Autor: jbenak

Manžel: Josef BENÁK, *25.12.1872  Chotýš č.13  ^1,2,3,4 , křest 28.12.1872  kmotrové Matěj Benák, rolník z Chotýše č.29  a Antonín Kopecký, rolník z Chotýše č.19  ² ,  31.12.1900  rolník na statku Vitice č.9  ⁵ ,  1919 rolník a starosta ve Viticích, +11.07.1932  Vitice č.9  ⁶ Otec Josef BENÁK   (1824 – 1897),  Matka Marie SVOBODOVÁ  (1841 – 1873)

Manželka: Marie BŘEČKOVÁ, Sňatek: 02.10.1897 Vitice č.9, Chotýš č.13  ^5,3,4 , *08.07.1871 Chotýš č.26  ^1,7,3,4,8, křest 09.07.1871 kmotři Marie Benáková, manželka Josefa Benáka z Chotýše č.13 a Barbora Urbanová ^7,8, +31.08.1939  Vitice č.77.  Zesnula klidně po delším utrpení, zaopatřena sv. svátostmi umírajících, ve čtvrtek 31.srpna 1939 o 8. hod. ranní ve věku 68 let. Tělesná schránka drahé zesnulé bude v sobotu 2.září o půl 2. hod. odpol. v domě smutku čp.77 vykropena, do chrámu Páně převezena a po smutečních obřadech na místním hřbitově k věčnému spánku do rodinné hrobky uložena.  Otec Jakub BŘEČKA   (1836 – 1899), Matka Barbora HERVERTOVÁ (1836 – 1915). 

Dítě: František BENÁK, *28.02.1898 Vitice č.9 ⁹, křest 06.03.1898  Vitice ⁹, Víra: katolická ⁹ . Bydliště  05.01.1919 domovské právo ve Viticích  ¹⁰ , 1922 Praha 944/VII ¹¹ , 23.01.1940 domovské právo ve Hřibech usnesením obecního zastupitelstva ¹²  , Povolání: 05.01.1919 při hospodářství Vitice č.9 ¹⁰ , 1922  úředník obchodního družstva v Praze ¹¹ , 1927 převzal od tchána statek Hřiby č.8. +20.03.1977 Český Brod (nemocnice), příčina úmrtí srdeční slabost, infarkty. 
Manželka: Marie Zdeňka HOMOLKOVÁ  *13.01.1899  †04.11.1980, Sňatek: 08.12.1921 Praha-Smíchov, farní kostel sv.Václava  ^3,13

 Dítě: Josef BENÁK, #105, *06.09.1902  Vitice č.9  ³ , +22.08.1943  Vitice č.9. Zesnul po delší nemoci v neděli 22.srpna 1943 o 11 1/2 hod. noční v mužném věku 41 let. Tělesná schránka našeho drahého zesnulého bude ve středu 25.srpna o 3. hodině odpolední v domě smutku ve Viticích čp.9 vykropena, do chrámu Páně přenesena a po smutečních obřadech na místním hřbitově k věčnému spánku uložena. Zádušní mše sv. sloužena bude ve čtvrtek 26.srpna o 8. hod. ranní v chrámu Páně ve Viticích. 
Manželka: Růžena BIČÁKOVÁ  *24.01.1908  †03.10.1968, Sňatek: 18.01.1930 Vitice č.9  ³  

(1) Soupis předků, potvrzení o arijském původu za německé okupace
(2) Křestní list Josefa Benáka *1872 Chotejš č.13 (fara Vitice, XXI, str.191)
(3) Matrika Vitice 25, *Vitice a obce 1888-1903.
(4) Matrika Vitice 28, §Vitice a obce 1890-1912
(5) Sčítání lidu 31.12.1900, Močedník a Chotýš
(6) Vitice, Matrika příslušníků obce (1938?).
(7) Křestní list Marie Břečkové *1871 Chotejš č.26
(8) Matrika Vitice 23, *Vitice a obce 1861-1872.
(9) Křestní list Františka Benáka *1898 ve Vitici č.9
(10) Domovský list Františka Benáka z Vitic, 1919 (Obec Vitice, starosta 1919).
(11) Křestní list Jiřího Josefa Benáka *1922
(12) Domovský list Františka Benáka ze Hřib, 1940
(13) Matrika Praha SM O 25, Smíchov XIX, §1921-1922

Sepsal roku 1985 Jiří Josef Benák jako své paměti.

                Můj otec František Benák pocházel z malého hospodářství č.9 ve Viticích. Museli s bratrem těžce pracovat, aby udrželi hospodářství jako zdroj obživy. Josef převzal později hospodářství a můj otec musel do světa. Aby se naučil německy, dali ho na handl do německé rodiny pana Jiřičky – kloboučnictví v Liberci, kde vychodil dvouletou hospodářskou školu.

                Když se vrátil, nastoupil do služby v panském velkostatku ve Hřibech, složil zkoušky na parní kotel na mlácení obilí a aby nemusel do první světové války, nechal si na kovadlině rozdrtit palec pravé ruky.

                Nějaký čas byl zaměstnán v mlékárně v Toušeni a potom v kožařském družstvu v Praze. Když jsem se v Praze narodil, byl jmenován vedoucím odbočky v Košicích.

                Z Košic se datují mé první vzpomínky. Pamatuji se na tmavý průjezd ve velkém domě a z toho průjezdu úzké tmavé schodiště, po kterém vynášela moje matka ještě s někým můj kočárek, zatím co já jsem se bál dole. Dům byl v Mlynářské ulici, pavlačový se čtvercovým dvorem a já se díval dolů s hlavou mezi železným zábradlím. Ve dvoře byly hromady hovězích koží svinutých jako zavináče a hned vedle se vyráběla zmrzlina ve velkých kádích s dvojitými stěnami. Dva lidé tam házeli do mezery lopatami rozdrcený led a chvílemi míchali. Ještě se pamatuji na „matesy“, které jsme dostávali od sousedů – židů a na cirkus se slony, na představení pod kruhovým stanem, které bylo přerušeno bouřkou a lijákem, když stanovou střechu vzal vítr. Snad ještě vím, že tam jezdila elektrika a kdesi u chodníku stál stánek s cukrovím, kde se prodávali cucavé píšťalky.

                Z vypravování rodičů vím, že ve svých 4-5 letech jsem se dorozuměl česky, slovensky, maďarsky, německy a snad ještě nějakou slátaninou polských židů. Také mi někdo ukradl banku s mlékem, kterou jsem měl hlídat za zády matky, která cosi vybírala na trhu. Na trhu jsem často ochutnával hrozny vína a jiné dobroty, pokud si toho prodávající nevšiml. Někdy to musela maminka zaplatit.

                Jinak jsem byl strašně pobožný, v kostele jsem pálil svíčky, pomáhal svíčkové bábě a házel mince andělíčkovi, který kýval hlavou. Matka již ve mně viděla velebného pána, ale na štěstí mi to nezůstalo.

Byla ze Hřib a měla tři sestry. Dědeček Homolka byl pokrokový hospodář, pilný a veřejně činný až do vysokého stáří. Nerad se loučil se svým gruntem, ale když viděl, že žádný z jeho zeťů se pro hospodaření nehodí (jeden byl četníkem, druhý Ing. u El. podniků města Prahy), nabídl hospodářství mému otci jako dodatečné věno. V době kdy jsem měl začít chodit do školy, dal otec výpověď a přestěhovali jsme se na hospodářství č.8 ve Hřibech.

                Dědeček si postavil hezkou vilku jako výminek a odstěhoval se tam s babičkou a svobodnou dcerou Emilkou, mojí nejmilejší tetou. Snad že na mne v začátcích hospodaření nebylo kdy, nebo protože výminek byl blíže škole ve Viticích, přestěhoval jsem se k dědečkovi a teta Emilka se stala mojí pečlivou opatrovnicí. Bohužel až příliš pečlivou. Nesměl jsem se prát ani házet kamením, a ještě v dospívání jsem byl následkem její výchovy krajně nesamostatný. Zůstala svobodná, měla zkřivenou páteř. Odtud jsem chodil s taškou na zádech do obecné školy, která byla v té době trojtřídní a později i do reálného gymnázia autobusem do Českého Brodu. Pamatuji se na řídícího učitele Pecla, který prý často říkal, že chytrých lidí je již na světě dost a podle toho se také ve škole řídil. Na ostatní učitele, kteří se snad snažili přece nás něco naučit, se pamatuji jen neurčitě. Do školy jsem to měl asi 500 metrů. Když napadlo hodně sněhu, nosil mne můj statný dědeček na zádech a přitom prošlapoval ostatním školákům cestu. Bývalo u nás dříve daleko více sněhu. Stromy u silnice vypadaly jako keře a silnice ze Hřib do Vitic byla vyházena jako hluboký úvoz. Když jsem chodil do školy poslední rok a po prázdninách mě chtěl dát otec do gymnázia, tak se zjistilo, že neumím řádně držet pero, a proto jsem škrábal jako kocour. Dodnes se na tom mnoho nezměnilo.

                Škola ve Viticích měla dříve velmi dobré vedení. Mé rodiče učil pan řídící Michl, velmi dobrý člověk a před tím, než jsem začal chodit do školy, byl řídícím pan Sychra, který se odstěhoval do Nymburka a učil tam na měšťanské škole. Byl to legionář a s mým dědečkem včelař a dobrý přítel. Vypravoval, jak v zimě zachraňovali ruskou vesnici před vlky. Když dostali rozkaz k osvobození vesnice, dělali si z toho legraci, ale když přišli na místo, a viděli co vlci ve smečkách dokážou, dostali sami strach a bitvu vyhráli jen díky kulometu.

               V roce 1934 byla na Lipanech veliká slavnost 500 stého výročí bitvy. Legionáři přinesli prsť ze Zborovského bojiště a vložili ji pod pamětní desku do mohyly z té strany od přečerpávací stanice. Dnes je tam jiná deska a pochybuji, že je pod ní prsť v kovové truhličce. U mohyly měla být celá bitva zrekonstruována a filmována. Okolo mohyly byly postaveny tribuny pro diváky a vymezen prostor provázkem. Obě vojska, většinou sokolské jednoty a selské jízdy z celého kraje, vyzbrojena a vystrojena bitevními vozy se srazila podle scénáře. Bitva na mne učinila velký dojem. Bitevní vřava strhla válečníky i obecenstvo, a když do boje zasáhla panská jízda, vrhli se i lidé do bitevního pole a znemožnili filmování. Bitva se již neopakovala. Kroje byly potrhány, zbraně zpřeráženy a tak slavnost skončila neslavně.

                Z obecné školy jsem nosil dobré vysvědčení a tak mne otec přihlásil do Gymnasia. Pro mne to znamenalo dohánět na konci školního roku a přes prázdniny to, co jiní v mých letech již dávno uměli. Přijímací zkoušky jsem kupodivu udělal, ale pak nastala doba utrpení. Do školy jsem jezdil v létě na kole, v zimě tam autobusem, a zpátky 7 km pěšky, protože nebylo spojení. Učila se se mnou teta Emilka a ještě mi dával hodiny některý pan učitel z Vitic, nebo slečna učitelka, která u nás také bydlela. Doháněl jsem hodně, ale nedohonil. První rok jsem propadl a musel opakovat. Další mé 4 roky na gymnasiu byly ve znamení boje o projití do vyšší třídy. Do školy jsem chodil zároveň s Fr. Stehlíkem, synem četníka, a Lad. Blažejem. Stehlík se lépe učil než já. Rodiče měli malou Aerovku „cililink“, v nečase ho otec vozil ze školy a tak jsme se také někdy svezli. Přesto jsem více kamarádil s Blažejem. Byl to syn hostinského, doma bral peníze z tržby a byl proto stále při penězích. Já musel doma skládat účty z každého dvacetníku a často jsem mu záviděl. Svačinu jsem si nosil z domova. Chleba se škvarkama, sádlem nebo máslem, jen někdy jsem si směl koupit ve škole párek s houskou, které o hlavní přestávce prodával na chodbě školník Baladrán.

                Otec se občas chodil přeptat na můj prospěch a většinou přišel rozlobený. Jednou jsem dostal pořádný pohlavek a nebýt tety a dědečka, mohlo to být horší. Nejvíce trampot mi způsobila latina. I ostatní spolužáci z města mě považovali za vetřelce a případného konkurenta v úřednickém zaměstnání.

                Když jsem konečně absolvoval 4 gymnasia, přihlásil mne otec do Švehlovy vyšší hospodářské školy v Poděbradech. Všichni měli starost jak já, nesamostatný a nezkušený mladík si budu počínat bez dohledu v cizině. Byl jsem ubytován v podnájmu společně se dvěma studenty u starých lidí výměnkářů na druhém konci města. Pustil jsem se s obavami do učení a celkem se mi dařilo. Hlavně, že otec když příště přijel, byl s mým prospěchem spokojen.

                Můj otec jako školák byl dva roky, jak se tehdy říkalo, na handlu v Liberci, a tak také mne tam zavezl na prázdniny, abych se zdokonalil v němčině. Když mne tam s kufrem vezl a hledal kloboučnický obchod pana Jiřičky, s kterým si kdysi na čas vyměnil rodiče, byl zřejmě dojat. Jiřičkovi nás doporučili na svoje známé a tak jsem zakotvil v rodině čalouníka Hartmanna. Hartmannovi měli jediného, o několik let staršího syna Egona, který se místo mne nastěhoval do Hřib. Stýskalo se mi jen trochu ze začátku, ale pak jsem začal statečně lámat němčinu. Liberec byl z velké části německý, ale česky rozuměli skoro všichni. Hartmanovi se mnou jednali jako s vlastním synem. K večeři býval chléb s máslem obložený různými druhy salámů a káva. V neděli se nevařilo. Šli jsme přes celé město do jednoho hostince na oběd a zůstali tam i na večeři. Paní hostinská byla sestrou paní Hartmannové. V čalounické dílně pracoval také otec pana Hartmanna a jeden dělník, který si nosil k obědu v kastrůlku bramborovou polévku. Paní mu ji ohřívala a často mu jí něčím omastila, poněvadž to byla jen voda s bramborama. Druhé prázdniny šla do Hřib místo Egona dcera hostinské Isolde, a já s Egonem jsem se zúčastnil několika výletů do skal a na kole do Ústí n.L. k jeho příbuzným. Tam jsem se prvně setkal s henleinovci. Pořádali tam nějaký sraz, pochody a večer cvičení s pochodněmi. Po ulicích chodily hlídky v hnědých košilích a já musel dělat němého, aby nikdo nepoznal, že nejsem němec.

                Když jsem se vrátil z prázdnin do školy, profesor němčiny se divil jak plynně mluvím, ale podle nářečí uhodl, že jsem byl na severu. Cestou ze školy mi jednou „hodila stoličku“ Irena Novotná, která chodila do měšťanky a měla se mnou stejnou cestu. Byla to dcera pískaře, bydlela na druhém konci parku a tak jsme se seznámili. Vznikla parta nás tří z kláštera a tří děvčat. Irena, Anna Táborská a Lída Zajíčková. Měli jsme k dispozici pramičku na mrtvém prameni Labe a tam jsme trávili většinu volného času. Otec mi koupil motocykl ČZ 250, abych mohl jezdit častěji domů (jinak jsem jezdil na kole) a když nás Němci zabrali, vrátil jsem se ke kolu a motorka zůstala doma.

                Ve škole jsme měli předvojenskou výchovu ve formě Národní gardy. Měli jsme plátěné uniformy a cvičili s puškama. Ta hra na vojáky se náhle změnila na vážnou věc, když Hitler hrozil okupací. Již několik dní před vyhlášením mobilizace jsme drželi služby ve městě před poštou, okresním úřadem, na mostě, u elektrárny a podobně. Mobilisace byla vyhlášena večer a ráno bylo snad všechno na svém místě. Celý národ spojovalo ohromné odhodlání se bít za svobodu až do konce. Bylo to nádherné vědomí, že všichni táhneme za jeden provaz a že se nedáme. To nadšení vydrželo asi týden, pak přišlo ochlazení a smutek z obsazeného pohraničí. Byli jsme poraženi bez boje. Vojáci se vraceli jako z pohřbu a on to opravdu pohřeb byl. Zabrání celé republiky a zřízení protektorátu bylo už jen smutnou realitou.

                Němci přišli do Poděbrad tiše, promrzlí a zřejmě hladoví. Ve třech dnech byly všechny výlohy prázdné, zavedly se potravinové lístky, nikdo nevěděl, co bude dál, ale několik nás studentů začalo nosit na klopě trikoloru. Byla to samozřejmě opovážlivost, i když jsme ještě nevěděli, co Němci dovedou. Jednou jsem chtěl přejít křižovatku k Riegrovu náměstí. Ruce v kapsách jsem vkročil do jízdní dráhy, kde právě do křižovatky od Riegráku vjíždělo velké osobní auto s německým důstojníkem. Jelo po mé pravé straně a zatáčelo doprava na Jiřího náměstí. Zůstal jsem stát, i když bylo nebezpečí, že mi vjede na nohu. Nevšiml jsem si, že má vyloženou směrovku doprava a ramenem jsem ji ulomil. Auto zastavilo a důstojník-dlouhán šel ke mně, lidé okolo mne ztichli a vtom tichu jsem slyšel hlas – „uteč“. Zůstal jsem stát, nevím proč, Němec se podíval na trikoloru a do mých asi ustrašených i když vzpurných očí, otočil se a odjel.

                Obsazovali nás vojáci lehce oblečení, promrzlí a hladoví. Když zjistili, že u nás dostanou za 1 marku prádelní koš housek, vyjedli v jediném dni všechna pekařství a cukrárny v Poděbradech. Na Riegrově náměstí vařila vojenská kuchyně polévku a nabízeli lidem. Našlo se několik chudáků, kteří se nechali pohostit a za to byli vyfotografováni, asi do novin. Lázeňské hotely byly okupovány vojskem a hitlerjugendem. Byli to kluci s dýkami u pasu, chodili v trojstupech a zpívali, až se okna třásla. Všude panoval vojenský dril a všem šli na nervy. Každé ráno se před hotelem, kde byli také ubytováni, vztyčovala vlajka. My jsme bydleli nedaleko, okna jsme měli do stejného parku naproti elektrárně. Byli jsme tři spolubydlící: Eda Horák, já a Fanda Hliněný z Milčic. Tomu přivezl otec ze zabijačky celou malou tlačenku a jiné dobroty. Všechno jsme společně snědli, jen tu tlačenku si Frantík schoval do skříně na horší časy, ale nějak se na ní zapomnělo a jednou ji vytáhl již zkaženou a hrozně zapáchající. Vyhodit ji jen tak, to by byl hřích. Tak jsme se večer vypravili do parku a tlačenku tiše vytáhli na stožár. Při snímání jsme nebyli.

                Když bylo jisté, že maturitu udělám (1941), přijel za mnou otec a jako odměnu mi koupil krásnou brokovnici 20/20 zlatem tepanou. Měla monogram FB, tedy otcův, a já chtěl, aby ho tam nechali, ale otec ho dal předělat na můj a ještě koupil 2 belgické browningy 6/35, jeden pro mne. Puškař v Poděbradech dělal výprodej dřív, než Němci všechny kulové zbraně zabavili. U nás doma mohly brokovnice viset, protože otec byl členem mysliveckého spolku. Já jsem si udělal myslivecké zkoušky až po válce u SNB.

                V Poděbradech jsme bydleli v bývalém klášteře proti hotelu s okny do parku a k elektrárně. Jednou jsem měl příležitost prohledat půdu a našel jsem za trámy 2 bubínkové revolvery i s náboji. Jeden byl velký, poniklovaný s kroužkem u pažby na zavěšení, zřejmě pamatoval ruskou revoluci, druhý menší vypadal ještě starší. Nevím, kdo si je tam schoval, v domě bydleli jen velmi staří lidé, většinou vdovy, tak jsem si je přivlastnil. Při odzbrojování ve Hřibech se nacházely v kapsách mých kamarádů, dokud jsme se nedostali k samopalům.

                Po maturitě jsem přišel domů hospodařit. Byla válka, potravinové lístky, hospodářské kontroly. Jezdil jsem s volama na poli i do Českého Brodu se řepou, a zpátky vozil řízky z cukrovaru. Kočí jezdil s koňma a mne měl jaksi pod dohledem. Druhý rok jsem dostal také koně. Otec koupil druhý pár, musel jsem dříve vstávat a hřebelcovat. Pracoval jsem celé dny na poli a poznal tvrdý život kočího. Pamatuji se, že jsem za parného dne sekal travní sekačkou sám louku v Dolnici. Tráva ucpávala kosu a já ji čistil rukama, ovádi plašili koně, takže bylo nebezpečí, že mi useknou prsty, já brečel vzteky a bylo mi všechno jedno. Jindy jsme sekali bílý jetel na Lipské, nebo obsekávali obilí pro samovaz, ale to bylo veselejší, bylo nás víc.

                V té době k nám přišel „praktikant“ Jaroslav Veselý (Karel Štainer), ve skutečnosti kapitán horského dělostřelectva, který u nás pracoval asi dva roky. Jeho rodiče bydleli v Sadské a byly příbuzní s dědečkem Homolkou. Můj i jeho dědeček s matčiny strany byli bratři. Štajnerovi k nám jezdili před válkou na návštěvu i se synem vojákem, a protože měli příbuzné i ve Viticích, bylo zde nebezpečí, že ho někdo pozná i přes rezavé vousy. Proto ho otec vzal nejdříve na zkoušku do hostince, a tam ho představil jako svého nového pomocníka. Nikdo ho nepoznal, a tak ho otec přihlásil na obecním úřadě u starosty Valenty jako praktikanta. Pracoval s námi normálně na poli, kočímu a služce vykládal, že u nich doma jsou samé lesy, a že se chce naučit sedlačit. Nám zase vyprávěl, jak se musel doslova prostřílet ze svého bytu na Barrandově, když pro něho přijelo gestapo, a nejvíc přitom litoval krásného ovčáka, kterého musel zastřelit v jedné zahradě, přes kterou utíkal. Když potřeboval na několik dní odjet k partyzánům, poslal ho otec shánět nějakou součástku k samovazu a před chasou mu nařídil, aby se bez ní nevracel. Po práci jezdil po okolí na kole se starou aktovkou a bandaskou kafe na řidítkách jako dělník z práce. Mě vzal málokdy s sebou, ale nikdy mě neseznámil s lidmi, za kterými jel. Musel jsem na něho vždy někde počkat. Jen jednou mě poslal pro nějaké oblečení do Chocerad a tam jsem se legitimoval polovičkou přetržené pohlednice. Byl dobrý lyžař a všestranný sportovec. Startoval také v pětiboji na zimní olympiadě v Berlíně a pochodoval před Hitlerem. Zažil spoustu příhod, které na štěstí pro něho, a někdy i pro nás vždy dobře skončily. Jednou jsme zabili na černo prase, celé naložili a naložené ve velkém štandlíku jsem ho já sám na fasuňku s volama vezl do Chrášťan k Ing. Kafkovi vyudit. Kafka byl členem Národní rady, jak jsem se později dověděl, a u něj se skrývala Štainerova manželka. Vyuzené maso jsme pak rozváželi po různých poštách, například jsme z nádraží v Plaňanech posílali dřevěný truhlík s květinami, a kousek „sušené zeleniny“ jsem vezl osobně jeho rodičům do Sadské. Tak jsme si žili celkem klidně, poslouchali Londýn a věřili, že to přečkáme.

                Pak zastřelili Heydricha a události dostaly hrůzný spád. Denně desítky popravených, moje matka si uvědomila, jaké nebezpečí nám všem hrozí za přechovávání partyzána, stále plakala, a tak musel Štainer odejít někam na Moravu. Tam prý zmáčkli nějakého Němce, vedoucího polesí a od něho pak měli k dispozici osobní auto, aby mohli lépe organizovat odboj.

                Na špýchaře jsme měli staré vojenské sedlo a tak jsem v neděli také jezdil na koni. Seznamoval jsem se tak s okolními selskými syny jako jsem byl sám, a tak jsem se stal členem odbojové organizace. Dostal jsem pásku na rukáv tištěnou na plátně, kterou jsem nikdy nepoužil, a úkol abych organizoval odboj ve Viticích. Podle pokynů jsem vyhledal pana Žibřida, který byl voják a mohl nám nevojákům poradit. V té době jsem se kamarádil se Slávkem Voseckým ze Hřib, který byl vedoucím Kuratoria a já mu pomáhal cvičit. Dále to byli bratři Čechové z Vitic, Staněk z Lipan. Měli jsme společné zájmy, a tak pod hlavičkou Kuratoria se tvořila nenápadně diverzní skupina. Jednou jsme se vypravili do Kleček s úmyslem přerušit vojenskou telefonní linku z Kolína do Českého Brodu. Dřevěný sloup jsme nemohli ani spojenými silami vyvrátit a nahoru vylézt se nám nepodařilo. Vraceli jsme se domů a v polou cestě, u Velké hrušky jsme potkali Růžu, moje děvče, která nám šla se sekerou pod paží naproti. Vrátili jsme se, sloup porazili, dráty přesekali a šli již za šera spokojeně domů.

                V prvních dnech května k nám přijel Ing. Kafka, člen Národní rady. Domů do Chrášťan se bál. Říkal, že Národní rada se usnesla nic proti Němcům nepodnikat (přímo v Praze) a vyčkávat na kapitulaci.

                Václavu Čechovi jsem dal velký poniklovaný bubínkový revolver s hrstí nábojů. Našel jsem ho v Poděbradech na půdě, zřejmě to byla památka z Ruska z první světové války. Sám jsem měl browning 6.35, který mi otec koupil hned, když nás Němci zabrali, dokud puškař v Poděbradech mohl volně prodávat. Při té příležitosti pro mne koupil také brokovnici r 20/20 se zlatým monogramem. Ta byla schovaná, až si po válce udělám myslivecké zkoušky.

                5. května dopoledne místní rozhlas ve Viticích (starosta Macháček) hlásil: „zapněte si radio, něco se děje“. Praha volala o pomoc, vypuklo povstání. Na opakované výzvy z Prahy, abychom zadrželi německá vojska před Prahou jsme se vypravili, snad čtvrtina všech obyvatel ze Hřib, ke státní silnici. Po kapsách jsme měli různé zbraně, myslivci lovecké, ale proti německým kolonám jsme se neodvážili. Já jsem měl v kapse browning 6.35 a můj otec kulovnici. Starší a rozumnější lidé se postupně vraceli domů a my mladí jako poslední. Kousek od státní silnice jsme potkali samotné německé nákladní auto, které se nějakou oklikou vracelo na státní silnici. Chtěli jsme ho zastavit, ale jelo dál. Na předním blatníku seděl voják s ovázanou rukou a se samopalem. Když nás auto míjelo a my za ním zklamaně hleděli, spatřili jsme vrchního strážmistra Šťastného, který jel z Brodu na kole. Skočil z kola a auto zastavil. Hned na to odebral vojákovi na blatníku samopal a dal mu facku. Neslyšeli jsme, co si povídali, rozběhli jsme se zpátky a dokázali, že Němci z auta museli odejít pěšky a beze zbraní. V autě byly naloženy látky ve štůčkách, ale nás to nezajímalo a nevím, kam se to podělo.

                Byli jsme nadšeni prvním úspěchem a zbraněmi a nemohli jsme se dočkat příštího dne. Ráno jsme zase stavěli auta, která jezdila ve skupinách, ale nikdo nezastavil. Pak jsme viděli přicházet od Kolína skupinu pěších s jedním koňským povozem. Bylo jich mezi 15-20 a tak jsme si řekli, že to je naše příležitost. Šli pomalu, utahaní a tak jsme se jim postavili do cesty. Nebyl s námi nikdo starší než 19 let a to nás omlouvá. Když Němci viděli, že je nechceme pustit dál, zastavili se a posedali si na pankejt. Jejich velitel, vysoký a rázný, přišel k nám vojenským krokem a na naši výzvu, aby nám odevzdali zbraně řekl, že zbraně odevzdají dnes o půlnoci, ale jen vojákům a ne klukům jako jsme my. Mezi tím co jsem se bavil s velitelem, postavili Němci na pankejt lehký kulomet a leželi za ním připraveni k palbě, a tak jsme jim museli dát zase zelenou a byli jsme rádi, že jsme ty pistolky na ně nevytáhli.

                Domů jsme se vraceli v náladě pod psa, ale na odpoledne jsme se připravili lépe. Vzali jsme sebou silné ocelové lano a to jsme natáhli přes silnici asi metr nad zemí od stromu ke stromu. Sešlo se tam zase víc lidí a byl mezi nimi i jeden strážmistr z Vitic. Jako jediný v uniformě byl pověřen, aby auta, která se objevila, zastavil. Stoupl si před lano a zvedl ruku. Auta chtěla projet jako obyčejně, když tu spatřili lano. První řidič šlápl na brzdu a zastavil před lanem, ale táhl na laně další auto a to, aby nenarazilo do prvního odbočilo doleva, a málem porazilo našeho strážmistra. Silnice byla zablokovaná, také třetí auto muselo zastavit a začalo odzbrojování. Příkop se plnil samopaly a pancéřovými pěstmi, už jsme se nebáli nikoho. Na blatníkách i uvnitř byli ranění a tak jsme jim vzali zbraně, které jsme viděli a pustili je dál bez podrobnější prohlídky, protože jsme čekali další kolonu.

                Tak to šlo do večera a příští den znovu (9.5.1945). Zastavili jsme dvě nákladní auta a mezi nimi jelo osobní s nějakým tlustým generálem. V té době již všichni co odzbrojovali poznali, že v nákladním autu lze přijít také k jiným věcem než zbraním, a proto se vrhli tam a osobního si nikdo nevšímal. Já se Sakem ze Hřib jsme k němu přistoupili a vidím samé zlato na výložkách, chlap seděl a nechtěl ven, šofér byl jako socha. Já na ně mířil a Sak odzbrojoval. Pistole se zvláštní žlutou pažbou, zlacený kordík, samopal a mohli dál. Později jsem se dozvěděl z radia, že jel do Brodu vyjednávat kapitulaci.

                V Českém Brodě byl na vedlejší koleji pancéřový vlak a v Liblicích prý pancéřová jednotka. Ten obrněný vlak jsme měli my kluci zabrat. To bylo tak: Zavolal si mne Ulrich z Přistoupimi, zřejmě byl informován, že jsem zapojen v odboji, a ptal se mne, kolik bych mohl sehnat dobrovolníků na přepad tohoto vlaku v noci. Zatím nevěděl kolik lidí sežene, takže jsme se domluvili, že mi večer vzkáže, jestli se to uskuteční nebo ne. Já mu slíbil, že seženu asi tři kamarády, i když jsem věděl, že to nebude žádná legrace. Do večera jsem z toho měl čím dál větší strach a tak jsem si oddychl, když přišel vzkaz, že se přepad nekoná.

                Vesele jsme v Klečkách odzbrojovali, nedošlo k žádnému incidentu, jen jedna paní se mne ptala, na co jsou ty palice. Řekl jsem, že nevíme jak se s tím zachází, ale že to prý dělá velkou paseku. Paní se zhrozila, že to má její kluk doma pod postelí a utíkala domů.

                Byli jsme tak zaměstnáni, že jsme ani neslyšeli přestřelku u liblické vysílačky. Na rozcestí, kde je odbočka na Kostelec se sešly dvě kolony Němců. Jedna od Kolína, kterou jsme krátce předtím odzbrojili, a druhá od Kostelce. Chvíli se radili, pak naházeli zbraně do příkopu na Kostelecké silnici, polili a zapálili. Potom nasedli a odjížděli směrem ke Brodu. Houf chlapců, kteří je pozorovali se vrhl na zbraně, tahali je z ohně a někdo z nich na Němce, kteří již sjížděli se svahu u vysílačky, vystřelil. Němci zmizeli pod kopcem, ale neodjeli. Najednou se objevili se všech stran, zatáhli skupinu chlapců jako při honu na zajíce a také tak si počínali. Večer mi o tom vyprávěl Slávek Vosecký, který byl při tom. Lezl po kolenou příkopem v naději, že se dostane z té pasti, ale najednou se nad ním objevil němec a odvedl ho k ostatním zajatcům. Bylo jich něco přes deset, a u Přistoupimi je chtěli zastřelit, ale pak je odvedli na kraj Českého Brodu, tam je odpočítávali, každého třetího, ale nakonec se pohádali a nechali je jít domů.

                Od nás ze Hřib byl při této přestřelce zraněn Jaroslav Semerád, čistý průstřel plic. Nevím, jak se dostal domů, ale navečer ho vezlo nákladní auto do Brodu do nemocnice. Brod byl ještě v německých rukou. Ti, kteří se schovali v nízkém obilí a později utekli, měli štěstí. Jména ostatních jsou na pomníku na křižovatce.

Druhý den bylo ticho, nebylo koho odzbrojovat. Odpoledne se začaly od Kolína valit tanky a my běželi na státní vítat osvoboditele. Jeli na nákladních autech zaprášení, že jim jen oči svítily, občas nám hodili masovou konzervu, ale také mrtvého nechali ležet u silnice. Pak se obce přely, kdo ho má pochovat, protože ležel právě na hranici katastru Hřiby a Bylany.

                Začali jsme se vracet do normálního života, bylo po válce. Sešel se první Národní výbor ve Hřibech a já jako člen odboje jsem se stal také jeho členem.

                Po státní silnici začaly proudit skupiny vozatajstva, všechno co mělo čtyři kola s obručemi, s chlupatými koníčky, kteří sotva pletli nohama, naloženi válečnou kořistí. Většina rudoarmějců měla více než patero náramkových hodinek na ruce a stále je poslouchali a natahovali. Jedna skupina se utábořila ve Hřibech na návsi, vařili v kotli koně a po domech sháněli alkohol. Prohlíželi bez zábran domácnosti, skříně, zásuvky, a co se jim líbilo si vzali přímo před majitelem, na jeho protesty se tvářili udiveně, jako že nerozumějí. Tak jsem přišel o stříbrnou cigártašku s monogramem, kterou jsem dostal za maturitu. Jeden z nich našel ve špajsce v předsíni láhev se zbytkem lihu na pálení. Bylo tam asi 3 cm lihu a v něm silná vrstva utopených much. Líh vypil, mouchy vyplivnul a hledal dál. Za láhev slivovice nabízeli štůček látky na dámské šaty dle výběru. Spali ve stodolách a kde se dalo, a během dvou dní se zase ztratili, a s nimi i nová plachta na žebřiňák.

                Po nich přišli další, již slušnější lidé a ubytovali se u nás v pokoji. K večeři chtěli vajíčka. Matka přinesla celou ošatku vajec, asi 60 ks, aby si vzali, kolik budou chtít. Našli největší hrnec v domácnosti, dali do něj dvě kilové konzervy masa, tu celou ošatku vajec a já nevím co ještě. Večeřeli jsme s nimi a bylo by vše dobré, kdyby nepřinesli asi 20 l kanystr vodky. Nemělo to daleko od petroleje a já to nemohl polknout. Hrozně se urazili, že s nimi nepiju, mluvili o buržoustech a musel jsem nakonec utéci a spát v seně na půdě. Otec s nimi popíjel a říkal, že když se najedl těch vajec, že se mu nemůže nic stát, ale ráno jsem ho našel na dvoře, ještě o sobě nevěděl.

                Bylo po válce, všichni si oddechli, ale mně nastaly nové starosti. Otec nepřál mojí známosti s chudou dcerou četníka. Řídil se příslovím, jak si kdo ustele, tak si lehne. To znamenalo, že jestli se ožením proti jeho vůli, dostanu jen skrovnou výbavu, vlastně nic a proto jsem se snažil osamostatnit.

                Řešení se našlo, když se prováděl nábor do SNB a já se dověděl, že velitel partyzánů Štainer je hlavním velitelem SNB. Rozjel jsem se za ním, bydlel zase na Barrandově, svěřil jsem se mu se svým trápením a s jeho pomocí jsem byl přijat do výcvikového střediska v Praze u tanku. Byl to vlastně krátký vojenský výcvik a po jeho skončení jsem byl přidělen na oddělení SNB v Krakovské ulici, kde jsem nějakou dobu vykonával službu v doprovodu zkušených policajtů. Ti znali Prahu jako svoje boty, všechny prostitutky znali jménem a cizí nebo novou poznali na dálku. V noci jsme kontrolovali noční podniky, nejraději ty tajné bez firmy, jen zavřená vrata do průjezdu. Velitel (chodili jsme ve třech) zaklepal a za chvíli jsme se ocitli ve víru veselí, kde nám všichni poklepávali na ramena, cpali americké cigarety do kapes, nabízeli pití „co si dáte kluci esenbácký“. Já nesnášel alkohol a často jsem podstrčil svoji dávku kolegovi, ale přesto přišla často naše patrola ze služby ve veselé náladě.

                Na ulicích noční Prahy to nebylo tak veselé. Po setmění přepadávali rudoarmějci na ulici chodce a svlékali je ze šatů, takže k nám do Krakovské přibíhali lidé jen ve spodním prádle. Při pronásledování takových loupežníků byly přestřelky velmi časté a ztráty byly na obou stranách. Rudá armáda měla proti našim služebním pistolkám značnou převahu. Jednou jsme v noci potkali tříčlennou sovětskou hlídku, která se bavila střílením do různých terčů. Napomínali jsme je, aby nestříleli, že lidé chtějí spát, ale oni na nás namířili pistole a museli jsme odejít, i když jsme byli vyzbrojeni samopaly.

                Ale ani ve dne nebylo bezpečno. Na Václavském náměstí před museem měl službu výhybkář elektrik, starší člověk. Přišel k němu mladý rudoarmějec, a ptal se kolik je hodin. Výhybkář vytáhl z vesty hodinky velké jako dlaň, uvázané na řemínku, ale nestačil se na ně podívat. Vojín mu je vytrhl a naskočil do tramvaje, která právě jela od musea dolů. Na pískání okradeného tramvaj zastavila, lidé vytáhli zloděje ven a vedli ho k nám na revír do Krakovské. Hodinky měl v kapse a nechtěl je vydat. Než stačila skupina zahnout do Krakovské, vojín se jim vytrhl a naskočil do jedoucí tramvaje směrem k můstku. Tramvaj ujela asi 100 metrů, než na pokřik lidí zastavila a lidé ho odvedli na dopravní oddělení SNB ve Vodičkově ulici, kam to bylo nejblíže. Příslušníci SNB mu hodinky odebrali, posadili ho na lavici pod věšák, na kterém byly pověšeny opasky s pistolemi, a telefonovali na sovětské velitelství, aby si ho vyzvedli. Jakmile pustili vojína s očí, hned se snažil vydobýt pistoli z pouzdra, a proto telefonovali k nám pro pouta. Oni jako dopraváci je neměli a tak jsem byl vyslán jako nejmladší s pouty a vyslechl celou příhodu osobně. Než jsem přiběhl s pouty, právě skončila jedna z potyček při jeho pokusu o útěk, při které vzaly za své i skleněné dveře do kanceláře. Zanedlouho potom se dostavil sovětský důstojník. S pistolí v ruce chtěl okamžitě zadrženého zastřelit, a teprve po velkém přesvědčování usoudil, že ho zastřelí až u nich na velitelství. S namířenou pistolí ho odvedl až na roh Václavského náměstí a já je sledoval. Na rohu se zastavili, řekli si pár slov a každý odešel na jinou stranu.

                Na revíru v Krakovské jsem byl jen několik měsíců, když přišel posudek z Vitic. Pravděpodobně zásluhou strážmistra Šimka jsem byl vylíčen jako člen kuratoria a nespolehlivý ke službě u SNB. Hrozilo mi propuštění, a proto jsem se vypravil na hlavní velitelství za pluk. Štainerem. Nebyl přítomen, ale setkal jsem se tam se strýcem Háskem, který tam byl přidělen, a ten mi zařídil, že jsem byl povolán do půlroční školy SNB v Litoměřicích. Škola byla ve velké budově bývalého semináře vedle kostela, vysoko nad Labem. Dole přes ulici mezi námi a Labem stál dvoupatrový nevěstinec. Bylo to sice dosti daleko, ale v oknech, většinou bez záclon, se daly pozorovat zajímavé scénky. Ubozí seminaristé tam museli za první republiky přemáhat pokoušení ďábla za zvlášť ztížených podmínek. Litoměřice v té době byly zaplaveny pohlavními nemocemi. Podle lékaře bylo tam evidováno v léčení 70% všech žen ve městě.

                Blízko Litoměřic vybudovali Němci podzemní továrnu, do které chodili pracovat vězni z Terezína. Byli jsme se také podívat na krematorium adaptované ze staré cihelny a na otevřené hromadné hroby. Byl to otřesný zážitek. Příslušníci SS, bledí, s vytřeštěnýma očima vynášeli ze širokého příkopu vychrtlá těla, která tam byla naskládaná v několika vrstvách nad sebou. Tělo vždy položily rovnou na prkno, aby se nerozpadlo a odnesli na stůl, kde lékař zjišťoval a diktoval příčinu smrti, počet zlomenin nebo střelných ran. Byly to jen kostry potažené kůží a sladký mrtvolný zápach zarážel dech.

                Ze školy jsem byl přidělen jako rotný se čtyřmi peckami na stanici SNB do Zákup u České Lípy a za krátký čas povýšen na strážmistra. Služba se mi celkem líbila, našel jsem si byt na faře a oženil jsem se. Svatbu jsme měli na Staroměstské radnici v Praze, bez mých rodičů a bez hostiny. Dokonce i kytici jsem sháněl na poslední chvíli. Rovnou ze svatby jsme jeli vlakem do Zákup. Zařídili jsme si skromně byt, a protože u fary byla velká zahrada, pořídil jsem si dvě ohrady s vodou a přistěhoval nutrie ze Hřib, které do té doby obsluhovala moje sestra. Vedli jsme spokojený, bezstarostný život a večer chodili hrát s místní mládeží volejbal.

                Já byl občas odvelen na hlídání odsunutých Němců. Němci, kteří čekali na odsun. Byli umístěni v dřevěných barácích nedaleko České Lípy, ohražených plotem s ostnatým drátem. Život tam byl podobný jako v koncentráku, ale bez sadizmu a mučení. My jsme hlídali na vnější straně plotu. V táboře byly ubytovány ženy a muži zvlášť a mezi baráky byl také plot, u kterého se nesměl nikdo zdržovat. Jednou přišla k plotu hezká Němka a prosila mne, abych nechal vyvolat jejího snoubence, že má být s příštím transportem odsunuta a musí s ním mluvit. Nedaleko stál připravený Němec s hlásnou troubou v ruce a čekal jen na mé kývnutí. Bylo to na vzdáleném konci tábora, daleko od kanceláří a tak jsem kývnul. Nevěděl jsem, že výzvu si budou předávat všichni vyvolávači. Když se celý tábor rozhlaholil, věděl jsem že je zle, ale odbylo se to jen důtkou.

                Později jsem byl trvale odvelen do Osečné, a když jsem tam dostal domek se zahrádkou, přestěhoval jsem se tam natrvalo. Bylo tam hezky pod Ještědem. V potoce pstruzi, v lesích houby, narodil se nám syn. Jedině nám vadilo, že jsem byl často odvelen na různé služby, někdy na 14 dní, většinou na měsíc. Hlídal jsem SS v Terezínské pevnosti, pátral po benderovcích ve Vyskytné u Pelhřimova, hlídal hranice v Hroznatově u Chebu a podobně.

                Ani jsem nepozoroval, že se zostřuje třídní boj, jen podle dopisů od matky jsem se dovídal, že kočí se odstěhoval do pohraničí, kde si zabral hospodářství a krmič dobytka musel jít proti své vůli do kovárny. Celé hospodářství doma museli zastat moji rodiče se sestrou a i když měli traktor  Hanomag 22 ks, přece to nemohli zvládnout. Byly jim předepisovány takřka nesplnitelné dodávky obilí, masa, vajec, takže otci stále hrozil kriminál. V takové situaci jsem nemohl odolat prosbám, abych se vrátil a pomohl jim. Otec se sice pořád zlobil, že jsem se oženil proti jeho vůli, ale okolnosti ho donutily a myslel si, když hospodářství rozdělí na dvě menší, že budou dodávky také menší a že se společně udržíme. V té době byl také plukovník Štainer zbaven funkce hlavního velitele SNB a vyšetřován pro spojení s „krvavým Titem“. Tito byl jugoslávským lidem považován za osvoboditele. Měl z bývalých partizánů vytvořenou dokonalou protišpionážní síť v zemi a nenechal si do vnitřních záležitostí Jugoslavie mluvit. Po jeho návštěvě v Praze, kde byl srdečně uvítán, se naše vztahy prudce ochladily a Štainer na to doplatil.

                V únoru 1949 jsem byl na vlastní žádost z SNB propuštěn, otec pro mne přijel s traktorem a nastěhoval jsem se do deputátního domku čp.6 ve Hřibech. Na MNV prohlásil, že budu samostatně hospodařit na asi 7 ha polí, které měl spachtované, dal na mne přepsat také nějaký dobytek, ale ve skutečnosti zůstalo hospodářství vcelku, a my jsme s manželkou nahradili všechny pracovní síly, které chyběly. Tak se na to díval také MNV a dodávky nám nesnížil. Dělali jsme všechno, abychom udrželi hospodářství v chodu. Já mimo ostatní práce jsem krmil 20 kusů dobytka a manželka dojila. Větší část našich polí byla na Lipské, tedy méně úrodná než v rovině a na základě toho žádal otec snížení dodávek, ale marně.

                Ve Hřibech byla svolána schůze, na které se mělo založit JZD. Přijeli zástupci z okresu, přemlouvali, ale na té první schůzi neuspěli. Ve vsi se totiž už před válkou vytvořilo několik skupin, kde měli vždy dva nebo i tři sousedi společné hospodářské stroje, traktůrek „Svoboda“, mlátičku a podobně. Byl to zárodek strojních družstev a pro zemědělce to bylo přijatelnější než JZD, kde bylo podmínkou dát všechno do společného užívání. Na té schůzi se přihlásila o slovo také paní Cháberová. Vyprávěla, že po osvobození byli u ní ubytováni také vojáci rudé armády. Když šla ráno dojit krávu, tak jí jeden mladík řekl: „Pole a kráva, to dobře, to vaše. Ne do kolchozu, to špatně.“. Zástupce okresu na to řekl, že to byl ještě pozůstatek reakce, syn ruského kulaka, s kterým si teď po válce Sovětský svaz poradí. Po té první schůzi následovaly další, až bylo JZD utvořeno. Rozoraly se meze, všechna úrodná pole patřila družstvu a ti, kteří nechtěli nebo nemohli vstoupit do družstva, měli dostat neúrodná pole daleko od vsi. Tím byli všichni, kteří ještě váhali vstoupit do družstva přesvědčeni.

                Větším sedlákům byly na jaře 1951 odebrány všechny hospodářské stroje a odvezeny ze vsi. Když jsme se ptali, čím máme pole obdělávat, řekli nám, že od toho je STS. Otec marně dával všechna pole k dispozici, musel na nich pracovat, jezdit s koňma, matka krmila prasata v našem prasečníku, ale do JZD vstoupit nesměli.

                Se mnou to bylo lepší. Otec dal na mne připsat ta pole, která měl spachtována (především od příbuzných) a poněvadž nebyla moje, připadla automaticky družstvu a já byl volný. Přihlásil jsem se jako traktorista do STS v Přistoupimi a tam jsem našel v kopřivách na zahradě náš traktor jako vrak.

                Polním pracím jsem rozuměl a v práci jsem podával takové výkony, že jsem se stal brzy úderníkem a za rok jsem byl navržen do školy agronomů. Nakonec z toho byl jenom krátký kurs úsekových agronomů v Kamýku nad Vltavou. Když jsem se vrátil, bylo místo hlavního agronoma obsazeno komunistou, ale po praktické stránce úplným blbcem a tak jsem pod ním nemohl dělat ani úsekového a musel jsem zpátky na traktor.

                Když jsem dojížděl na kole do STS, byla moje manželka zaměstnána jako účetní ve státním statku, kde měl národní správu pan Vyhnálek. Statek měl být nejdřív rozparcelován, ale potom se stal základem JZD a manželka tam pracovala dál. Práce na traktoru mne již tak nebavila, protože jsme museli jezdit na směny, chvíli jsem byl zaměstnán v pobočce STS v Synči, chvíli v Chrášťanech a tak když se naskytla možnost jít na brigádu do cukrovaru, odešel jsem na kampaň.

                Po skončení jsem tam chtěl zůstat jako strojník, ale dostal jsem se jen na těžkou práci při vykládce vagonů u vápenky a tak jsem dal výpověď.

                 Šel jsem se hlásit o práci na pracovním úřadě a tam mi dali na vybranou doly, Kunčice nebo stavokombinát v Českém Brodě. Vedoucí stavitel Procházka mě přidělil k zedníkům jako přidavače. Z počátku se mi práce zdála těžká, ale později jsem si zvykl. Prováděli jsme různé opravy, adaptace i několik nových staveb. Do práce jsem jezdil autobusem. Obědval jsem až doma a potom jsem ještě nakrmil nutrie a pracoval na zahradě.

                Dokud jsem měl lovecký lístek, chodil jsem večer do Dolnice na divoké králíky. Když mi nebyl lovecký lístek prodloužen, musel jsem zbraně prodat. Byla to krásně vypracovaná hamrleska 20/20 se zlatem vytepaným monogramem a malorážka s dalekohledem. Když jsem nemohl střílet, lovecká vášeň mne zavedla k fretkám. Koupil jsem si fretku, pořídil dvě zdrhovací sítě a vydal se znovu na králíky. Ze dvou prvních nor se fretka hned vrátila a pak jsem ji vpustil do nory se dvěma východy. Krátce po vpuštění bylo slyšet pískání a dupot, ale nic nevyběhlo. Fretka dávila králíka v noře. Asi 4 m od vchodu bylo pískání jasně slyšet. Vzal jsem rýč a v hloubce asi 40 cm jsem narazil přímo na mrtvého králíka. Mezi tím jsem zaslechl další pískání a dostal jsem stejným způsobem dalšího a teprve potom fretku. Fretku jsem měl na zahradě ve velké ptačí kleci, ke které byla přistavena budka. Jednou fretka budku odstrčila a utekla. Bylo to na jaře, stopa žádná, veškeré pátrání bylo bezvýsledné. Můj malý Jiříček s Vendulkou také pátrali. Chodil po vsi a ptal se lidí: „Neviděli jste našeho norka, to je takové žluté zvířátko jako kočička a my mu říkáme noreček.“ Norek jsme mu říkali všichni, aby nikdo ze vsi nevěděl, že vlastně pytlačím. Druhý den zadávil fretku Novotných vlčák, když k nim vběhla na dvorek. Objednal jsem novou, ale s tou jsem již neměl takové štěstí.

                Jednou jsem se vracel z neúspěšného lovu a tu jsem spatřil na zahradě dva muže. Tlumok jsem ukryl v křoví a šel k nim. Byl to pan Hampl a Macháček. Pozdravil jsem je a ptal se jich, co hledají. Hampl povídal: „Potřebujeme, abys nám vy-klidil ty kůlničky na dvorku, zítra tam dáme kuřata, protože nám přijde další zásilka.“ Namítl jsem mu, že to nejde tak rychle, že tam mám slepice. V další debatě jsem jim řekl, že mi otec domek se zahradou ústně daroval již v roce 48 a od té doby si na něj činím nárok jako majitel. Jelikož toto č.6 nebylo dosud zabráno podle §55 ani ho nikdo nedal do nuceného pachtu, nemá na něj JZD žádný nárok. Pan Macháček promluvil do debaty asi v tom smyslu, že domek č.6 patří k hospodářství č.8, že mne dosud mlčky v domku trpěli, a že nikdo z nás si nemůže osvojovat právo na domek, třeba by byl skutečně jeho. Nato Hampl řekl, že když to teda chci písemně, že to dostanu. Asi za tři neděle na to dostal otec dekret, kterým se mu dodatečně zabírá čp.6 se vším živým i mrtvým inventářem. Proti tomu se otec odvolal, ovšem bez výsledku.

                Za měsíc potom v pátek odpoledne jsem dostal doporučeně výměr ONV, kterým se mi odebírá užívací právo na můj byt a přiděluje se mi byt v Bášti č.33. V dopise byl přiložen výměr MNV, kterým moje celá rodina je vypovězena jako nežádoucí z obce. Byl jsem právě v práci, když manželka dopis otevřela. Rozjela se za mnou do Českého Brodu, aby mi sdělila tu pohromu, že se musíme v pondělí, to je za 3 dny stěhovat. Byl jsem zdrcen. Manželka chtěla vidět náš nový byt, tak jsme sedli do vlaku, na Florenci do autobusu a z Klíčan jsme šli pěšky. Padal sníh s deštěm, byla to smutná cesta. Byl jsem u konce duševně i tělesně a manželka mne podporovala. Na MNV v Bášti jsme se přihlásili a chtěli jsme vidět byt. Pan Burian nás zavedl do hospodářství č.33, dosti zchátralého, ale s obytným stavením napohled zachovaným. Neměl klíče a tak jsme nahlíželi dovnitř jen okny. Místnosti byly vlhké, omítka na stěnách dole opadaná. Burian slíbil, že dá omítku spravit a že si budeme moci vybrat 3 místnosti. Druhé 3 místnosti měly být rezervovány pro dalšího ubožáka, ale na konec jsme tam bydleli s cikány. Dlouho jsme se s prohlídkou nezdrželi. Bylo jasné, že není možno vzít sebou ani část nutriové farmy, ani jedno trio.

                Vrátili jsme se večer zpět a druhý den v neděli jsme si za dohledu družstevníků začali skládat své věci. Tu neděli se stěhoval můj otec do Dobrého Pole podle podobného výměru. Přijeli ho stěhovat družstevníci se žebřiňákem, ale otec odmítl. Řekl, že on vždycky stěhoval deputátníka na gumových kolech, a tak museli přijet s valníkem. Bylo nám řečeno, že pro nás přijede jedno nákladní auto a tak jsme předem věděli, že spoustu věcí musíme nechat na místě. Něco jsme rozdali, něco dali do úschovy k sousedům v naději, že se s tím shledáme – marně. V jedné místnosti v mém domku, ve spíži, měl otec uskladněno různé nářadí, které nebylo v hospodářství často potřeba, jako vidle na řepu, kosy na obilí, měděný kotel, který nestačil zabudovat atd. Když družstevníci zjistili, že to patří mému otci, dostavil se příslušník SNB a balení se změnilo v domovní prohlídku. Chtěli vědět co je v každé krabičce a ztrpčovali nám naše již tak zoufalé postavení. Na večer mne odvezli k výslechu do Brodu snad jen proto, aby na balení zůstala manželka doma sama jen se svou sestrou Magdou, která u nás byla náhodou na návštěvě. Domů jsem šel pěšky. Na výminku jsme nic nenechali, protože nám pan Macháček řekl, že je budou později také stěhovat.

                Když jsem byl u výslechu, přijeli družstevníci valníkem pro věci mého otce ze spíže, a přitom naložili co se jim líbilo, moji stojanovou vrtačku a brusku ze šicího stroje a podobně. Mezi tím otcovým nářadím byly také 3 sekáčky na cukrovku. Ty hodil pan Hampl mé matce pod nohy se slovy „ty ještě budou potřebovat“ a skutečně matka s nimi ještě mnoho let osekávala řepu na svých bývalých polích. Otec se totiž po několika letech vrátil. Domek kam ho nastěhovali, potřebovali na zřízení prodejny a tak otce přestěhovali do Hřib č.23 na výminek, kde dosud bydlela teta sama.

                V pondělí ráno 13. července přijelo nákladní auto z hospodářského družstva v Českém Brodě se závozníkem, naložili jsme co se vešlo, sedli si i s dětmi nahoru a jeli. Nikdo ze vsi se s námi neloučil. Po cestě nám vítr bral dopisy a lehké věci z beden co nebyly přikryté. V Bášti jsme vše rychle složili a protože řidič se nad námi smiloval, jeli jsme ještě jednou. Z družstva měli zaplacenou jen jednu cestu, druhou jsem zaplatil já a tak jsme do večera dovezli zbytek nábytku a dříví na topení.

                Nutriová farma zůstala bez pána. Starali se o ni hoši Cháberové, ale brzy spálili čerpadlo na vodu a nutrie křičely hlady. Já jsem dvakrát týdně dojížděl na motorce a dělal co mohl, a přitom vyjednával se svazem chovatelů v Praze, až si pro nutrie přijel jeden chovatel. Měl jsem uznaný chov, ale zvířata byla v bídném stavu a tak jsem musel prodat za babku.

                V Bášti jsme byli přiděleni do JZD a předseda nás chtěl dát do chléva. Vzepřel jsem se tomu, protože ze Hřib jsem byl vystěhován jako nežádoucí kulak, tedy nebezpečný pro družstvo, kde bych mohl zapálit nebo otrávit dobytek. To byl totiž hlavní argument, kterým se vysvětlovala celá akce „K“. Byl jsem tedy přidělen i s manželkou na denní práci. Magda odvezla děti na Slovensko k babičce. Pracovali jsme u mlátičky, nakládali pytle na valník, tvrdě jsme pracovali, ale výplata byla slabá.

                Hospodářství, kde jsme bydleli, bylo přiděleno státnímu statku a když se děti vrátily, šla manželka krmit dobytek, který tam statek umístil. Bylo to uprostřed vsi a tak z hygienických důvodů dobytek po 3 letech odvezli, a manželka přešla do statku jako skladnice.

                Na podzim přišel do Báště na STS pásový traktor Stalinec a neměl s ním kdo jezdit, tak mne JZD půjčilo do stanice a již jsem tam zůstal. Jezdil jsem s pásákem jen krátký čas, potom se Zetorem 25 a Škodou 30. V traktorce v Bášti jsem se cítil jako doma, byla to dobrá parta. Zajišťovali jsme polní práce ve všech okolních družstvech a veškerou dopravu i soukromníkům – cihly, písek. Jezdili jsme pro stavební podniky v Praze i při stavbě elektrárny v Tisové u Sokolova. Kde jsou ty časy, kdy jsme Prahu projížděli křížem krážem s traktorem a valníkem.             

                Po několika letech bylo STS v Bášti zrušeno, dílna přešla do majetku JZD a já přešel do dílen v Chabrech, kde se opravovaly traktory a jiné stroje pro družstva. Pracoval jsem v kovárně, stříkal opravené traktory barvou, dělal el. instalaci na traktorech. Přitom jsem se vyučil strojním zámečníkem ve Vodochodech a elektrikářem ve večerních kursech v Praze u El.podniků. Slibovali mi zvýšení platu, ale mezi tím se STS v Chabrech stala jen pobočkou STS Kolovraty a dostali jsme jen zpevněné normy.

                O žních jsem šel na brigádu jezdit kombajnem do JZD Předboj. Děti byly na prázdninách u babičky na Slovensku a manželka mi dělala pomocníka. Maďarská ŽM také čistila obilí, zachycovala plevy a zadinu a Růža obíhala svědomitě kolem a večer byla zaprášená jako kominík. Celkem se nám tam líbilo a během příštího roku jsem z STS odešel a dělal v Předbojích mechanizátora a nákupčího v jedné osobě. Když bylo třeba, dělali jsme s předsedou Krákorou všechny zemědělské práce. Nakládali a skládali seno, brambory i umělá hnojiva. Když jsem tam dostal byt, přišla za mnou i Růža a dělala skladnici na špýcharech.

                Byli jsme spokojeni s prací i výplatou, když přišla další pohroma. Byli jsme právě v nejpilnějších žních, když nás obsadila vojska sovětů a Poláků. Ráno za šera nás probudil temný hukot velkých letadel, která vysazovala vojska na letišti ve Vodochodech. Odtamtud postupovaly jednotky vojska a obsazovaly křižovatky, benzinové pumpy a všechna strategická místa. Vojáci mysleli, že je to pokračování manévrů z Polska a polské jednotky se teprve od vesničanů dozvěděly kde jsou, a snad již druhý den byly staženy, takže jsme se setkávali jen s rusákama. Prahu obsadily tanky. Silnice byly přeplněny transportéry a nákladními auty (auta dělala dojem vyřazených vraků) a já se služebním autem jsem se mezi nimi proplétal a sháněl náhradní díly na žně. Lidi, se kterými jsem se ty dny setkal, většinou skřípali zubama nad naší bezmocností a některé ženy veřejně plakaly. Komunisti mlčeli, stranili se skupin, kde se mluvilo o okupaci, a někteří předstírali bolení břicha. Každou volnou chvíli jsme poslouchali rozhlas, který zprvu nabádal k pasivnímu odporu, desorientaci okupačních vojsk, k zachování klidu. Později vyjadřoval beznaděj a hlasatelé se loučili s posluchači i se svým mikrofonem. Volání o pomoc a výstřely v budově rozhlasu jsem osobně neslyšel. První den okupace jsem měl starost o syna, který studoval a bydlel v Praze. Někteří lidé jeli do Prahy na pomoc jako při povstání v r.45 a bál jsem se, že studenti budou mezi nimi. Oddechl jsem si, když odpoledne přišel Jirka z Prahy pěšky do Báště. Vypravoval, že v Praze je zmatek, nic nejezdí, tanky střílí v ulicích a kulomety jsou slyšet ze všech stran.

                U nás jsme pokračovali ve žních a do Prahy jsem se dostal služebně až za několik dní. Viděl jsem domy a Národní museum postřílené jako při povstání, všechny parčíky v Praze obsazené tanky, všechny domy popsané výzvami, aby šli domů, obrázky i verše, vše vyjadřovalo hluboký nesouhlas celého národa. Svatý Václav byl obložen květinami na počest padlých, vydavatelství novin rozdávalo zdarma zprávy o okupaci. Viděl jsem vyhořelé domy okolo budovy rozhlasu na Vinohradech. Prý tam lidé dělali barikádu z vlastních aut a zapalovali tanky lahvemi benzinu při obraně rozhlasu. Ale i Rusové rozdávali noviny kolemjdoucím. Viděl jsem, jak jeden člověk vzal Rusovi celý balík novin a zapálil ho na ulici. Lidé stáli okolo než noviny shořely, a rus se tiše ztratil.

                Ještě dlouho potom měli Rusové obsazena všechna strategická místa. Mezi Mochovem a Čelákovicemi na vyvýšeném břehu stála řada tanků namířených na státní silnici. Rozhlas přešel do jiných rukou, mluvilo se o dočasném obsazení naší země, o nebezpečí, které nám hrozilo ze strany Dubčeka, který hlásal komunismus s lidskou tváří, o realitě se kterou se musíme smířit, ale lidé se těžko a pomalu smiřovali s osudem. Každý cítil, že ta okupace nebude jen dočasná, že to bude zase nová poroba jako za Habsburků. Ještě nás bolestně vzrušila smrt studenta Jana Palacha, který se na Václavském náměstí veřejně polil benzínem a zapálil na protest proti okupaci. Chtěl pohnout svědomím okupantů a probudit národ z mrákot, ale jeho oběť byla zbytečná. Násilí nemá svědomí ani smysl pro čestné jednání.

                V době Dubčekovy éry, kdy se pomalu začala uvolňovat naše závislost na Sovětském svazu a komunistická strana přestala tvrdě uplatňovat svoji linii třídního boje, v té obrozenecké době, kdy se začalo lidem svobodněji dýchat, se začali vystěhovaní kulaci, kteří přišli o všechen svůj majetek, hlásit ne snad o svoje statky, ale o svou lidskou důstojnost, aby mohli bydlet jako lidé, vrátit se domů, nebo si zařídit život podle svých představ. V té době si kulak Srbek zažádal, aby se směl vrátit do Báště a protože v obci proti tomu nebylo námitek, podal na nás žalobu na vyklizení bytu. My jsme byli ochotni se vystěhovat zpátky do Hřib, a protože domek č.6 ve Hřibech nám byl protiprávně zabrán, zažádali jsme o jeho vrácení. Jednání se dlouho vlekla.

                My jsme Srbkovům uvolnili byt a přestěhovali se do Předboj, ale protože jsme byli v právu a právo v té době začínalo mít zase svůj význam, přestěhovali jsme se zase domů. Bylo to právě včas, kdy po vojenském obsazení měli komunisté jiné starosti, než hlídat neškodné kulaky. Museli dělat čistku ve vlastních řadách, kde se hodně členů „pomýlilo“ nebo dokonce vystoupilo ze strany.

                Ještě před stěhováním jsem napsal do JZD, že bych rád dělal opraváře v dílnách, ale odepsali mi, že pro mne mají místo na traktoru a jen v zimě když nebude co dělat v dílně. Mezi tím jsem se dověděl, že pan Urban se chystá, že mne prožene. Na traktoru jsem si užil přes 15 let a tak jsem sháněl jiné zaměstnání. Nakonec jsem se dostal znovu do STS, tentokrát do Českého Brodu k elektrikářům. Nejdříve jsem dělal rozvaděče v dílně, potom s partou instalace velkokapacitních kravínů a jiných zemědělských staveb a tak jsem se konečně dočkal důchodu. Šel jsem do důchodu proto, že práce v partě s mladými lidmi, kterým jsem chtěl ve všem stačit, mne již unavovala. Těšil jsem se, jak si budu pomalu dělat to, co se mi líbí, ale poznal jsem, že mám stále více práce, kterou nestačím udělat.

                Snažím se pochopit, čeho se dopustili takoví zemědělci, kteří celý život tvrdě pracovali, stavěli nové stodoly, chlévy, kupovali zemědělské stroje a sami bydleli často v nevyhovujícím prostředí. Shromažďovali a zvelebovali svůj majetek většinou ne z mamonu, ale ze strachu z bídy, na kterou se pamatovali ze svých dětských let, proto aby rodina byla zajištěna pro případ, kdyby onemocněli a nemohli pracovat. Stále měli na očích výstrahu v podobě žebráků, kteří chodili prosit o kousek chleba a hrnek kafe nebo teplou polévku. Rozumná selka je nikdy nenechala odejít s prázdnou, i když se někdy tvářila jako by si odtrhovala od úst. Žebráci k nám chodili asi 2-3 za týden, někdy dva za den. Chalupníci s kravkama a s 2 ha pole si museli přivydělávat u sedláků, s 5 ha a párem volů se uživili sami. Každé hospodářství vyžadovalo výrobní kapitál, mimo polí, staveb a práce také spoustu nářadí od motyčky, pluhu a kosy k secímu stroji, různým žacím strojům, fasuňkům a žebřiňákům. To všechno stálo hodně peněz, a ty nerostou sami na poli. Každá koruna byla zasloužená selskou chytrostí, zkušeností, pílí a kapkami potu. Kdo na to neměl, přišel na buben a musel začínat znovu. Kdo na to měl rozum, píli i vytrvalost, koupil si koně nebo traktor a kulak byl na světě ani nevěděl jak. Kulakům se vyčítá, že vykořisťovali dělníky. Dělníci se nechali vykořisťovat, protože to pro ně byla jediná možnost obživy. Dělník i sedlák jedli u jednoho stolu, tak říkajíc z jedné mísy. Dokud byli mladí, byli spokojení, protože se u sedláka dosyta najedli, trochu peněz si ušetřili a vedli bezstarostný veselý život. Když se jim v místě nelíbilo, sbalili svoje věci a sbohem. Když měli rodinu, přibyly jim starosti a jako deputátníci strávili celý život, nebo při trošce štěstí si postavili malý domek, chodili k větším sedlákům do práce, koupili si korec pole, kravku, kozu a tak dokola. Dnes mají mladí lidé také bezstarostný život, jsou na tom, co se týče budoucnosti a peněz, nesrovnatelně lépe, ale veselost a družnost jaksi vymizela.

                Po revoluci propadl majetek kulaků, který dávalo dohromady několik generací, ve prospěch socialismu bez náhrady. Velká většina nářadí a strojů, které by sedlákům sloužily ještě 20 nebo 50 let šla ihned do šrotu, ostatní se zničilo do dvou let. Byl to majetek kulaků, které bylo třeba zlikvidovat, ale byl to také ohromný majetek celého národa, nás všech. Byl to třídní boj, ale jednostranný. Sedláci nechtěli bojovat, chtěli žít a pracovat na polích, které zdědili nebo koupili za poctivě vydělané peníze. Teprve když jim odvedli dobytek a koně, odvezli stroje a je samé přesídlili někam daleko od domova s poznámkou, že nejsou v rodné obci žádoucí, teprve potom poznali, co je to třídní boj. V tom boji kulaci ustoupili bezpráví, ale nepodlehli. Byli zvyklí tvrdě pracovat a proto si všade tam, kam byli přestěhováni, získali úctu a pověst poctivého člověka.

Těsně po válce

                Teď bych se chtěla vrátit ještě o trochu zpět. Když  měl můj bratr po škole v r. 1941, měl se podle všech předpokladů vrátit do hospodářství a získat ještě praxi v zemědělství, aby se jednou staral coby hospodář. Ale bohužel k tomu vůbec nebyl.

               Bydlel stále na výminku u Emilky a dědečka a do statku chodil jen z donucení. Byl stále unavený a nespokojený, a tatínek to těžce nesl. Bylo z toho doma plno mrzutostí. Našel si ještě děvče, které nebylo z hospodářství, a moji rodiče to neradi viděli. Tatínek chtěl, když viděl, že Jirka k hospodaření není, aby šel dále studovat, protože po válce v r. 1945 to bylo snadné, a brzy by získal titul ing. zemědělství, a jeho dívka podle rodičů měla počkat. Ale Jirku nebavilo ani to a odjel do Prahy. Rodiče měli dojem, že se jen přece rozhodl a jel se na tu školu přihlásit. Ale vrátil se a jen tak mimochodem navečer na dvoře řekl mamince: „mami, já se zítra žením.“ Maminka to oplakala, tatínek na to neřekl ani slovo. Pamatuji se na to velmi dobře, byla jsem u toho. Bylo to v roce 1946. Jirka se oženil a z domova odešel. Na nikoho nebral ohled a nikoho se neptal. Byl prý u Štainera a ten z něho udělal „SNB-áka“, to byla tatínkova odměna za válku.

                Já jsem chodila do roku 1944 ještě do Liblic do školy, ale na jaře jsem dostala zápal plic a podhrudnice, a školu jsem ani nedokončila pro nemoc. Ale jakmile bylo po válce 1945, měla jsem plnou hlavu plánů a chuť do života. Toužila jsem se podívat do ciziny a hned jak to šlo, jsem si začala vyřizovat pas a visum. Nejdříve jsem se chtěla podívat do Švýcar. Trvalo to dlouho, stále jsem nemohla dostat povolení, trvalo to celý rok, ale konečně jsem měla úspěch, a koncem roku 1946 jsem měla vše připraveno. Málem jsem ale neodjela, protože Jirka odešel z domova a rodiče zůstali samy, ale tatíček na tom trval, abych jela, když mám už povolení a vyjednané místo ve Švýcarech a řekl, to nějak ten půl roku přežijeme. Byla jsem mu vděčná a slíbila jen se vrátit včas. Odjížděla jsem 4. února 1947. Švýcary byly pro mne víc než škola, dostávala jsem rozum, byla jsem mladá a myslela jsem si, že mám svět u nohou. Ze Švýcar jsem se dostala i do Itálie, ale o tom všem až později. Chtěla jsem se vrátit domů a pomáhat rodičům. Ale představovala jsem si, že jak to jen půjde, znovu se rozjedu, a také doma jsem si již začala vyřizovat visum, tentokrát do Švédska. Získala jsem již příslib víza a adresu na tamního zemědělce.

                Musím ale přiznat, že můj návrat ze Švýcar hodně podpořil  „sokolský slet“. Měl být v r. 1948 a já jsem byla náčelnicí jednoty ve Viticích, a na slet jsem musela připravit nejen sebe, ale i skupinu děvčat – dorostenek, a skupinu menších dívek – žákyň. Skutečně jsme na „Sletu“ cvičily všechna prostná cvičení, celkem 5 druhů. Bylo to nádherné.

                Ale bohužel, ještě než slet v červenci začal, přišel 25. únor 1948 a vládu v naší republice nastoupili komunisti. Pro mě to znamenalo, že již 19. března mě policie SNB sebrala cestovní pas. O hodně později jsem ho získala ze známosti na černo z okresu a mám ho na památku schovaný.

                Táhla jsem to dál s rodiči, jak to jen šlo. Bylo to v zemědělství kruté, ale to už jsme pomalu věděli, že to nepůjde dlouho udržet. Politická situace se pro nás stále zhoršovala.

                Já jsem se vdávala v červnu 1949 a také tak těžce jsme s manželem hospodařili ve Vyšehořovicích. Až do července  roku 1951. V tom roce v lednu se nám narodila holčička. V červenci ale nastala pro nás katastrofa. Mého manžela Pepu i mého tchána dědečka zatkla jednoho dne večer, právě když začínaly žně, kdy jsme mohli sklidit úrodu za práci celého roku, kriminálka STB.

A bylo zle

                Naše hospodářství ve Hřibech (36 ha) na tehdejší dobu bylo pěkné, moderní a vzorově vedené. Bylo natolik známé, že se u nás střídaly exkurze, chovaný dobytek měl rodokmeny, zúčastňoval se aukcí a výstav. Stroje v této době byly moderní např. traktor, mlátička, zrnomet, dojení strojové, byl to statek jeden z nejlepších na okrese.

                Špatná doba nastala po válce, v pohraničí zbylo plno volných neobydlených zemědělských usedlostí po odsunutých Němcích a lidé ze vsi co u nás pracovali, odcházeli jejich majetek zabírat. Na práci doma nezbyl nikdo než rodina. V roce 1948, kdy se komunisté ujali vlády, bylo jasné, že to pomalu spěje ke konci. Z nás se stali kulaci, celá rodina byla vystěhovaná za krutých podmínek. Na vůz tažený koňmi, které již zapůjčilo JZD, si rodiče mohli naložit jen nejnutnější věci, jako postel, peřiny, skříň a trochu šatů, prádla a odvezli je ke Kouřimi do jedné neobyvatelné místnosti, samozřejmě bez příslušenství. Co zbylo ve statku, se rozkradlo. Tatínek se musel hlásit na úřadu práce a ten jej poslal pracovat na Slapy, kde se právě stavěl most v Cholíně. Za nemocnou manželkou jezdil jen v neděli. Na stavbách pracoval asi deset let až do 65 roků. Jeho důchod činil 600 Kč. Maminka neměla na nic nárok a žádný důchod.

                Spolu s rodiči byl vystěhován i můj bratr s rodinou se dvěma dětmi do Báště u Prahy za stejných krutých podmínek. Já jsem se v roce 1949 vdala, odstěhovala a můj manžel i tchán tuto dobu odnesli kriminálem a já také vystěhováním (popisuji jinde). To byla „odměna“ z vlastenecké lásky naši rodině za vytrpění a obětování v době války.

Byl konec července 1951

                Zítra měly začít žně, sklizeň za celoroční práci. Všechny stroje byly připraveny, na dvoře stála mlátička. Protože v naší rodině byl dobrý zvyk, nejdříve vymlátit obilí lidem, kteří u nás pracovali, to se již do tohoto dne stalo. Zítra ráno začínáme sklízet obilí pro nás. Proto večer po práci můj manžel vzal motorku a objížděl ještě lidi, kteří nám měli pomáhat. Bylo asi 8 hodin večer a dostavili se k nám dva cizí muži a hledali mého manžela. Řekli mi, aby ihned jakmile se vrátí, se dostavil na MNV. To se stalo a zároveň se musel dostavit na MNV i můj tchán. Od té chvíle jsme je já i moje tchyně již neviděli, nesměli jsme s nimi promluvit a oba byli zatčeni a odvezeni do vězení. Samozřejmě jsme již obilí nesklízeli. O hospodářství se již postaral tajemník s KSČ. Naše konto v bance bylo dáno k dispozici těmto organizacím. Nejen, že zmizelo, ale ještě se nadělaly dluhy. Já jsem měla přístup do hospodářství zakázán. Nastaly pro nás těžké doby. SNB mě předvolalo na stanici do Mochova, kde mně bylo řečeno, abych se okamžitě vystěhovala se svým malým dítětem, nebo že by mě museli sami vystěhovat do pohraničí. Slíbila jsem, že se tedy vystěhuji. Povoleno jsem měla si vzít jen svoje osobní věci. Samozřejmě při stěhování u mě stál stále jeden člen KSČ a nedovolil mi si vzít nic, co by mělo souviset s hospodářstvím. Např. ani pneuměřič, který mně vzal z ruky. Manžel a tchán byli nejdříve odvezeni do věznice v Českém Brodě a později do vazby do Kolína. Nastala doba soudů. Během čtyř měsíců jsme měli čtyři veřejné lidové soudy v Českém Brodě, kam bachaři dopravili vězně v poutech. K těmto soudům, bylo povoláno prokurátorem asi 52 svědků z Vyšehořovic a okolí. Hledal se důvod, aby mohl být manžel i tchán odsouzený. Důvod se hledal těžko, protože naše hospodářství bylo velmi dobře vedeno. Všichni jsme velmi těžce a pilně pracovali, všechny předepsané dodávky jsme měli splněny, a navíc všichni svědkové, kteří byli u soudu vyslýcháni o chování obou obžalovaných, říkali totéž – byli dobrými hospodáři a dobrými lidmi! Pomáhali celou válku, všem kdo potřeboval. Pamatuji se velmi dobře, že i předseda MNV ve Vyšehořovicích p.Strnad ačkoliv mu bylo s.Medkem tajemníkem KSČ vyhrožováno předem, aby si dobře rozmyslel, co bude říkat, že má 3 děti a strana mu to neodpustí, přes všechno se nechal na revers přivést z nemocnice, (kde byl právě na operaci) k soudu aby na svou čest prohlásil, že tito obžalovaní se ničeho špatného nedopustili a jsou to čestní a správní lidé.

                Jelikož ale za tu dobu byli již obžalovaní 4 měsíce v Kolíně ve vazbě a statek byl již v rukou KSČ, bylo nutné rozhodnout, aby dostali trest alespoň za dobu, co byli ve vazbě. Rozsudek zněl na ty 4 měsíce za nedodržený zástav dobytka. I při plnění všech dodávek. Předepsaný zástav dobytka hovězího zněl na 42 ks a my jsme vlastnili jen 40 ks. Od posledního lidového soudu byli obžalovaní propuštěni na svobodu. Mezi tím ale prokurátor zažaloval mě, že jsem ovlivňovala svědky. Nebyla to pravda, s nikým jsem nemluvila, o předsedovi p.Strnadovi jsem se dozvěděla až dodatečně, mnoho svědků jsem ani osobně neznala, protože jsem žila ve Vyšehořovicích teprve 2 roky, a měla jsem při vší práci a starostech o hospodářství málo času. A když mě násilím vystěhovali, to už teprve ne. Měla jsem starosti,  jak se uživit. Nemohla jsem si najít zaměstnání, protože jsem měla malé děcko. Nejdříve jsem se uchýlila ke své tchyni, ale i ta byla vystěhována a proto jsem odešla ke své staré tetě do Hřib k Českému Brodu. Teta byla vdova a měla důchod 400 Kčs. Z toho jsme žili. Když se manžel vrátil, našel si zaměstnání v TOSu v Čelákovicích jako údržbář dělník a mysleli jsme si, že to utrpení pro nás skončilo. Ale opak byl pravdou. Byl to jen začátek. Prokurátor se odvolal proti nízkému trestu a byl znovu soud v Praze na Pankráci. U soudu se přečetl jen rozsudek a okamžitě nástup přímo od soudu znovu do vězení. Manžel dostal další 2 měsíce a tchán 4 měsíce. Manžel 100 000 pokuty a tchán 150 000 pokuty. Nevíme za co. Ovšem peníze v bance nebyly, sklizeň nebyla, naopak měli jsme platit ještě za celý rok 1951 daně a pojištění. To bylo zaknihováno na hospodářství již jako dluh. Byla to pro nás pohroma, prodávali jsme všechny cennosti a dělali si dluhy, abychom zaplatili pokuty. Po nástupu manžela do kriminálu jsme měla i já soud v Praze na Karlově náměstí. Byla jsem odsouzená na 2 roky podmíněně. Byla jsem v té době znovu těhotná. Snad i to mě zachránilo, že jsem to nedostala nepodmíněně. Manžel se dověděl až na Pankráci, že budeme mít druhé děcko, které jsme si moc přáli. Po dvou měsících vazby jsem doufala, že se manžel vrátí a že již budeme žít jako normální lidé. V den kdy měl být manžel propuštěn jsme čekala od rána od 6-ti hodin před pankráckou věznicí, ale bohužel do večera jsem se nedočkala,  nevyšel. A když jsem se ptala proč nebyl propuštěn, bylo mi řečeno, že propuštěn byl a že se ve věznici nenachází. S pláčem jsme odjela v noci domů, totiž k Českému Brodu k mé staré tetě, která mi hlídala děcko.14 dnů jsem čekala, zdali se manžel objeví a pak jsem musela jít na SNB hlásit, že je nezvěstný. Bylo mi řečeno, že utekl za hranice. Řekla jsem, že to je nesmysl, že ví, že budeme mít druhé dítě a nikdy by to neudělala, aby mě opustil. Tak jsem ho hledala ve všech věznicích po Praze. Nikde nebyl, všude ho zapřeli.

                Při propuštění na Pankráci (v domnění, že jde domů) ho ihned ve vrátnici znovu zatkli a odvezli ho do vězení na Karlovo náměstí. Do další věznice a ani mu neřekli proč a na jak dlouho. Měl plno starostí, co se děje doma. Po 14dnech se dozvěděl, že mu prokurátor přidává 1 rok TNP a byl převezen do Ústí nad Labem (odtud se již ozval) a později do kamenolomu k Litoměřicům. Domů se vrátil, když se náš syn již narodil. Ta doba byla pro nás strašná. Nejen, že jsme neměli peníze, protože jsem nemohla do stálé práce a neměla jsem ani kam, bydlela jsme na vesnici u Českého Brodu ve Hřibech, byla to sice vesnice odkud pocházím, ale bydlela jsem u své tety, ne u rodičů. Moje rodiče i můj bratr s rodinou měli stejný osud, byli také ze statku vystěhování a nemohli mi ničím pomoct. Rozvezli je do cizích okresů. Byli stejně postiženi. Neměli jsme na nic nárok. Ani na potravinové lístky, které v té době byly. Zároveň byl volný trh potravin, ale velmi drahých, na které jsme neměli. V té době jsem chodila česat třešně k silnicím k sadařům, abych si něco přivydělala na živobytí. I když jsme byla v jiném stavu a potom s děckem. Uvádím jen pro příklad, za načesání 1 kg třešní jsme měla plat 1 Kčs, čili za 1 q třešní bylo 100 Kčs a na volném trhu 1 Sunar pro děti stál 100 Kčs. Kdyby mně nepomáhali lidé, kteří mě dříve znali ze vsi, kteří u nás dříve pracovali, těžko bychom přežili.  Na nic jsme neměli nárok a tak jsem byla ráda, když mně někdo podstrčil tajně potravinový lístek na trochu mléka. Těžko se dnes o těch dobách hovoří. Nebyla žádná lidská práva, nebylo žádné zastání, byli jsme kulaci a to stačilo pro lidi, kteří o nás nic nevěděli a blíže nás neznali. V roce 1953 byla nová měna a všichni lidé si mohli vyměnit své peníze 1:50 a každý měl nárok na 60 Kčs vyměnit 1:5, ale my jsme byli kulaci, neměli jsme nárok ani na toto. Za všechny své peníze, které jsem vyměnila v záložně, jsem dostala 4,20 Kčs.

               Po propuštění mého manžela z TNP směl pracovat jen doly – hutě a tak se ubytoval u svých taktéž vystěhovaných rodičů v Čelákovicích, v bytě naprosto nevyhovujícím, v jedné místnosti bez příslušenství a nastoupil místo v Kovohutích. Jinde ho nesměli přijmout a zemědělství jsme měli přímo zakázané. Protože žádný jiný byt nebyl, nic jsme nesehnali, manžel bydlel v Čelákovicích a já s dětmi ve Hřibech celých 5 let, než se nám podařilo (to děti už měly jít do školy) koupit domek, mimochodem na dluh, abychom konečně bydleli už společně, jako rodina. Manžel pracoval v Kovohutích 16 let ve slévárně na 3 směny. Všechny zemědělské školy a znalost odborná nám nebyla nic platná. Domek jsme spláceli 15 let. V té době se nestavily ještě paneláky. Doma jsme pilně, vlastníma rukama budovali naše společné bydlení. Já v Čelákovicích jsem okamžitě nastoupila do práce, ale našla jsem velmi podřadné zaměstnání, stále se s námi táhlo naše kulactví. Nastoupila jsem do galvanisovny jako dělnice, později v mechanice u revolveru a u soustruhu, dále ve skladě jako dělnice a později svou pílí jsem se dostala na místo vedoucí skladu a nakonec jako zásobovačka hutního a spojovacího materiálu v Okresním kovopodniku Praha  – východ. Pracovala jsem vlastně celých 27 let u jednoho podniku. Manžel pro roce 1968 mohl již opustit Kovohutě a odešel ke státnímu statku jako agronom. Měli jsme všichni zemědělství v krvi, kterou jsme zdědili po svých předcích. Ale bohužel v roce 1970 se stala manželovi velká nehoda. Měl těžký úraz na motorce – havárii. Narazil do něho Robur. Byl to úraz téměř smrtelný, nezaviněný a nastalo léčení, které trvalo víc jak rok po nemocnicích a následoval plný invalidní důchod. Bylo mu 48 let. Havárii měl naprosto nezaviněnou i rozhodnutím soudu. Byly to další těžké roky. Děti jsme se snažili v té době dostat do škol, což bylo moc těžké, stále jsme byli kulaci. Každý si k nám mohl cokoliv dovolit.  Jenom vlastní pílí, vytrvalostí a houževnatostí, jsme se dočkali obyčejného lidského štěstí a tepla domova. Až v roce 1957 v červenci jsme konečně, jako rodina mohli bydlet společně. Moc jsme už toužili být pohromadě, Zdeničce bylo už 6 let a měla jít do školy a Jožkovi, který se mi narodil v r. 1953 ve Hřibech v době, kdy  byl Pepa ještě zavřený, byly 4 roky. Pepa byl stále do té doby u vystěhovaných rodičů v Čelákovicích, v tom naprosto nevyhovujícím bytě a za námi jezdil do Hřib po směnách odpracovaných v Kovohutích ve slévárně, na motorce, v zimě i v létě Já s dětmi jsem bydlela u tety ve Hřibech na výměnku (ten „výměnek“  nezabrali komunisti jen proto, že jej vlastnily tři sestry mojí maminky, a dvě z nich nebyly kulačky. Zabrali jen kus zahrady. Moji rodiče v té době bydleli vystěhovaní v Dobrém Poli u Kouřimi. Také v naprosto nevyhovujícím bytě. Do Hřib jim hřibští komunisti dovolili se vrátit až v r. 1957, až po mém vystěhování zase ze Hřib do Čelákovic. Ale ovšem ne do statku, ale zase na „výměnek“ k tetě Stázince. Tam i dožili. Dědeček do 79 let, babička do 8l let a teta se dožila 92 let. Bohužel se žádný nedočkal listopadu v r. 1989, kdy skončila hrůzovláda komunistů.