Rod Benákových je mužská rodová linie mého otce. Benákové byli až do roku 1953 (do příchodu komunismu do Čech a rozvrácení sedláckých rodin) vždy sedláci. V urbáři je to doloženo již od roku 1667. V Močedníku byli Benákové jako podruzi ještě dříve.
Ve vsi Močedník se roku 1665 přiženil Jiřík Benák ke vdově Kateřině na grunt po Václavu Moravcovi. Od té doby byli Benákové vedeni jako poddaní sedláci na Lichtenštejnském panství Kostelec nad/Černými Lesy.
Co obnášelo takové sedlačení v poddanství se snažím popsat na následujících stránkách. Sotva náš sedlácký rod přežil hladomory, epidemie a války v osmnáctém století, osvobodil se z poddanství a zvelebil svá hospodářství do konce devatenáctého století, přišla první a druhá světová válka. Nejhorší doba však přišla s nástupem vlády komunistů. Benákové i Homolkové přišli o statky, pole, obydlí a násilně je vystěhovali z rodných vsí. Ztratili nejen majetek, ale také možnost pokračovat v díle svých předků. Zničení sedláckého stavu je nepotrestaný zločin, završený nedůslednými restitucemi.
Rolník byl nájemcem panské půdy a byl tak vázán k jejímu majiteli. Vztah zahrnoval také fyzickou závislost rolníka a jeho povinnost respektovat pánovu vůli. Hlavním rozlišovacím kriteriem pro odlišení svobodného a nevolného obyvatelstva byla nemožnost volné změny místa pobytu. Nevolnictví se projevovalo zejména povinností robotovat, odvádět poddanské dávky odvozené od osobní závislosti na vrchnosti, na omezování či zpoplatnění sňatků a vystěhovalectví mimo hranice panství, nebo na nucenou čelední službu sirotků.
Na černokosteleckém panství se zachoval rozsáhlý archiv spisů velkostatku Kostelec nad Černými Lesy počínaje 17. stoletím. Soupisy dětí živých otců, registra sirotků, pozemkové a gruntovní knihy, povolení sňatků, výhostů a vandrovní povolení, registra kladení gruntovních peněz a hospodářská agenda. Z těchto archiválií lze vyčíst konkrétní podoby nevolnictví a poddanství na tomto panství.
Následují popisy povinností, popisy některých poddanských vsí v nichž moji předkové žili, a výpisy z gruntovních knih pro vybrané grunty a rodiny.
Ourok, robota a naturálie (tzv. osep) byly povinnosti vůči vrchnosti. Státu se odváděla státní daň, která od třicetileté války do konce vlády Marie Terezie tragicky narostla především v důsledku habsburských válek proti Turkům i jinde v Evropě. Církvi se odváděl desátek, což bylo ve skutečnosti méně než desetina úrody a jednalo se o nejlehčí břemeno. Byla-li vrchností královská komora (tj. stát) či církev, šly jim i ourok a robota. Dále se odváděly i platy učiteli, pokud nějaký byl (vždy u fary).
V průběhu staletí doznaly změn i poddanské povinnosti, zejména vůči vrchnosti. I nadále zůstávaly rozděleny na peněžní, naturální a robotní, docházelo však například k přesunu termínu splatnosti peněžních dávek nebo k reluici nebo k přesnějšímu vymezení roboty a objevily se i povinnosti nové. V rámci roboty také ti bohatší museli pracovat na poli se svým dobytkem. Také obzvlášť v 16. a 17. století přibyl tzv. přímus. Jednalo se o nucený odběr (koupě) zboží, které vyrobily vrch-nostenské podniky (např. pivo), i nucené využívání jen vrchnostenských pil, mlýnů, krčem ap.
Za třicetileté války na černokostelecku řádili, loupili a usedlosti vypalovali nejen švédi, ale i císařští vojáci. Sedláci se schovávali po lesích i s dobytkem a sklízeli v noci co se dalo. V každé vsi přežilo jen pár rodin a grunty byly zpustlé a neobsazené. Kraj se vzpamatovával jen pomalu a grunty byly vrchností obsazovány pomalu. Sedláci neměli život snadný a navíc museli robotovat na panském majetku.
V urbáři z roku 1772 uvedeno jest podrobně, co měl roboty:
1. Celý sedlák (70-80 korců):
a) s potahem : ve žních po 4 týdny 1 den týdně se 4 koňmi a 2 pacholky čili 2 dni s 2 koňmi 8 dní, ostatně po celý rok týdně 2 dni se 4 koňmi a 2 pacholky čili 4 dni s 2 koňmi, t. j. 192 dni, celkem 200 dnů;
b) pěší : ve žních po 4 týdny každého všedního dne s 2 osobami činí s 1 osobou 48 dnů, od sv. Havla týdně 6 dnů (tudíž 21 týdnů) s 1 osobou 126 dnů, od sv. Havla do sv. Jiří 27 týdnů, týdně 5 dnů s 1 pěšákem 135 dnů, celkem 309 dnů;
2. Poloviční sedláci (40-48 korců):
a) s potahem : ve žních po 4 týdny, týdně 1 den s 2 koňmi a 1 pacholkem, t. j. 4 dni, ostatní čas taktéž, t. j. 48 dnů, celkem 52 dni;
b) pěší : ve žních po 4 týdny každého všedního dne s 1 osobou 24 dni, pak týdně 3 dni s 1 osobou, t. j. 144 dni, celkem 168.
3. Čtvrt sedláci (kolem 20 korců)
pěší : ve žních po 4 týdny každého všedního dne s 1 osobou 24 dni, pak týdně 3 dni s 1 osobou, t. j. 144, celkem 168 dnů
4. Domkáři robotovali jen ve žních týdně 1-3 dni, někteří měli i povinnost několik sáhů dříví (obyčejně 3 sáhy) v panských lesích udělati.
První pokusy vlády směřující k ochraně lidu poddaného proti libovůli vrchnosti staly se patenty robotními, jež vyšly v r. 1680, 1717 a 27. ledna 1738. Nejdůležitější jest patent císařovny Marie Teresie ze dne 13. srpna 1775; neboť dle něho u nás robota až do r. 1848 se konala, a na základě tohoto patentu i vyvazování a vykupování roboty se dělo. Patentem tím dáno poddaným na vůli, buďto nadále konati robotu v té míře, v jakéž až dosud byli povinni, aneb zvoliti si robotu, jak ji patent vyměřoval, a to následovně:
Podruh (bez pozemku) robotu pěší s 1 osobou ročně 13 dnů.
Chalupník, měl-li kontribuce méně než 57 kr., ročně 26 dnů.
Patentem císaře Josefa ze dne 10. února 1789 stanovil se způsob daně, aby dle nejmožnější stejnosti a beze všeho, rozdílu mezi vrchnostenskými a poddanými grunty se vyměřila a také od každého poddaného, jenž vrchnosti své budoucně vykonávati je má, vejnosní neb tak řečené urbářní povinnosti se spořádaly a od 1. listopadu 1789 s oběma jistý počátek aby se stal. Nařízeno bylo, aby se nejdříve vyšetřil výnos gruntu, a pak určoval.
§10 : Z vyšetřeného výnosu gruntu musí se držiteli jeho ponechati na semena, zdělání gruntu, výživu 70 zl. ze sta. Zbytek vynaloží se na daň gruntovní 12 zl. 13 1/3 kr. ze sta a na všecko, co poddaný pána povinen jest, nechť jsou to hotové peníze nebo podle peněz vypočítané roboty 17 zl. 46 2/3 kr.
§11: Toliko peníze-povždy pravidlo nezměnitelné k vyměření povinností urbářních-zůstanou, a vrchnost dle pravidla všeobecného od poddaného nemůže nic, než peníze žádati; oběma však stranám svobodno jest, ty vyměřené peníze dle srozumění dobrovolně mezi sebou učiněného v obilní odvádění aneb mzdovou práci proměniti. Další vysvětlení podáno dvorním dekretem ze dne 5. října r. 1789.
„…všecko, co poddaný Pánu země a své vrchnosti zapravovati má, nikdy a v žádné příhodě těch 30. procento převyšovati nemá. Pod tím jsou i desátky srozuměny, nikoli však to, co poddaný v nestálé, brzy ve větší a brzy v menší míře na obecní vydání a úřední outraty přispívati povinen jest, aniž také co svému faráři dobrovolně vybejvá, aneb o co se s ním pro obdržení jistých libostí smluvil, což oboustranně vyzdviženo býti může.“
Veliké třenice a nepokoje mezi vrchnostmi a robotníky vznikly r.1790, když byl císař Leopold patentem ze dne 9. května 1790 zrušil robotní patent císaře Josefa ze dne 10. února 1789 a poddaným nařídil, aby daně a urbářní povinnosti opět tak zapravovali, jako do 1. listop. 1789 činili, t. j. dle patentu Marie Teresie ze dne 13. srpna 1775. Sedláci se bouřili a nechodili na robotu a byli za to trestáni holí. Bouřili se i na černokostelecku. V Rakouském císařství bylo poddanství zrušeno 7. září 1848 v době probíhající revoluce.
Sedlák měl ale řadu dalších výdajů peněžitých na vlastní domácnost. Kupoval cukr, koření, sůl, kávu. Platil okování koní, mletí mouky, údržbu stavení, nářadí. Mimo tyto výdaje jsou další, převzaté z pamětí sedláka, písmáka a kronikáře F.J.Vaváka z Milčic. Ceny jsou uvedeny pro rok 1750 ve zlatých a krejcarech.
Roční plat za služby nádeníkovi 20 zl., pacholkovi 16 zl., špitálníkovi 10 zl., pluhařovi 12 zl., volákovi 8 zl., starší děvečce 7 zl., mladší děvečce 6 zl. Ošacení stálo: Klobouk 30 kr., čepice malá 20 kr., čepice s vydrou 1 zl. 15 kr., čepice velká zimní 45 kr. Loket plátna tenkého 15 kr., tlustšího 7 kr., loket sukna hrubšího 20 kr., tenčího 45 kr., čistšího reichenberského 1zl., loket flanelu 15 kr. Pár koží na spodky 1zl.30 kr., spodky ušité od handšmachrů 2 zl. Pár prostých punčoch 24 kr., tenkých stávkových 40 kr. Pár střevíců hřbetných 45 kr., telecích 54 kr., pár bot tlustých 1 zl. 18 kr., tenkých 2 zl. Rukavice vlněné 15 kr., kožené 20 kr. Kožíšek ženský 1 zl. 15 kr. Nářadí: Vůz párový od koláře 6 zl., čtyřspřežní 8 zl. Váha železná 1 zl. 15 kr., pluh nekovaný 30 kr.
Sedlácké rodiny trápily nemoci a častá úmrtí. Mor se v roce 1679 rozšířil z Vídně na Moravu a do jižních Čech. V roce 1680 řádil zvláště v Praze, kde dle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor vyhnul. Epidemie měla asi 100 tisíc obětí, mezi nimi např. i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna (†1694), předposlední velká epidemie, vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic. V letech 1713–1715, resp. už od 1711, byla poslední velká epidemie. Epidemie přišla roku 1713 z Uher do Rakous a Čech, roku 1714 zasáhla Moravu a doznívala ještě roku 1715. Silně byla postižena Praha, kde dle úředních záznamů zemřela víc než čtvrtina obyvatel, třináct tisíc osob. V Čechách zemřelo 200 tisíc lidí. Poté začala ve velkých městech vznikat kanalizace a výskyt epidemií byl zcela potlačen.
Častou nemocí byla tuberkulosa, neštovice, záškrt. Venkovani spali většinou v jedné jizbě, nezřídka v jedné posteli, takže se většinou od jednoho nemocného nakazila celá rodina. Ženy často umíraly po porodu. U malých dětí se nejčastěji uváděl psotník, i když příčina úmrtí mohla být různá. Pokud zemřela rodička a v rodině zůstaly malé děti, musel si sedlák rychle najít novou hospodyni, většinou vdovu nebo starší neprovdanou dívku.
Na půdě se hospodařilo trojhonným systém úhorového hospodaření. To zaznamenalo na našem území prvý vrchol své výkonnosti v druhé polovině 16. a na počátku 17. století. Výsledky, jichž v této době u nás zemědělství dosahovalo, nebyly potom překonány téměř po dvě následující století. V této době bylo již získáváno tzv. páté zrno (pětinásobek výsevu) a zcela mimořádného rozkvětu se těšilo české rybnikářství a ovčáctví a na dobré úrovni byl i chov skotu a ovocnářství. V tomto „zlatém věku českého zemědělství“ lze již zaznamenávat určité přechodové prvky k zemědělství střídavému, které se však u nás v důsledku pobělohorských událostí nemohly dále rozvíjet. Prosperujícímu zemědělství bylo podřízeno tehdejší lesní hospodářství. Les byl nejenom zdrojem potřebného dřeva, ale v lesích se běžně páslo (hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata), včelařilo, sklízelo se tzv. dubové ovoce (žaludy) a bukyně (bukvice), a to pro krmivářské i potravinářské účely, kosila se zde pro dobytek chovaný ve dvorech tráva, hrabalo se stelivo a v obdobích sucha se jako náhradní krmivo dokonce lámaly větve listnatých dřevin. Tomuto přístupu odpovídal také všeobecně špatný stav tehdejších lesů.
Po třicetileté válce poklesl v Čechách počet obyvatelstva na stav, jaký tu byl na počátku 13. století. Tím byl na dlouhou dobu ze hry vyřazen významný faktor stimulující po celou historii rozvoj zemědělství – populační tlak. Podmínky, ve kterých se u nás začal opět uplatňovat pověstný závod čápa a pluhu, začínaly působit až teprve po více nežli sto letech od ukončení třicetileté války.
V letech 1771–1772 za panování Marie Terezie vypukl po kritické neúrodě hladomor v Čechách. Zemřela více než desetina obyvatel Čech (250 000 lidí). Nejvíce strádaly Čechy a Slezsko, v menší míře Morava a Dolní Rakousy. Po neúrodách v letech 1769 a 1770 byla situace víc než dramatická. Jeden rok řádily silné deště, druhý rok pro změnu přišel v březnu sníh, napadlo ho přes půl metru a ležel na polích přes čtrnáct dní. Když roztál, dostavily se záplavy, které znemožňovaly setí. Se setbou se mohlo začít až po svatém Jiří. Ještě by se bývalo všechno mohlo napravit, ale zase dorazil nevídaný rozmar počasí: předchozí sníh a mokro vystřídalo neobvyklé sucho, které trvalo od konce dubna až do 17. června. Na polích nezůstalo téměř nic. Ceny obilí rychle stoupaly. Brzy byly spotřebovány i zásoby určené na osivo. Dobové kroniky popisují hladomor dramaticky. „Roku 1770 hned na začátku počal býti mokrý čas. Obilí vyhynulo. Osení dílem vyhynulo, dílem v stoklasu se zvrhlo, takže mnohý po patnácti korcích výsevku pouze 22 mandele sklidil a z těch 22 mandelů jen 2 korce obilí vymlátil. Z toho povstala drahota, na obilí hned po žních “přiskakovalo″. Naposled ale nebylo nic k dostání, neb obilí se ze země za drahé peníze vyváželo (podobnou neúrodou bylo postiženo i Bavorsko a Sasko, kam některé vrchnosti za ceny výhodnější nežli v Čechách vyvážely obilí). Řemesla a obchody docela přestaly, ve městě neměly na čem vydělat. V měsíci listopadu nastal takový hlad, že lidi na vsích z lesů rozličnou trávu vařili a jedli, drobet otrub do toho namíchavše. Lidé otruby jako nejpěknější mouku jedli. Na jaře bylo ještě hůř, ani ta tráva nebyla. Pro nedostatek chleba a drahotu málokdo čeládku do služby bral. Rovněž polousedlí sedláci, opustivše hladem své živnosti neb polní hospodářství, odebrali se do větších měst a na silnice, a tu pro Boha prosili o almužny, aby hladem nepošli. A protož mimo jiné mnohé nespočítadlné žebráky mnoho té chasy obojího pohlaví dům od domu chodilo chleba žebrajíce, tak že ve městech mnohdy za den přišlo 40, 50, 60, 70 i 100 žebráků. V roce 1770 a 1771 přece ještě něco chleba se dalo za drahý peníz ukoupit, ale roku 1772 ani kouštíček. Lidi shledávali všelijaké byliny, lebedou, kopřivami a jinou zelinou své živobytí uchovávali, rvali jakousi trávu, kořínky osladiče, jen když hlad utišili, vařili oves, oloupali plevy a jádro osolené požívali, psy, kočky, padlý zhynulý dobytek jedli, leč ani toho nakonec nebylo. Povstaly velké nemoce, jako peteče, hlavní či horké nemoci, že když se kdo roznemohl, byl rozpálený jako oheň. Kněz u nás 20 i více nemocných za den zaopatřoval. Hřbitovy zvláště leckde ve vesnicích nestačily. Jejich zdi v širokosti a v dýlce bouraly se a dál se kopá.. Lidé mdlobou ani choditi nemohli a pořád mřeli, mrtvá těla do kostnice a na hřbitov i v noci nošena a vozena, takže mnohdy 10 i 12 mrtvých na hřbitově nalezeno bylo, aniž se vědělo, kdo byl onen mrtvý a odkud. Často i 10 mrtvol do jediné jámy bylo složeno. V měsíci máji roku 1772 počali lidé ještě více stonati a umírati. Teprve požehnaná žeň roku 1772 učinila tomuto strašlivému neštěstí konec.“
Milčický sedlák F.J.Vavák v pamětech tuto bídu také podrobně popisuje. I v úrodném Polabí byly úrody mizivé. K tomu mnoho lidí mřelo na zimnici s velkou horečkou (pravděpodobně chřipkové epidemie). Zmiňuje i první nařízení k pěstování brambor (erteplí) po vzoru německém. V roce 1771 je již sázel skoro každý hospodář a lidé, kteří je dříve za svinskou stravu považovali, je potom kupovali po 2 zl. za strych.
V důsledku hladových let 1770–1772 se začalo měnit zemědělství, vylepšovaly se úhorové systémy hospodaření. Zaváděly se nové výnosnější plodiny a odrůdy, především brambory, burgundská řepa, ale i ozimý ječmen, který byl do té doby v Čechách téměř neznámý. Hladová léta urychlila všeobecné rozšíření brambor. Tato plodina byla jako “chléb chudých″ náležitě doceněna již v nejbližším dalším hlubokém dvouletém období neúrody, které České země postihlo v letech 1804 a 1805. Protože hladomory byly většinou zapříčiněny mokrem, bylo následně v Čechách zrušeno na 3000 rybníků. Podmáčená půda se odvodňovala. Vídeň uvažovala o zrušení nevolnictví.
Mezitím se v druhé polovině 18. století v Anglii, která byla zemědělsky i průmyslově nejvyspělejší zemí tehdejšího světa, začal v hrabství Norfolk používat první průkopnický osevní postup střídavého hospodaření v historii, který je dodnes označován podle místa svého vzniku. Tento převratný vynález – norfolkský osevní postup, umožňoval, aby při poměrně malém počtu honů bylo možné pěstovat všechny nejdůležitější zemědělské plodiny, a to již zcela bez zařazování úhoru. Šlo vlastně o velmi jednoduché a proto geniální, praktické naplnění poznatku, že se v přírodě rostliny vyskytují ve společenstvech, nikoliv v monokulturách. V našem případě ale rostlinné společenstvo bylo nenáhodně a především nenáhodně časově rozloženo do jednotlivých let rotace osevního postupu: po řepě nebo bramborách následuje jarní pšenice nebo ječmen, dále vojtěška nebo jetel a po nich ozimé obiloviny – a tak dokola… Tímto způsobem se s výhodou docilovalo obnovování půdní úrodnosti, a to již bez zařazování přílohu nebo úhoření! Norfolkský osevní postup představoval v zemědělské výrobě obrovský revoluční zvrat – vymanění z „tisíciletých úhorových systémů hospodaření“ – počátek tzv. zemědělskotechnické revoluce.
V Českých zemích se na některých pokrokových velkostatcích střídavé hospodaření začalo provozovat již počátkem 19. století. Např. selský písmák F. J. Vavák se o něm ve svých Pamětech zmiňuje již k roku 1810, jako o „nové módě na panství knížete Lichtenštejna“. Celková přeměna úhorových systémů hospodaření na intenzivní hospodaření střídavé byla v Čechách završena až v prvých desetiletích druhé poloviny 19. století. Ještě r. 1848 dosahovalo plošné zastoupení úhoru v popluží 21,6 %, ale r. 1875 již jen 4,8 %.
Pro zemědělskotechnickou revoluci je vedle vůdčího uplatnění systému střídavého hospodaření dále příznačné zařazování nových plodin a odrůd do osevního postupu, je kladen důraz na chov skotu ve stájích a výrobu kvalitních statkových hnojiv (Kdo dbá o dobytek, dbá o pole, Kdo rozšiřuje hnojiště, záhy přistavuje stodolu), používání průmyslových hnojiv, provádění melioračních opatření, používání výkonnějšího a funkčně účinnějšího nářadí (např. pluhů, kultivátorů, harek, hrůbkovačů, válců, železných bran, žentourů, mlátiček, secích strojů, travních a žacích sekaček apod.). Dalším důležitým znakem zemědělskotechnické revoluce se stalo zodbornění zemědělské výroby. To samo o sobě znamenalo významný kvalitativní posun od tradičního rutinního „pranostického“ zemědělství v disciplínu, jejíž úspěšné provozování již předpokládá teoretickou a praktickou přípravu.
Po zavedení soustavy střídavého hospodaření u nás v poměrně krátkém čase stouply hrubé výnosy zemědělských plodin o závratných 100 až 110 % a čisté výnosy se zvýšily dokonce o 200 až 240 %. Koncem 19. století se vesnice rozrůstaly.
Spisovatel, překladatel a novinář Josef Holeček (1853 – 1929), mimochodem syn sedláka ze Stožice u Vodňan, líčí tento zázračný hospodářský vzestup českého venkova takto:“Najednou přestalo třístranné setí na záhonech, pole orána na šesti-brázdové líchy. Starého pluhu užíváno od té doby jen k podorávce, začalo hluboké orání ruchadlem. Zavedeno hospodaření šestistranné. Roku 1860 se všecka naše úroda vešla do stodoly. Již následující rok bylo nutno vedle stodoly po-stavit stoh. Brzy postavili dva stohy, stodolu rozšířili a pořád bylo málo místa na úrodu. Asi roku 1870 byla u nás obilím nabita i stodola, i přístodolek, postavili stoh, nacpali obilím všecky půdy…byly to starosti s úrodou, rok od roku hojnější.“
Předchozí popis společnosti a hospodaření slouží k tomu, aby následující údaje o předcích měly dobový rámec. Moji předci byli sedláci na venkově prokazatelně v letech cca 1650 – 1953, tedy 300 let. To skončilo nástupem komunismu a likvidací selského stavu. Následuje popis vsí a sídel kde žili rodiny a příbuzní.