádné maskování. Postačí se v podvečer (květen-srpen) procházet po polních cestách. Jakmile uvidíte, že zajíc hopká po cestě směrem k vám, připravte si fotoaparát, zaujměte pozici ve stoje, sedě nebo v leže a znehybněte. Když se nebudete hýbat, přihopká zajíc s přestávkami až tak na pět metrů od vás (při příznivém větru). Zajíc se zastavuje, zkoumá vás, uďobne pár stvolů, znovu přihopká blíže. Když znejistí, tak se buď obrátí a peláší pryč, nebo se vás bude snažit obejít polem.
Důležité je mít fotoaparát připraven tak, aby při nečekaném setkání se zvěří musel fotograf udělat co nejméně pohybů. Nošení těžkého teleobjektivu v pohotovosti je náročné. Zavěšení na krku je nepohodlné, nošení v ruce namáhá svaly a ruce se třesou zrovna když je třeba pevné a klidné držení při snímku. Používal jsem postroj pro zavěšení fotobrašny na hrudi, a fotoaparát s teleobjektivem jsem měl na této brašně volně položen. Je to pohotový způsob nošení a neunaví, jen je trochu nepohodlný v těžkém terénu. Není dobře vidět pod nohy.
Poslední dobou nejčastěji nosím fotoaparát zavěšen na krku na popruhu a teleobjektiv spočívá na levém předloktí sluneční clonou směrem k lokti. Levá ruka, na které teleobjektiv leží, uchopí zevně grip těla fotoaparátu. Váha sestavy je potom rozložena tak, že váhu teleobjektivu nese ohnutá levá ruka a váhu těla a samotné levé ruky nese popruh zavěšený na krku. Pravá ruka je zcela volná a odpočívá. Z této polohy lze snadno a rychle přejít k fotografování. Pravá ruka uchopí fotoaparát za grip, levá ruka přehmátne na teleobjektiv a plynulým pohybem zvedne celou sestavu k oku. Takový způsob nošení neunaví ani při několikahodinové chůzi. Fotoaparát i objektiv je při pohybu v terénu dobře chráněn.
Neméně důležité je objektiv přibližně předostřit na očekávanou vzdálenost. Nejčastěji mám předostřeno zhruba na vzdálenost 6 metrů. Na tento jednoduchý fígl se často zapomíná. Při správném předostření reaguje AF velmi rychle.
Pro fotografování z ruky mám na fotoaparátu vždy přišroubovánu ramenní opěrku , která je sklopná a otočná ve více směrech. Ulehčí pevné držení při fotografování ve stoje. Při fotografování v leže slouží opěrka jako krátký monopod, který spolu s lokty opřenými o zem dovolí pohodlné a stabilní držení.
Na šoulačku a procházky si podle počasí a terénu beru jeden z těchto objektivů:
– AF-S Nikkor 70-200/2.8 VR, případně s TC 14E nebo TC 20E. Opticky vynikající. AF rychlé a přesné. VR funguje dobře.
– MF Nikkor 50-300/4.5, opticky vynikající objektiv s manuálním ostřením. Hodně a rád s ním fotím.
Ještě nedávno to byly objektivy:
– AF Nikkor 70-300G, lehký, rychlý přesný. Ideální do začátku k ověření, jestli budete zvířata opravdu chtít fotit. Optická kvalita je velmi dobrá.
– MF Nikkor 100-300/5.6, velmi dobrý jednoprstenec s makrem.
– Sigma 70-200/2.8 HSM, opticky velmi dobrý i s TC1.4x a TC2x. Dobře se s ním manuálně ostří. Nestabilní výsledky s AF na Nikonech.
Oblečení, které používám
Při fotografování zvířat používám oblečení tlumených barev. Barvy které v přírodě neruší jsou šedo, zeleno, hnědé. Naopak barvy modro, bílo, červené jsou nápadné a jsou zdaleka vidět. Vhodné jsou kalhoty, košile, blůza a klobouk s maskovacími vzory. Takové oblečení lze levně nakoupit v různých prodejnách vojenských přebytků.
Do přírody také nosím tenkou maskovací pláštěnku typu „poncho“. K ní dvě nebo tři dvoumetrové šňůry nebo zelené provázky.
-dá se přivázat za cípy na větve keřů a stromů jako kryt
-dá se přetáhnout přes foťák na stativu a zároveň přes fotografa v případě přepršky
-dá se na ní ležet v mokrém terénu a ještě ji přes sebe přetáhnout jako maskování
-je skladná a lehká
Boty jsou také důležité a vždy se mi vyplatilo, když jsem dal přednost lehkým koženým botám se šněrováním nad kotníky a s protiskluzovou podrážkou. Nepromokavá úprava je výhodou.
Způsoby ostření
S moderními DSLR a objektivy se nejčastěji používá AF. Někdy se od něj očekává více, než je reálné. Proto často ostřím manuálně. Pro Nikon D70 jsem vyzkoušel různé pomůcky ostření. Matnici s klíny a mikrorastrem, drahý a kvalitní 2x zvětšující úhlový hledáček Nikon, okulárovou lupu. Nakonec jsem všechny pomůcky zavrhnul a ostřím zrakem na originálních matnicích. Zesilovací pomůcky sice zvětšily obraz a zrno matnice, ale výsledky nebyly o tolik lepší, aby se tím vykompenzovalo nepohodlí s jejich používáním. Fotím většinou „akční“ snímky, kde pohybující se zvíře zaměřit a udržet v úhlovém hledáčku je problém. S okulárovou lupou je to také obtížné, jestliže omezuje zorné pole. Klíny a mikrorastr jednak narušovaly pohled na zvíře, jednak byl problém s přesnou adjustací matnice.
Výjimkou jsou D1X a D2H, na kterých používám pro zvětšení obrazu celého hledáčku vynikající očnici DK-17M, která zvětšuje přibližně 1.3x obraz. Neomezuje nijak zorné pole. S tou se ostří velmi pohodlně a přesně.
Manuálně lze ostřit i na DSLR s malým obrazem v hledáčku. Ideální je objektiv jednoprstenec (např. MF 100-300/5.6), nebo jiný objektiv se širokým ostřícím prstencem. Objektiv levou rukou uchopím a pevně držím za ostřící prstenec a ostřím stejným způsobem jako se ostří astronomické dalekohledy. V hledáčku se sleduje kontrastní bod nebo linka v místě kam chci zaostřit, a jemnými pohyby ostření vpřed a vzad se vybírá střední poloha s největším kontrastem. Takto zjištěnou polohu ostřícího prstence zafixuji proti tělu objektivu prstem, který leží na kraji ostřícího prstence polovinou „bříška“ na něm a polovinou na pevné části objektivu.
Závěr
Při fotografování v přírodě se člověk má stále co učit a objevuje postupně netušené souvislosti. Podle stavu poznání konkrétního místa, podle vlastních zkušeností s chováním konkrétních zvířat, a podle vlastní kondice musí fotograf měnit svoje metody a postupy. Takže i výše uvedené osobní zkušenosti jsou jen časově a místně omezené.
V Praze dne 30.11.2006
