Nejhůř ve Hřibech bylo po popravě Heydricha, to zloba nacistů byla šílená. Zavládl v celé zemi teror a gestapo řádilo všude. Zatýkalo nevinné lidi. Ti, kdo byli zatčeni během dne, byli zastřeleni téhož večera. Jejich jména byla vytištěna v novinách pro výstrahu. Dobře se na to pamatuji. Plné noviny, nepřehledné sloupce, tisíce lidí. Krutě, rychle, bez varování.
V té době, kdy u nás Štainer byl, mi bylo asi 14 – 16 let. Moje mamička tu dobu těžce nesla, byla přesvědčená, že skončíme špatně a hlavně si myslela, že když to přijde dříve, že alespoň já to přežiji, protože doufala, že němci popravují až od 15 let.
Dnes se to těžko píše, ale bylo to hrozné. Štainer to bral všechno jako samozřejmost. Tvrdil, že i když za jeho osobu někdo zemře, on pro národ dělá víc. Já jsem v rodině měla za úkol po celém okrese objíždět na kole pekaře a kupovat malé, kulaté bochníčky chleba (pozn. doma jsme pekli, ale veliké bochníky). Ty kupované jsem doma vydlabala, dostala jsem seznamy adres a chleby jsem vyplňovala do váhy buď špekem, nebo sádlem, a nebo i browningem s náboji, podle toho, jak bylo potřeba, kam měly jít. Buď na některou adresu do koncentráku (většinou do Svatobořic na Moravu), nebo k nějakému partyzánovi. Chleby jsem zabalila, a napsala adresy, a znovu na kole jsem je rozvážela po okrese na různé pošty.
Ale jednou se konec války už blížil a musím říct, že nikdo ho nevítal s takovým nadšením. Byli jsme šťastni, že jsme přežili. Bylo mnoho rodin, které měli smutek v očích. Ale byla veliká naděje v budoucnost. To jsme ještě ani netušili, že přijde další pohroma, že se blíží rok 1948 a s ním vláda komunistů.
Ještě bych se ráda zmínila, že po revoluci v Praze 1945 se nejdříve přehnali Němci, kteří se odzbrojovali. Bylo to neštěstí, protože spoustu lidí nemělo žádné zkušenosti, a tak se stalo jedné skupině asi 30 mladých nezkušených hochů (byl mezi nimi i můj bratr), že zastavili auto plné německých vojáků, požádali o zbraně, oni je vydali a pokračovali v jízdě. Ale v tom okamžiku vzal jeden němec zbylý kulomet do rukou. Bláhoví chlapci mysleli, že zbraně byly všechny. V okamžiku, z asi 30 chlapců jich 24 padlo. To bylo velké neštěstí. Bratr se zachránil ve škarpě, jako jeden z mála. Bylo to na poslední chvilku války, zbytečně zmařené životy. Takřka z hlouposti, ale co matek bylo nešťastných. Teď je jen pomníček na rozcestí silnic od Kolína k Č. Brodu a Kostelci n.Č.Lesy. Stojí tam, ale jim život už nikdo nevrátí.
Potom, během pár dnů se přihnali rusové. Nejdříve jsme je vítali, nevěděli jsme co je to za lidi. Brzy jsme ale poznali, že je to pohroma. Nejdříve jeli v nákladních autech, naložených kořistí, vezli všechno, vykradené byty, továrny, auta plné látek, nábytku, i šicí stroje (šlapací), koberce. Dokonce překrásné koberce v kabinách nákladních aut s vystřiženými díry pro pedály a pěkně vyložené kabiny. Oni ani nerozeznávali komu, to berou. Byli osvoboditelé a brali všechno, co viděli a co se jim líbilo. Další za nimi jeli na koních, zaplavili s koňmi celou vesnici. A zabrali byty. Nezajímalo je kam půjdeme spát a kde budeme bydlet. Obsadili byt a vše bylo jejich. Pamatuji se, jak v ložnici mých rodičů přespával i důstojník, u jehož postele na kožešině spal jeho sluha. Oblékal ho, čistil mu boty apod. Nemohla jsem pochopit, že v Rusku, po 30-ti letech v socialismu, které tam již byl, žijí jako za carů. Rusové u nás byli jistě měsíc, i více, zase se střídali, jedli všechno co viděli, pili syrová vejce. Viděla jsem např. jak si vzali důstojníci celý koš na stůl přímo v pokoji, vejce brali, pili a skořápky házeli na zem, a hlavně pili! Všechno, co bylo s alkoholem, ale hlavně vodku, ty měli stále dost. Skoro všichni hráli na harmoniky a každý si hlídal svůj majetek. V kuchyni na pohovce například přespával jeden, který nikdy nedal z rukou, ani ve spánku, dosti velkou plechovou krabici. Měl ji plnou zlatých šperků. Každému vzali z rukou hodinky, říkali : „davaj časy“. Viděla jsem např., že měl po obou rukách hodinky od zápěstí až do podpaždí. Ale budík, když začal sám zvonit, praštil s ním o zem a rozšlapal ho.
Ale všechno jednou skončí, i vojska odjela a byl konečně klid. Pak se ještě sem tam potulovali krajem a stalo se např., že ve vsi se ozývala velká střelba, šli dva po vsi, ptali jsme se proč střílejí, že němci už tu žádní nejsou, a oni odpověděli: „aby kulí ubývalo“ ! Teď už dost, to jenom abys kdo to čteš, si udělal obrázek, kdo byli naši „osvoboditelé“.
Život běžel dál, a stále jsme měli naději, že zase bude dobře, že bude republika prosperovat a že bude mír. To jsme ještě netušili, že přijdou komunisti i k nám.