Kronika (Josef Homolka)

Sepsané paměti o dědečkovi vmích osumdesati sedmích letech jak jsem slišel a pamatuji roku 1950 15. května.

Chci sepsat paměti našeho rodu dle mého dědečka vypravovani a pak paměti moje.

                Můj dědeček měl ve Viticich statek čis.2. Výměra statku v jitrech 38 neb v korcich 70 korcu. Dědečkovi předemřel otec, zanechal vdovu a tři dítky. Dědeček se narodil roku 1803. Měl ještě dvě sestry. Dědečkova matka se znovu provdala za Zemana, který dědečkovi hospodařil, narodily se ještě dvě sestry tak že bylo pět dítek.

                Jaké to byli zlé časi vypravoval již dědeček, že ani otčim nemohl sestrám vyplatiti žádné věno, jen skrovné asi po třech stech a vybavu. Jedna si vzala domkáře Kopřivu, druha nájemnika Bičáka, nevlastní sestry jedna do Kšel domkáře Nezavdala, druhá Zítu nájemnika. Otčim odevzdal hospodářství a sám byl jako výměnkář se ženou v domku na vinici, dnes již nestává. Dědeček vypravoval že přišly Rusove táhly na Paříš a když odešly že po ních tahaly hnuj se seknice kopáčem. Dědeček se oženil vzal si babičku z Lipan Marii Annu Stejskalovu dceru Jakuba Stejskala rychtaře z Lipan č.1 se kterou měl tři dítky. Když zemřela 1833 dva synové a dceru, Františka, Josefa a Annu. Oženil se znovu s dcerou šafáře s knížecího dvora Bohumile Tučkovou Marií skerou měl devět dítek a sice: Jana, Václava, Čeňka, Aloise, Emanuela, Hynka, Marii Anežku a Barboru. S takovou četnou rodinou byli starosti, však šťastně všecky zaopatřil.

František se učil krejčím ve Vídni pak se usadil v Černem Kostelci tam oženil a dělal řemeslo, zvlášť šil vojenské stejnokroje též dával šít okolním krejčum, vedlo se mu dobře mel pěknou chalupu s póli, držel pár koni, dítky měl tři Jana, Františka a Terezii. Jan převzal po otci živnost, František odejel do Ameriky, Terinka se vdala do Uhřenovse za pana Křupina pekaře.

                Josefovi dal dědeček ve Hřibech usedlost čis.9 42 korce, sam si udal malý výměnek. Josef měl sedum dítek jmena nevim, poze dcera Marie a syn Emanuel se kteryma jsem chodil do školy, neb strýc to ve Hřibech prodal p. Václavu Šmejkalovi, sam koupil v Lipanech statek po Vedralovi dobře se mu dařilo, prodal statek p. Jouzovi a koupil mlýn na potoku Kouřimce samotu Buda, dařilo se mu dobře, pak přišel o všecko živil v Zásmukách, dítkám mnoho nedal dlé doslechu vede se všem dobře.

                Céru Annu provdal do Poříčan p. Snětinovi měli také šest dítek Annu, Karla, Jana, Josefa, Kateřinu a Barboru. Syn Karel je doktorem medicín, Jan dostal statek doma, Josef se přiženil do statku do Oumonina, Anna se provdala do Poříčan za p. Hrabu do hostince s póly. Kateřina se provdala do statku Drahobudicih p. Kašpara, Barbora zemřela.

                Jan muj otec dostal statek doma, matka byla s Chotouně Stejskalova Barbora. Ditek nas bylo sedum Josef, Marie, Václav, Anežka, Jan, František, Anna. Dědeček a babička u nás byli na výměnku, obá byli velice hodní, mnohému nás naučili se školními. Jsme stále chodili k dědečkovi do sekničky kde obýval a pro nás všé udělal. Také nás poučoval a vše dobré i zlé pověděl. Kterak přišel o koně a hřibata neb oheň vyšel z maštale. Stavěl maštale nové, které se dosud užívají a nesou letopočet 1834. Nikdy nebylo slyšet naky hadky žili všicky pěkně v míru.

                Dědeček zemřel když jsem byl vojákem roku 1885. Z vojny jsem mu byl na pohřbu. Když jsme jej vnukové nesly, byla nás hezká řada počitali že měl vnuku 57. Dědeček byl mnoho roku školním dozorcem též ho pamatuji že učil za p. učitele ve škole, když se stavěla nová škola tak tam dohlížel, byl velice vážen, na kchůru spívával pašije Evangelistu a tloukly bubny když troubyli intrády o oltařih tež tloukly bubny neb se chodilo s muzikou. Babička zemřela za deset roku za dědečkem.

                Kovárnu od dědečka koupil, však s nájemci nebyla tak žádná shoda tak kovárnu zas prodal kováři Janu Tučkovi. Jelikož ku kovárně bylo vzato čtyry korce póle, koupil otec náhradu póle od Třešňáka truhláře pět korců. Zajisté že toho měl na sebe dosti, vyplatil všechny strýci a tety a mi dorůstaly. Zajisté nemohl pro nás mnoho nahospodařit, koupil chalupu ve Hřibech č.6, pak od Salabova hospodařství louku u kapličky k Močedníku takže hospodářství zvelebil.

                Pro syna Václava postavil novou kovárnu na svém póli který se učil kovářem, odešel do Prahy na zkušenou dělal v továrně a kovárnu nechtěl, tak byla kovárna pronajatá. Zemřel v mladém věku jak jest psáno bibly zanechal syna Jana, který se dostál pěkného postavení byl revisorem na elektryckych vozech.

                Čeňka a Aloise dal na učení do prahy na zlatnictví, v tu dobu velice výnosné. Oba dva byli vojáky, strýc Čeněk sloužil u mislivcu, kde byl obrjegrem, zastihla ho válka roku 1866 kde jeho prápor padl celý u Podola kde bránili most přes Jizeru. Všicky již ho oplakali že padl, strýc však po válce psal že je zdráv a že přes celou válku byl v Bukovině v Cernovicích v magacině že vůbec ani Prajze neviděl to bylo ňáké radosti. Přišel z vojny a dostal místo u drahy jako konduter, pak se oženil, bidlil v Praze na Zlíchově, tam jsem byl s tatínkem na zabíjačce, později na Smíchově, pak na Vinohradech. Měl šest dítek, Marie, Anežka, Božena, Emilie, Josef a Anna. Dařilo se jim dobře, stalo se však neštěsti strýce přejel vlak po 25 leté službě a ujel mu nohy, v nemocnici u milosrdných zemřel, byl jsem mu na pohřbu.

                Teta se starala při malé pensi o dítky dobře. Dala jim velice dobré vzdělání a výchovu. Marie byla kasírkou na dráze a zůstala svobodnou, Anežka se provdala za F. Štajnera řiditele záložny v Sadské, Božena se také provdala za uředníka banky však brzi ovdověla, Emilie se provdala za redaktora Hůrku, Josef syn nastoupil dráhu vojenskou, nyní jest plukovníkem v ministerstvu. Válku světovou prodělal na Srpsku, kde mnoho skusil ale zdrav se navrátil. Anna s matkou jako uřednice u drahy bidlila v Příbrami, kde se provdala za doktora mediciny, v Příbrami mají sanatoryum.

                Alois strýc když přišel z vojny sloužil u dělostřelectva dal se k četníkům, sloužil u Náchoda v Tarkači, tam se oženil a měl dítky, které jsou psány v bibli. Psal to strýc Čeněk když jel strýcovi Aloisovi z pohřbu. Dcery provdal dědeček Marii do Škramníka za V. Krušinu do hospodářství. Měli 6 dítek Jana, Václava, Aloise, Josefa, Karla a Anežku. Jan dostal hospodářství doma, Václav byl učitelem, Alois studoval, pěkně spisoval pod jménem Škramnický, ale zemřel velice záhy. Josef byl kupcem měl obchod ve Škramníku. Karel byl vyučen řezníkem a dělal řemeslo v Praze. Anežka se provdala za učitele Pacovského, který působil též ve Kšelích.

Anežka se provdala za Matěje Kozáka do Chválovic kde měli hostinec s póli, vyhořeli a otec muj jim tam pomáhal vozit stavební potřeby. Postavili vše znovu. Měli devět dítek Mari, Barboru, Anežku, Františka, Františku, Jana, Aloise, Aloisii, Bětušku. Dařilo se jim dobře. Marii vdali do Peček do hospodářství, vzala si Václava Kozáka. Barbora se vdala do kostelní Lhoty do hostince ale po malem zemřela. Anežka se provdala za Matěje Vránu z Milčic, měli pak hospodu v Plaňanech. František studoval ale zemřel záhy. Františka se vdala do Prahy za řezníka Fukse, měli tam obchod, on však brzi zemřel. Jan dostal hospodářství hostinec doma. Alois se vyučil řezníkem, řemeslo však neprovozoval, měl najmutý hostinec v Pečkách, potom byl na jatkách v Praze. Aloisie zemřela svobodná. Nejmladší Alžběta se provdla za Václava Černýho v Chválovicích.

Teta Barbora se provdala za J.Voseckého do hospody a hospodářství do Přehvozdí. Měli tři dítky, Emanuela, Jana, Anežku. Emanuel dostal hospodu. Jan se přiženil do Kounic. Anežka se provdala za Josefa Kaše statkáře v Přehvozdí.

                Pro strýce Emanuela koupil dědeček hospodu s polmi v Dobrém Poli, ale přišel tam o peníze i hospodu. Strýc byl vojákem u pěších. Přiženil se k Batelovům ve Viticích čis.10, vzal si dceru Marii. Měli spolu jedno dítko, Barboru. Pak čis.10 prodal a koupil čis.8 ve Viticích. Dceru vyvdal do Limuz, vzala si koláře, měli domek s póli, vedlo se jim dobře.

                Nejmladší syn Hynek se učil obuvníkem u mistra Solka ve Viticích. To již dědeček byl na výměnku. Když se vyučil dělal v Praze, kde se oženil a postavil si domek v Kobilisích. Vedlo se jim dobře. Domek pak dobře prodal a stavěl jiný větší. Pak nemohl dostavět, dlužil se od svých a bratrů, i dědeček co mohl dal. Však vše marno, přišel o všechno. Přistěhoval se do Hřib, pak do Lipan, pak až do Chotusic, kde oba zemřeli. Měli asi tři dítky, já neznal než dceru Barboru.

                Dědeček i otec měli na sebe dosti velké úkoly, ale vše šťastně přestáli. Tak si dědeček zaopatřil tak velkou rodinu, sám bral výměnek ze Hřib i od rodičů z Vitic, kde též bydlil. Dědeček chodil denně do kostela, nás vodíval sebou, měly sme ho rády všichni, rodiče též.

                Otec sestru Marii provdal do Kšel do hospodářství panu Františku Jandejskovi roku 1883.

                Já jsem šel na vojnu, sloužil jsem u dělostřelců, přišel jsem domů po třech letech roku 1886. Vypomahal jsem při hospodářství. Jako nejstarší jsem se roku 1889 5. února do Hřib přiženil do čis.8 k Bártovum. vzal jsem slečnu Annu za manželku, rodiče Bártlovi bidleli s námi, měli svůj pokojíček, pak tam bydleli rodiče tchýně Mršnovi, který přišli o výměnek postupem pro syna, takže nás tam bydlelo šest. Velice svorně jsme hospodařili, všichni pomáhali, všichni byli velice hodný, zvlášť tchyně byla zlatá žena, to jsem sobě nemohl nařikat. Starší dcéru Marii provdali do Malenovic za bratrance Mrnáka do pěkného hospodářství hned roku 1881. Já dostal pět tisíc zlatých, sestra do Kšel též, mě zbyli dluhy neb tchán dal dceři do Malenovic osum tisíc zlatých, ty se dlužil od záduši z Valdašína. Z mého přínosu něco splatil, ostatní jsem splácel já, úroky a vše. Ditek jsme neměli až teprve za štyry roky se nám narodila dceruška Marie. Zemřela nám na zánět mozkových blan. Tchýně zemřela v roce 1908. Tchán v roce 1919 před ukončením války, též starý Mršnovi jsem oba vypravil slušný pohřbi. Pak jsem z bázní Boží dále hospodařil, za pomoci již dítek neb se nám narodila dcera po první Marii za dvě léta Anastazie, pak za dva po ní Marie, pak Boženka a naposled Emilie. Pak jsem dával nové podlahy do pokojíčku neb byly shnilé a též jsem pořídil žentour, dřív mlátili jsme ruční mlátičkou, to jsem se natočil. Roku 1895 jsem koupil novou čisticí mlátičku k žentouru na výstavě v Praze a k tomu nový žentour neb starý byl stojatý. Pak jsme již mlátili pohodlně, ale scházely nám větší špýchary. Též jsem kopal novou studni pod oknem u zadního pokojíku na dvoře. Sám jsem ji vykopal a pro vodu jsem těžko dělal. Hloubka byla šest metrů. Dal jsem pumpu, dřív se všechna voda nosila z návse, měli jsme radost, ale přišel suchý rok a voda se nám ztratila. Pumpu koupil Holub. Žlab jsem tam měl, ten koupil Kopřiva a studni jsme dělali s Trnkou v rokli za stodolou. Tam byly prameny, studně nebyla hluboká, ale musel jsem koupit trubky a novou železnou pumpu. Přitom jsem rozšířil chlév a kůlnu a dal nová napájedla. Teprv jsme měli pohodlí a vodu jsem zaved po trubkách do kuchyně, dal tam pumpu. To bylo ňáký pohodlí.

                Po posvícení o všech svatých jsem oral na výměnku na poli, když přiběhla pro mne sestra Anežka, že mám hned běžet do Vitic, že se tatínkovi zabily koně. O posvícení koně stály, byly bujný, velice pěkný. Oral s nimi bratr František na Lipský. Jeli domů, za Ledci se mu splašily a spadly podle mostku ze skály. Ten lepší si zlomil nohu a druhý se potloukl ale tolik né, takže mohl chodit. Přiběhnu tam, ten se zlomenou nohou byl na hnoji neb ho přivezli a čekali na řezníka z Brodu aby ho přišel zabít. Celý stavení tak pobouřeno, že jsem měl co těšit. Řezník přijel, koně zabil a odvez na jatka. Co za něj dal nebylo mnoho a otec musel koupit pár koní nových.

                Sestra Anežka se nadělala mnoho a provdala se k Váňovům vedle, neb měla s ním rodinu. Stálo to otce osum tisíc, byl to pěknej statek ale blaho tam neužila žádné.

                Pak se otec rozstonal a hleděl udělat pořádek. Statek měl dostat bratr František, neb bratr Václav zemřel ve dvacetiosmi letech. Též jsem s ním byl za nevěstou, kterou mu doporučil švagr Mrnák. Byli jsme tam v Chotouchove, líbilo se nám tam, holka dostávala hodně peněz a když jsme přijeli domů tak řekl, že si jinou nevezme než Emili Drábkovou. Drábek chodil otce navštěvovat. Já sám jsem jej prosil, aby hospodu prodal a dceři aby do statku pomohl, že jest škoda, aby to přišlo do cizích rukou, nic jsem nezvítězil.

                To zužitkoval Šmejkal a přived pro sestru ženicha Holuba ze Ždánic, což se skutečně stalo a sestra dostala statek. Co jsem s tím zažil starostí nikdo neuvěří. Co těch cest a toho ježdění a otec zemřel. Než zemřel přijel notář, vše se provedlo. Matce udali výměnek a bratrovi zbyla zadlužená chalupa ve Hřibech, kterou jsem od něj koupil za dvanáct tisíc korun, po dluhách jsem mu zaplatil asi šest tisíc a něco, takže ze všeho dostal nejméně z celého statku.

                V roce 1894 24.dubna přišla průtrž mračen. My okopávali u Vitic řípu. Šmejkalovi též, když se hnaly mraky. Tak jsme poslali chasu domů a já a Šmejkal jsme šli do Vitic do hospody. Ale když se to přihnalo a strhl se mrak s kroupama, tak jsme běželi domů. Jak jsme přiběhli ke Kříži tak jsme viděli tolik vody, že nebylo vidět jak všechno jest zatopeno. V Chotouni se sešlo tolik vody, že se utopil dobytek ve chlívě. U Boháčků se ucpal kanál a paní s dítětem se zachránila že plavali na skříni. Museli prokopat zeď aby je zachránili. Ve Hřibech šlo tak vody, že netekla do rokle, ale kolem kovárny k nám a pak ke Šmejkalovům. U nás to ucpalo vrata a voda nemohla do dvora. To ještě nebyla zahrádka, ale voda šla až pod okna. V chalupě voda stála v komorách přes metr. U stodoly vyrazila vrata a šla po zahradě pryč. V komoře Třešňákovi provalila se zeď. Co mohla jim odnesla, pak to zbourali po rokli a po pastišti. Přijít to v noci, tak to stálo životy. Ve Viticích to vzalo mostek co jezdili k nám, velký most byl taky ohrožen. Mostek stavěl okres, měl to najatý mistr Nekola. Otec mu vozil materiál tak něco vydělal, a mistr Nekola měl také zastoupení pojišťovny, jméno nevím a otce pojistil na zásoby. Jinak by byl pojištěn u Síbra, kde s tím nebyl nikdy vyrovnán. Jako na stodolu také nebylo zaplaceno. Stodola shořela a to bylo štěstí, že bylo pojištění zaplaceno. Pojistné mu vyplatili, ale musel vokázat slovy, že byl tak vysoko vždy pojištěn. Na stodolu nebylo zaplaceno, tak musel podat žádost a cestou milosti dostal asi třista. Stavěl stodolu novou. Na tu jsem se navozil kamene a dříví dost.

                Já jsem musel stavět také neb jsem měl špýchary, ty byly dřevěný a malý, tak jsem na domovním stavení uďál půlštok a přistavěl kvelb a místo špýcharu pak kuchyň pak kuchyň letní a pec na chleba, za tím komůrku pro chasu a udírnu na maso. Se zedníkem Chvojkou jsme vyřešili odtok vody do rokle za stodolu, dříve tekla po zahrádce k Smejkalovum, ale když jsem zastavěl, nemohla tam téct. Nešlo to jinak než stavět kanál, což stálo dost peněz, a ty práce. Tím jsem si od vody pomohl. Za stodolou jsem postavil zeď, dvířka a vrátka, jámu na řízky jsem zavezl, od Šmejkala jsem koupil kousek zahrady dosti těžko, zároveň s naším stavením, postavil jsem tam zeď a dával řízky do rohu na vrch, takže se pěkně na kolečku vozily.

                Jak přišla ta katastrofa 1894 tak se musely sít řepy znovu, pršelo však stále, což bylo dobře, že se vše po těch kroupách zotavilo. Mohlo se teprve sít až šestého května. Pomáhali nám z Valenovic, ve Viticích z Chválovic. Ke dvoru se sjely z okolních dvorů s potahy a stroji. Bylo jich mnoho, až ze dvora od Hlízova. Zaselo se to dobře a řepa rostla dobře, tak řepy narostlo hodně, ale sklízet se nemohlo. Stále pršelo až teprve v listopadu se to potom vše sklidilo. My jsme také pomáhali u dvora za chrást. Ten rok jsem krmil chrástem až do desátého ledna.

                Měli jsme pět dcer. První Marie zemřela na zánět mozkových blan o půl druhém roce.  

                Druhá dcera Anastazie chvála Bohu dorostla a provdala se do Prahy za Inženýra Antonína Novotného. Měli pěkný domek se zahradou na Smíchově. Moc to měli pěkné, žili spokojeně. On chodil do kanceláře, ona s jeho matkou byly doma. Matka byla moc hodná paní a pěstovali krásnou zahrádku. Já jsem jim na zimu vozil s koňmi ovoce, mouku, brambory, vše co potřebovali.

                Marie se provdala za Františka Benáka z Vitic. On byl v kožním oddělení řezníků v Praze. Bydleli na Letné, kde měli pěkný byt. Tam se jim narodil syn Jiří. Dařilo se jim dobře. Pak byli přeloženi do Košic na Slovensko. Nábytek jsem odvezl do Hřib. Vzali sebou to nejnutnější. Také jsem tam za nima byl, dařilo se jim dobře. Pak dle všeho zpozorovali, že se to neudrží a přistěhovali se k nám. On jezdil do Prahy. Benákovům se v Košicích narodila dcera Zdeňka. S tou přijeli k nám.

                Božena se provdala za Josefa Háska, četnického strážmistra ač jsem jí chtěl dát hospodářství. Byl přeložen do Uhříněvse. Tam byli stále. Také když jsem jel s vozem do Prahy, tak jsem se tam stavil a co potřebovali přivez.

                Nejmladší Emilie zůstala svobodná neb měla křivou páteř. Roku 1925 jsem postavil domek na svém poli a vysázel zahradu. Hlavně kvůli Emilce, by měla kde bydlet.

Benák vystoupil v Praze a chtěl si najmout hospodářství v Dubči. Byl jsem se tam s ním podívat. Mě se to nelíbilo a tak když chtěl hospodařit, předal jsem mu to doma roku 1927 a sami jsme se stěhovali do nového domku na vejminek.

                Emilce jsem dal chalupu, by měla být z čeho živa. Benák ji vobdělával, my jsme tam chodili vypomáhat.

                Dařilo se nám dobře, byli jsme spokojený, až roku 1931 jsem přišel o pravou nohu. Až pod koleno mi ji museli uříznout. Chodím o berli teď již těžko, proto vsedě udělám všecko, štípu dříví a roští, v dřevníku mám ponk a lecos ještě udělám co mohu, i pro hospodářství Benákovum.

                Benákovi mají dvě dítky, Jiřího a Zdeňku, oba již ženatý. Jiřík si vzal strážmistra četníků z Vitic Růženu. Byl taky u četníků. Teď vystoupil a je ve Hřibech. Ostává v tom deputátním domku co Benák postavil a vypomáhá v hospodářství. Na zahradě pěstuje nutrie pro kůže. To ho špatně uživí. Mají již dvě dítky, kluka Jiřího a teď malou holčičku Václavku.

                Zdeňka se provdala do velkého statku za Josefa Černého do Hořevyšerovic. Velice to mají pěkný. Byli by spokojený, jestli jim to taky nevezmou. No vůle Boží, jsou oba mladý a chytrý, snad se uživí.

                Boženka Hásková má dva syny, Zdeňka a Silvestra. Bydlejí teď v Praze ve Stázičinom domku. Zdeněk je na vojně, Silvestr chodí do kanceláře, Hásek dosud zastává četnickou službu.

                Stázička neměla dítek ale cítila nevolnost. Lékař ji radil, aby se nechala operovat. Stará paní zemřela a byla zpopelněná. Emilka jí tam s Toníčkem hospodařila. Stázinka přijela sem, že se nechá operovat v Brodě a již byla v nemocnici. Ale Toníčka ranila mrtvice a Emilka tam byla s ním sama. Ta starost. Musela volat lékaře a sousedy, pak zjednat někoho s autem by jel pro Stázinku, což se jí povedlo. Stázinka přijela na pohřeb. Byl též zpopelněn, mají na Malvazinkách pěknou hrobku. Pronajala domek rodině Kučerovic a sama se nechala operovat v Praze. Operace dobře dopadla, ona pak s Emilkou jezdila po sanatoriích, někde na Pleši, pak v Beskydech, ale nesloužilo jí to tam dobře, tak přijeli do Hřib. Zde ležela a jezdila kočárem k lékaři do Černého Kostelce na ozařování, ale nic to neprospělo. Ležela stále, jezdil k ní z Kouřimi lékař, ale přestal jezdit bez výsledku. Řekl, že jedině ji může vyhojit Emilka a Pán Bůh. Skutečně se Bůh Všemohoucí smiloval nad ní a uzdravil úplně.

                Pak se nemohla ale nájemníka zbavit, dost to dalo práce. Pak si vzala k sobě ňákou paní, pak i služku a spokojeně žila. Jmění měla veliké. Též Emilce dala sto tisíc a cenný papíry. Na Smíchově má dosud půl domu a strýc Biskup jí řekl, že může utratit ročně padesát tisíc a nic jí neubude. Ale přišla nová vláda a peníze zabavily, i cenný papíry a bylo konec. Též po smrti Emilčině měla s tím hodně práce a z peněz, které jí dala, musela platit daň z dědictví.

                V roce 1939 zemřel Toníček a v roce 1940 se Stázička přistěhovala k nám do Hřib, a dosud a dosud jest zde zdravá. Když zemřela babička roku 1944, tak jsme postavili hrobku. Už nevím co stála. Stavěl ji z Peček p.Suchý pro čtyři rakve. Byli s Emilkou a vše společně dělali. Pak však začalo Emilku bolet srdce, tak se vypravili k lékaři a ten ji poslal do nemocnice. Stázinka tam jezdila denně a asi za pět dnů v poledne ještě něco pojedla a pak si klekla, pak padla a zemřela Stázince v rukách. Hned sehnali lékaře, ale již ji k životu nepřivedli. Hned Stázinka vše obstarala a Jiří s koňmi ji přivezl v umrlčím voze domů do jejího pokojíčku. Tam odtud měla pohřeb, lidu mnoho a hasiči též. Scházela nám všude, zvlášť Stázince neb zůstala sama a vše musela dělat, já pomáhat nemohl. Ať si každý představí, jakou oběť pro mne přinesla, když mne obsluhuje. Jen aby mi jí Pán Bůh nadále zachoval. To by mi nedělala žádná dcera a co bych si počal. Museli by mě někam dát, snad do chorobince. Proto děkuji Pánu Bohu a modlím se za ní vroucně denně, by jí Bůh ještě dlouhá léta ve zdraví a síle zachoval, neb toho má na sebe mnoho, neb ještě chodí na póle a do statku pomáhat, vše pro ně šije a spravuje, no má toho mnoho.

                Teď něco o Hřibech. Ve Hřibech bylo třináct čísel. Číslo 1 měl dvůr, číslo 2 měla pastouška, číslo 3 dnes u Novotných, číslo 4 dnes u Cháberů, číslo 5 u Herelů, číslo 6 měla chalupa, číslo 7 měla kovárna, číslo 8 dnes u Benáků, číslo 9 u Smejkalů, číslo 10 měla knížecí dříve cihelna. Pak hájovna. Hajným byl Hladík, který hlídal honitbu. Pak k tomu dali pole šest korců před okny, pět korců na Žíšově a devět na Kopě, takže u toho bylo dvacet korců. Koupil to bývalý hajný Hladík. Číslo 11 měl domek u Šmídů, kde také byla trafika. Číslo 12 měl domek u Chroustů. Číslo 13 měl domek u Nykodýmů.

                Hřiby patřily do obce Vitic starostou. Teprve po světové válce se od Vitic odtrhly a staly se obcí samostatnou i se svým katastrem. Já jako místní starosta jsem měl co dělat s Viticí a připlácel jsem tam na všechno. Hřiby byly poplatnější, proto to dělalo mnoho a rádi jsme se od nich odloučili. Pak se zde začalo stavět a my již máme čís.23 a tak to šlo stále. Teď je čísel asi třicet.

                Teď dvůr roztrhali, pole si rozdělili, do dvora se nastěhovali, teď tam bydlí asi osum rodin. Též pole přešly k Viticům, i až něco ke Kšelům. Škoda toho dvora. Nevím, kdy to přijde zas dohromady. Nevím jak to bude.

                Dvůr pamatuji ještě za knížecích. Chodil jsem ku šafáři pro šmír na vozy. To bylo ve vsi živo, neb ze dvora bylo vše. Na posvícení přišli celé Vitice, drželo se tři dny.

                Hladík v čís. 10 přikoupil ještě pole od Vitic a měl chalupu čís.3. Tu dal synovi. Rodina byla četná. Josef byl v Praze deštníkářem, Čeněk kupcem, Karel též kupcem, Emanuel listonošem, dcera Anna se provdala do Prusic do hospodářství, nejstarší František dostal to doma, Alois dostal čís.3, ostatní byli ve Vrbčanech truhlářem a Marie tam byla provdána a dělala tam porodní babičku. Celá rodina byla zatížena, všichni si zoufali. Alois se zastřelil, měl čtyři dítky, já jim byl poručníkem. Jako vdova musela s dětmi hospodařit až dorostli. Tak provdala dceru za učitele Kvapila. Učil ve Viticích, pak se dostal na školu do Mochova. Též dcera Růžena se tam vdala, vzala si do statku Jouzu. Syn Rudolf se tam též přiženil do statku. František byl vyučen zubním technikem. Hladička to tady prodala a odstěhovala se za nima do Mochova s dcerou Annou, která byla blbá. Radosti mnoho nepoznala, neb syn František se zastřelil, dcera Růžena se vrhla pod nákladní auto, byla hned mrtvá, syn Rudolf se vrhl pod vlak a učitelka přišla do blázince, ale vrátila se. Jest vidět, že celá rodina byla zatížená. Neb i otcovi bratři v Praze spáchali sebevraždu. Nejstarší Hladík měl dvě dcery a syna. Syn študoval a dcery provdal. Jedna si vzala učitele, druhá úředníka. Pak tady hospodářství rozparceloval a odstěhoval se do Prahy, tam měl nějakou trafiku.

                Novákovu chalupu čís.4 koupil Hladík než se zastřelil, čís.5 po Pokorných koupil Herel, šest byla chalupa, čís.7 kovárna kovář Tuček, který kovárnu prodal a koupil statek ve Zdětíně. Dařilo se mu dobře. Kovárnu koupil Chloupek syn kováře ze Soušic.

                Číslo 8 drželi Bártlovi kam jsem se já přiženil.

                Číslo 9 měli Šmejkalovi. Měli čtyři dítky: Marii, Jana, Antonína a Václava. Marii provdali do Doubravčic do hospodářství, Jánovi dali hospodářství v Močedníku, Antonín to dostal doma a vzal si za ženu Kateřinu Holubovou. Měl s ní dvě dítky. Dceru provdal do Štolmíře a syn se přiženil do hospody a hospodářství do Velimě. Když otec zemřel, tak hospodářství pronajala svému bratrovi Holubovi z Vitic, sama se odstěhovala za synem do Velimě. Pak pronajala tady chalupu Helerovi. Vedlo se jí dobře, zemřela však a byla pohřbená se na Hřbitov do Vitic ke svému mužovi. Teď se tam nastěhoval Macháček, má pole, ode dvora má pár koní. Pole dělá zeť Benák, užitek bere syn a dcera napolovic. Václav se oženil do hospodářství v Horních Krutech, měl několik synů, které nechal studovat a dobře se jim vedlo. Byli dva u Banky v Praze jako vedoucí. Jeden syn se oženil do hospodářství do obce Bohuňovice a jeden to dostal doma, kde byl jeho otec na vejmiňku. Postavil pěknej domek na dvoře ale již také zemřel.

                A tím o Hřibech končím, nevím jestli si na něco ještě nevzpomenu. Číslo 11 měl obuvník Nykodým. Roku 1938 domek i s polmi koupil zeť Benák. Domek rozboural, neb byl částečně dřevěný a postavil tam moderní prasečník, číslo 11 zmizelo.

                Číslo 10 od Hladíka koupil Valenta z Močedníka s polem před okny. Domek po Šmídovi koupil Chroust. Teď dostali příděli polí ode dvora, postavili stodoly, Valenta i též Nykodým, takže mají veliký kusy pole hned před okny.

                Teď moje paměti z Vitic. Číslo 1 měl Židlický. Měl za manželku Stejskalovu Dorotu z Lipan. Číslo 2 měl můj dědeček Jan Homolka. Číslo 3 měl František Bártl. Číslo 4 měl František Židlický. Číslo 5 měl Bártl. Číslo 6 měl Salaba. Číslo 7 měl Koula, byl evangelik. Číslo 8 měl Vosecký. Číslo 9 měl též Vosecký, byli bratři. V čísle 8 přezemřel a pak se tam přiženil Vinš odněkud od Labe. Měl dvě dítky Marii a Josefa. V čísle 9 Vosecký o to přišel, koupil to Jan Koželský. Číslo 10 a 11, 12, 13, 14, 15 byly domky ulicí. Číslo 16 byla pastouška, č.17 bylo Librovo, č.18 byla hospoda, č.19, 20, 21 byly domky nad hospodou, č.22 byli Barvířovi, č. 23 byla chalupa Žibřidova. Pak měli domky na vinici č.24, 25, 26, 27, 28, 29 a třicet. Pak to skočilo na faru, ta měla číslo 31, Pacinova 32, Koželskova 33, Bičákova 33, Bartlova 34 a tak dále. Číslo 35 byl mlýn a hospodářství v Ledcích. Škola měla číslo 38 a tak dále si čísla nepamatuji.

                Pak přišlo zase dělení statků. Náš statek byl veliký, přišla od něj polovička pryč a měl ho Váňa, číslo dostal 37. Pak byla od Bartloveho odtržena třetina, to měl Mašek, též evangelik, a dostal číslo 40.

                Pak přišly k rozdělení Ledce a polovičku měl Bártl a dostal číslo 48. Zdaliž to dělili dětem, a pak to přišlo do cizích rukou, to sem od dědečka neslyšel. Stodola byla od stavení dál obou stran cesty, ke stodole zahrada. Za stodolou stála sušárna, zůstával tam starej poselák Vosecký. Jako chlapec jsem tam chodil s ním sedat na lavičce jak tam sedával. Jeho žena chodila k nám do práce a měli u sebe vnuka Josefa, s tím jsem si hrál. Zahrada byla ohražena zdí a do pole plotem, dokola osázená lískovými keři. Tak jsme mívali ořechů dost. Když dědeček zemřel tak tam byla s vnukem Bartákem. Táta mu padl 1866 jako vojín u Hradce Králové. Sloužila u nás jako služka a vedla celou stodolu. Držela si též kozu v chlívku a slepice, stravu si nosila od nás. Když se sušilo tak si peřiny odnesla k nám. I plotnu musela rozbourat a nechala si tam postel a truhlu a topila v sušírně. Sušívalo se dosti dlouho, švestek bylo hodně a sušívali tam i sousedi. Po sušení si zas vše uspořádala. Ta se nebála a pomáhala mi krmit ovce, dobytku rozuměla. Též chodila kravám trhat neřád, když se nemohly po teleti očistiti. Vnuk již odrost a matka se provdala do Moliterova za ovčáka Medvědyla. Chodíval tam k ní. Když dorost tak šel sloužit. Prvně sloužil u Drápkuv a tak dále. Bába byla sama a pracovala dál. Zamkla si doma a chodila k nám drát v zimě peří, ale často se chodila dívat, aby jí tam nikdo nevlez. To se pamatuji, že se šla podívat, ale byl poprašek sněhu a viděla pod kůlničkou stopy. Hned křičela kdo tam je, ale žádný se neozval tak vylezla na hůrku a chmatala. Nachmatala nohy, on tam byl chlap. Sehnala ho dolů a musel si jít lehnout do ovčína kam ho dovedla. Je vidět, že se nebála. Sloužila u nás 35 let. Když již nemohla pracovat tak ze svých úspor koupila ve Viticích domek po Kopřivovi hrobaři s kouskem pole. Tam se odstěhovala, Barták s ní než se také oženil. Když zemřela, tak jsem jí byl na pohřbu a spustil jsem jí do hrobu. Tak jsem se jí za její dobrotu nejlepši odměnil. Barták měl syna, oženil se a stavěl když dostali stavební místa nový domek. Hlavně ho nutil k tomu jeho tchán. Když to postavili tak vo to přišli i s přikoupeným polem. Pak byli rádi, že je vzal starej Barták do svého domečku. Pak tam byli spokojený.

Vilka Josefa Homolky Hřiby č.23

               Vilu ve Hřibech č.23 si postavil roku 1925 Josef Homolka pro sebe a dceru Emilii Homolkovou. Byl to cihlový prostorný dům. Vcházelo se po čtyřech schodech a verandou do centrální chodby, dlážděné černými dlaždicemi. Vlevo byly tři místnosti. Rohový pokoj se dvěma okny. Jedno vedlo do zahrady a druhé na Vitickou stranu. Dále dvě menší místnosti, které měly po jednom oknu k Viticům. Vpravo od chodby byla malá kuchyň s oknem do dvorka. Na konci chodby byl velký špajz se zamřížovaným oknem do dvorka. Naproti dveřím špajzu byly dvoje dveře. Jedny vedly na schodiště dolů do prostorného, suchého sklepa. Druhé na lomené schodiště do patra. V patře byl uprostřed podkrovní pokojík s oknem k Viticům. Napravo byla půda, nalevo půda na seno s podávacím oknem do dvorka. Dvorek uzavírala směrem od silnice dřevěná vrata. Za vraty bylo ohrazené hnojiště. Ke Hřibům dvorek uzavírala nízká budova s řadou chlívků, kurníkem a králíkárnou. K vilce patřila rozsáhlá zahrada a záhumenková pole, směrem k Viticům.

               Ve vilce Hřiby č.23 žil na  „vejminku“ Josef Homolka (+1950) s manželkou Annou (+1942), dcerou Emilkou Homolkovou (+1947) a ovdovělou dcerou Anastazií Novotnou. Po roce 1950 tam u Anastazie Novotné našla útočiště Zdenka Černá (rozená Benáková) s dětmi Zdeničkou a Josefem. V roce 1957 se Zdenka Černá s dětmi odstěhovala do Čelákovic k manželovi. Když komunisté v Dobrém Poli potřebovali domek, kam byli nuceně vystěhováni František Benák s manželkou Marii, přestěhovali se Benákovi do Hřib č.23. Od té doby žili ve vilce František Benák s manželkou Marii a Anastazie Novotná. Potom se tam scházela celá, komunisty rozstěhovaná, širší rodina o svátcích. Vnuci Františka Benáka tam byli často o prázdninách. František Benák hospodařil v malém na pozemcích patřících k vilce. U vilky byla velká ovocná zahrada, a před ní pole sloužící jako záhumenka, kterou František Benák obdělával. Rodiny Černých a Benákových pomáhaly. Dům měl atmosféru starých časů. V přízemí byla tmavá dlážděná chodba se zrcadlem a pod stropem byly na zdi lovecké trofeje dědečka Františka Benáka. Obrovské parohy jelenů dvanácteráka a čtrnácteráka, které František Benák za mlada ulovil na Podkarpatské Rusi, když byl služebně v Košicích. Spávalo i v podkrovním pokojíku, mezi dvěma půdami. Vonělo to tam sušenými švestkami a křížalami. Z vedlejší půdy také senem. Na podzim se v pokojíku netopilo a ráno tam byla skoro jinovatka. Spalo se tam pod péřovými duchnami. Na podlaží k pokojíku vedlo cihlové schodiště. Na podestě stál starý skříňový gramofon s troubou a deskami slavných árií. Bylo tam také kanape.

Vilka Hřiby č.23 asi v roce 1940. Josef Homolka dohlíží na práci.

Chalupa Hřiby č.6

                Od starodávna Mášovský sedlskej grunt. Podle register kladení peněz leta 1656 jest ta chalupa Mašovská zcela zouplna zaplacená. Předchozí majitelé gruntu Jiříka Maši:

               Zápis Jindřichovi Svobodovi na chalupu pustou neb. Jiříka Máši L.P. 1674 dne 11 máje s povolením.. Jindřich Svoboda ujal sobě, manželce a potomkům chalupu spálenou pustou po neb. Jiříkovi Mašovi.. za 54 kop. Nápadníci: do důchodu dle likvidace Čardovské a Šotnarovské od neb. Jakuba Maši od leta 1636 zasedělých starých úroků 5 kop 24 gr., k záduší vitickému 5 kop, ittem starý rest 4 kopy 50 gr. Nápadníkům po neb. Jiříkovi Mášovi Anně dceři a již manželce Samuele Hrdličky drába hospodářskýho kosteleckýho 19 kop 23 gr.,  Rozině sestře její, která od 26 let ušla aniž se dosavad našla, pokud se nenajde právem odběžným do důchodu 19 kop 23 gr.

                Zápis Pavlovi Paříkovi na chalupu Jindřicha Svobody smlouvou dobrovolnou 27. Januarii 1679… za 54 kop a za vy-stavení chalupy 5 kop.  Nápadníci: do důchodu k záduší nájmu nápadníkům po + Jiříkovi Mášovi Anně a Rozině-do důchodu. Jindřichovi Svobodovi závdavku a vyplacených peněz.

                Zápis Jakubovi Hederlínovi na chalupu odběhlého Pavla Paříka L.P. 1682 dne 20. máje, nápady: jsou stejný. Pavlovi Paříkovi, který z té chalupy ušel vyplacených peněz zůstávat mělo, však  vrchnosti, však pokud by se navrátil a věrným poddaným zůstal náleží 10 kop 30 gr. Nato platí do 1686.

                Zápis Jiříkovi Hederlínovi na chalupu Jakuba Hederlína bratra jeho L.P. 1687 dne 8. Martii… nápady stejný, splácí do 1691.

               Zápis Václavovi Pokornému na chalupu Jiříka Hederlína L.P. 1692 dne 26. Aprilis…… smlouvou dobrovolnou ujal Václav Pokorný, nápady: k záduší, vrchnosti, Jindřichovi Svobodovi do Tismic po zběhlým Pavlovi Paříkovi, po neb. Jakubovi Hederlínovi jeho 2 dětem Mařeně a Janovi k rozdělení 6 kop 36 gr., Jiříkovi Hederlínovi vyplacených 6 kop 58 gr. 5 d.

                Ondřej Michálek 1692 dne 19. Julii s povolením.. po neb. Václavovi Pokorným tu chalupu se všemi případnostmi a povinnostmi za 59 kop ujal, splácí 1693-1702.

               Zápis Gabrielovi Tegrlovi L.P. 1706 dne 28. Decembris..  prošacovaná chalupa po + Ondřejovi Michalovi Gabrielovi Tejrlovi, který k pozůstalý vdově Mandaleně se přiženil… za 62 kop. Nápadníci : záduší vitickýmu za krávu nájmu z ní  Anně vdově po + Samuelovi  Hederlínovi drábovi kosteleckýmu 15 kop 23 gr., do důchodu 2 kopy 40 gr., Jindřichovi Svobodovi do Tismic 3 kop. Po + Jakubovi Hederlínovi jeho 2 dětem Mařeně a Janovi k rozdělení 6 kop 36 gr, Jiříkovi Hederlínovi 6 kop 58 gr. 5d, sirotkům po + Ondřejovi Michalkovi vdově a již manželce Gabriela Tejrla 4 kopy 7 gr. 3 1/2 d, Anně dceři 4 kopy 7 gr. 3 1/2 d, synu Martinovi 4 kopy 7 gr. 3 1/2 d sirotkům po + Ondřejovi Michálkovi se zanechává 1 kráva.

                Zápis Tomášovi Kubáskovi  L.P. 1708 dne 2. Januari s povolením.. zhandloval jest Gabriel Tejrle chalupu za grunt Tomáše Kubáska z tý vsi na způsob tento: předně  na starý šacunk tak jakž jej sám ujal se vším tím co na chalupě na zimu zasil za sumu hlavní 62 kop  k placení nápadníkům nahoře vypsaným, splácí 1708-1724.

                Zápis Jiříkovi Kubáskovi na chalupu + Tomáše Kubáska otce jeho L.P. 1725 dne 18. Aprilis..

Dorota vdova po + Tomášovi Kubáskovi jsouce již věkem sešlá postoupila tehdy chalupu tuto synu svému vlastnímu Jiříkovi Kubáskovi manželce a budoucím… za 82 kop. Nápadníci: záduší vitickýmu, Dorotě vdově po + Tomášovi Kubáskovi co ona a + její muž na tý chalupě vyplatil, to Barboře dceři své za Šimona Stehlíka v Lipanech vdané jest ouplně odevzdala a se připisuje 17 kop 23 gr.

                Vejminek: Dorota vdova po +  Tomášovi Kubáskovi sobě vymiňuje byt volný až do smrti a jestli by se pak s tím srovnati nemohla, tehdy jí každoročně po 1,5 rejnských odzbytku platiti má, potom každoročně pod 1 str. osívati a na zimu 3 str. pšenice a  2 str. ječmene k užitku povinen dáti bude. K tomu aby jí nynější hospodář ještě všeho ovoce na zahradě cokoliv  Pánbůh nadělí 4.díl odvedl. Naproti tomu ale ona jemu všechno hospodářství pluh, brány též pár kobyl, pod 2 str. ozimýho osení, 3 str. ječmena a pod 3 ½  str. ovsa zanechává. Stalo se léta svrchu psaného. Splácí 1725-1729.

                Potom zápis Krištofovi Morbichemu po neboh. Jiřím Kubáskovi tchánu jeho 17. April 1759 za 203 kop 35 grošů. V gruntovní knize panství černokosteleckého pro vsi Hřiby a Vitice z roku 1800 je zápis  na chalupu Tomášovi Kubáskovi po Krištofovi Morbichovi švagru jeho 7. Februar 1760 za 208 kop grošů.  Roku 1801 zdědil Tomáš Kubásek grunt v ceně 556 zlatých od otce Tomáše Kubáska.  Následuje zápis, že grunt 29. ledna 1829 obdržel Jan Kubásek od otce Tomáše Kubáska. 

8. listopadu koupili grunt manželé  Jan a Kateřina Psota, a od nich 18. Juli 1847 Jiří a Anna Pivoňkovi. Potom grunt koupili 30. Juli 1860  František a Marie Miškovský, a od nich 8. dubna 1864 Jan a Tereza Tučkovi. Konečně  27.5.1878 chalupu koupili Jan Homolka a Barbora Homolková (rozená Stejskalová) napolovici.

                V gruntovní knize z roku 1800 se na začátku cituje ze šacovní knihy a popisuje se chalupa takto: světnice, v ní 2 okna, komora s dvouma dveřma, síň, zvenší maštal, a chlívek vše pod jednou krytbou, vedle jeden mlatek, dílem z tuplových zdí, dílem z trhanic, v zahradě komůrka, neb špýchárek, a studnice. K chalupě patřilo 7 jiter a 935 sáhů polí, a 397 sáhů zahrad.

               František Homolka (*6.3.1873) dostal usedlost Hřiby č.6 od otce Jana Homolky věnem. Od něj ji odkoupil bratr Josef Homolka a spolu se statkem Hřiby č.8 vlastnil i starou chalupu Hřiby č.6, kterou daroval při odchodu na vejměnek dceři Emilce s tím, že ji bude spravovat a přináležící pole obhospodařovat zeť František Benák, a bude Emilce platit část z výnosu. Chalupa sloužila jako obydlí zemědělským dělníkům ze statku Hřiby č.8 Josefa Homolky a potom i Františka Benáka.

                Při sčítání lidu roku 1910 tam bydlela rodina Karla Macha a Josefa Voseckého (dcera Vojtěška sloužila u Josefa Benáka ve Viticích č.9). Při sčítání lidu roku 1921 tam bydleli František Sak (1873), manželka Aloisie (1874), děti  Alois (1908), Václav (1910), Růžena (1912) a František (1915).  Ve druhém bytě chalupy bydlel František Holešovský s rodinou. Okolo roku 1936 hospodář František Benák chalupu zboural a postavil moderní dvoubytový domek.

Statek Hřiby č.8


           Odstarodávna chalupa Jana Bezvousýho.
                Vedle register kladení peněz z let 1622-1623 nachází se, že Václav Zahradník byvše hospodářem na té chalupě ji měl zcela zouplna zaplacenou.
Zápis Jiříkovi Kučkovi na pustou chalupu Václava Zahradníka L.P. 1678 dne 11. Junii s povolením.. podle prošacování rychtáře a konšelů ze vsi Vitic Jiřík Kuček ujal tu chalupu po neb. Václavovi Zahradníkovi od mnoha let pustou spálenou sobě, manželce a budoucím.. za 42 kop.  Nápadníci: do důchodu 3 kopy,  k záduší vitickému  4 kopy, nápadníkům po neb. Václavovi Zahradníkovi by ostatek náležeti měl, však rychtář vitický spolu chřibský a žádný ze sousedů od mnoha let  od takových nápadníků nevědí tehdy právem odběžným a odúmrti připadá vrchnosti 35 kop. Nechal to místo zase pustý.
                Karel Svoboda leta 1685  28. Aprilis s povolením.. podle předešlého šacunku ujal jest to pustý místo po neb. Václavovi Zahradníkovi za sumu hlavní 42 kop bez závdavku. Pro nemožnost ten Karel Svoboda to místo vystavěti nemohl.
                Václav Jelínek kovář Hřibský L.P.1685 dne 28 julii s povolením.. ujal jest chalupu místo pustý po neb. Václavovi Zahradníkovi, kteroužto chalupu  Karel Svoboda pro nemožnost svou vystavěti nemohl dle předešlého zápisu a šacunku  za sumu hlavní 42 kop. Nápadníci: podle předešlého zápisu Jiříka Kučky k doplacení vostalo..
               Zápis Václavovi Jelínkovi na vystavenou chalupu Zahradnickou Václava Jelínka kováře otce jeho..smlouvou dobrovolnou… 29. Julii 1688 Václav Jelínek kovář Chřibský z lásky otcovský postoupil tu chalupu  vystavenou  Zahradnickou jak s zahrádkou tak s celou kopou rolí k ní patřícími všemi případnostmi synu svému Janovi Jelínkovi, manželce a budoucím dědicům jeho podle předešlého zápisu. Nápadníci: do důchodu, k záduší, právo odúmrti po náp. Václava Zahradníka.
                Zápis Janovi Jelínkovi L.P. 1706 dne 27. Junii s vůlí urozeného pána.. Václav Jelínek jsouce věkem již sešlý člověk Jiříkovi Jelínkovi synu svému tuto chalupu postoupil. Poněvadž pak manželka syna jeho Jiříka mající on otec byt vymíněný s ním porovnati se nemohla, vejš jmenovaný Jiřík Jelínek chalupu tuto  bratrovi svému Janovi s Janem sousedem Vitickým na grunt na starý šacunk zhandloval a to na způsob tento: tak že on Jiřík Jelínek při této chalupě osení vše nechává, proti čemuž nový hospodář kontribuci od Vánoc zasedělou platiti se uvolil. K ročnímu placení po 2 kopách nápadníkům těmto: k záduší Vitickýmu 4 kopy, do důchodu 12 kop. Václavovi Jelínkovi vyplacených nyní po něm pozůstalý vdově Anně a dceři Dorotě vdaný za Jana Justa Fersta. Splácí 1706-1720.
                Zápis Jakubovi Jelínkovi na chalupu Jana Jelínka otce jeho L.P. 1721 dne 18. Januaris s povolením.. stala se smlouva dobrovolná u přítomnosti Martina Andrýska rychtáře Vitickýho tak, že Jan Jelínek chalupu tuto synu svému vlastnímu Jakubovi, manželce a budoucím.. za sumu 102 kop. Nápadníci: k záduší Vitickýmu, do důchodu, po Václavovi Jelínkovi Anně vdově po něm, dceři Dorotě vdané za Jana Foršta kantora vitickýho rovným dílem 21 kop 30 gr. Tomášovi Kubáskovi jeho na gruntě Václava Bejšovce pretendýrovaný mající spravedlnost, za kterou přidaných 3 kopy rolí zde se jemu vypisuje 60 kop. Janovi Jelínkovi vyplacených peněz 11 kop 30 gr. Vejminek: Jelínek odstupující hospodář sobě vymínil s manželkou svou volný byt, komoru a jeden chlívek  do smrti, item pod 5. věrtel, jeden kousek pole k vzdělání takový že jemu nynější hospodář potah zapůjčiti má.. Splácí 1721-1729.
               Matěj Andrýsek od Jakuba Jelínka od 11. August 1740 za 102 kop grošů, Jan Šmied od Matěje Andrýska od 16. Februar 1752 za 102 kop grošů, Matěj Šmied po Janu Šmiedovi svém otci od 27. Juli 1769 za 398 kop 56 grošů, Ondřej Chraust od Matěje Šmieda od 1778 za 22 zlatých, Václav Chraust od otce Ondřeje Chrausta 31. prosince 1817, Josef Bartl od Václava  a Anny Bartlových 20. Marta 1838.
                V gruntovní knize panství černokosteleckého pro vesnice  Hřiby a Vitice byl v roce 1800 grunt popsán takto: světnice   v ní 2 okna, kamna s kamnovcem železnym, pec chlebová, síň komora dřevěná, v síni komora vše roubený, pak komora špejchárek s prkennou podlahou, stodola roubená dvoje zadění a dvoje vrata, při nich 2 chlívky roubený, vrata do dvora. Ke gruntu patřilo 19 jiter a 1298 sáhů polí, a 158 sáhů zahrad.
                Grunt vyženil Josef Homolka 1889 sňatkem a Annou Bartlovou, dcerou Josefa Bartla. Dosud stojící obytná budova byla postavena roku 1905. V té době hospodařil na statku Josef Homolka a píše o tom: „Já jsem musel stavět také neb jsem měl špýchary, ty byly dřevěný a malý, tak jsem na domovním stavení uďál půlštok a přistavěl kvelb a místo špýcharu pak kuchyň, pak kuchyň letní a pec na chleba, za tím komůrku pro chasu a udírnu na maso. Se zedníkem Chvojkou jsme vyřešili odtok vody do rokle za stodolu, dříve tekla po zahrádce k Smejkalovum, ale když jsem zastavěl, nemohla tam téct. Nešlo to jinak než stavět kanál, což stálo dost peněz, a ty práce. Tím jsem si od vody pomohl. Za stodolou jsem postavil zeď, dvířka  a vrátka, jámu na řízky jsem zavezl, od Šmejkala jsem koupil kousek zahrady dosti těžko, zároveň s naším stavením, postavil jsem tam zeď a dával řízky do rohu na vrch, takže se pěkně na kolečku vozily. Pak jsem z bázní Boží dále hospodařil, za pomoci již dítek neb se nám narodila dcera po první Marii za dvě léta Anastazie, pak za dva po ní Marie, pak Boženka a naposled Emilie. Pak jsem dával nové podlahy do pokojíčku neb byly shnilé a též jsem pořídil žentour, dřív mlátili jsme ruční mlátičkou, to jsem se natočil. Roku 1895 jsem koupil novou čisticí mlátičku k žentouru na výstavě v Praze a k tomu nový žentour neb starý byl stojatý. Pak jsme již mlátili pohodlně, ale scházely nám větší špýchary. Též jsem kopal novou studni pod oknem u zadního pokojíku na dvoře. Sám jsem ji vykopal a pro vodu jsem těžko dělal. Hloubka byla šest metrů. Dal jsem pumpu, dřív se všechna voda nosila z návse, měli jsme radost, ale přišel suchý rok a voda se nám ztratila. Pumpu koupil Holub. Žlab jsem tam měl, ten koupil Kopřiva a studni jsme dělali s Trnkou v rokli za stodolou. Tam byly prameny, studně nebyla hluboká, ale musel jsem koupit trubky a novou železnou pumpu. Přitom jsem rozšířil chlév a kůlnu a dal nová napájedla. Teprv jsme měli pohodlí a vodu jsem zaved po trubkách do kuchyně, dal tam pumpu. To bylo ňáký pohodlí. „
               Homolkovi měli samé dcery a tak statek neměl mužského dědice. Nakonec Josef Homolka předal statek dceři Marii a zeti Františku Benákovi. Zdenka Benáková o tom ve svých pamětech píše: „Protože tatínek dobře vydělával, jak v Praze, tak i v Košicích, ušetřili rodiče nějaké peníze. Stále mysleli na pěkný statek. Oba byli z hospodářství a rozhodli se zakoupit velký (zbytkový) statek na jižním Slovensku a spolu hospodařit. Statek byl již vyhlédnut, a vyjednávali o koupi, jenže můj dědeček Josef Homolka ze Hřib již nechtěl hospodařit, dcery byly všechny pryč, a neměl kdo převzít rodinný statek ve Hřibech. Bylo  to celkem malé hospodářství, ale rodiče se nechali přemluvit a přišli do Hřib. Ušetřené peníze dali rodičům a ty za ně postavili ve Hřibech pro sebe výměnek čp.23 v r.1927 a statek předali na oba manžele – moje rodiče.“

Pohled na chlévy, záchod a hnojiště statku po přestavbě v roce 1923.
Vpravo velká průjezdní stodola, kterou JZD  zbouralo okolo roku 1960.

                František a Marie Benákovi hospodařili úspěšně, ovšem za cenu neustálé dřiny. František Benák investoval do nových strojů a do zařízení statku. Odkoupil od Emilky Homolkové starou chalupu Hřiby č.6, zboural ji a nechal postavit nový domek se dvěma byty pro svoje zaměstnance. Koupil starou chalupu Hřiby č. 11 po ševci Nikodýmovi, zboural ji a nechal místo ní postavit budovu pro chov prasat.
  A takhle vypadal dvůr a chlévy v roce 1991, po 40-tiletém komunistickém hospodaření, když statek vracelo JZD Podlipan mé matce Růženě Benákové. Stodola byla zbouraná, chlévy vyrabované, okna rozbitá. Dvůr je skládka odpadu a sutě. V roce 1950 nařizoval MNV dědečkovi Františku Benákovi, aby hospodařil na svém, tehdy ještě vzkvétajícím,  statku „s péčí řádného hospodáře“ a plnil pětiletý plán. Potom statek i s mrtvým a živým inventářem MNV  statek Františkovi Benákovi odebralo a předalo do JZD, které čtyřicet let vše zdarma využívalo. Komunistická péče statek poznamenala už navždy. Za zbourané stodoly, zničený vepřín a stáje rodina žádnou náhradu nedostala. V „restituci“ byl statek „vrácen“ ve stavu na fotografii.

Pohled na chlévy statku Hřiby č.8 v roce 1991.
Vpravo byla původně velká průjezdní stodola, kterou JZD  zbouralo okolo roku 1960, protože nechalo stavby, střechu a krovy zchátrat. Pokud se na to pamatuji, propadala se střecha. Za zbouranou stodolu nedostala naše rodina po roce 1989 žádnou náhradu. Za stodolou byla cesta ze vsi do Chrášťan. Vedla podle rokle a dvou rybníčků, kde se plavili koně.

Grunt Chotejši č.29 Václava Benáka (1788)

                Od roku 1788 Václav Benák hospodařil na gruntu Chotýš č.29, který vznikl rozdělením původního gruntu Chotýš č.26 (odpradávna Zoubkovský sedlský grunt) na dva grunty. Druhá polovina zůstala grunt Chotýš č.26 a hospodařil na něm bratr Josef Benák. Otec Josefa a Václava synům dobrovolně rozdělený grunt Chotýš č.26 postoupil 9. února 1788.

                Roku 1812 16. listopadu předal grunt Chotýš č.29 v ceně 1600 zlatých synovi Václavovi Benákovi. Vymínil si výminek pro sebe a manželku.

Grunt Chotejš č.13 Josefa Benáka (1844)

                Grunt Chotýš č.13 slul od pradávna jako Řehákovský selský grunt. Dle šacovní smlouvy měl světnici, v ní 2 okna, kamna kamnovec železný, pec chlebová, síň, komín, komora, zvenčí chlív, a mlátek, špejchárek s prkennou podlahou, pod ním sklípek, a komůrka, pak komůrka, chlívek, pak sušárna. Roku 1800 patřily k usedlosti pozemky s topografickými čísly 129, 153, 163, 237, 250, 279, 291, 161, 156, 422, 29 o celkové výměře cca 11 jiter. Josef Benák tento grunt zakoupil 15. března 1844. Roku 1872 odprodal Kutícímu spolku v Českém Brodě 800 korců z pozemku č.421.

Grunt Chotejš č.26 Josefa Benáka (1788)

                Zoubkovský dvůr sedlskej patřil roku 1657 k probošství Hradu Pražského, do vsi Kšel. Předchozí majitelé Zoubkovského gruntu: v roce 1654 Anna Zoubková, Václav Zrzavý po Matoušovi Zaubkovi od 12.8.1728, Václav (W)Jandejska od 30.11.1738, Václav Burš od 8.3.1748, Jakub Nevyhasil od 7.9.1755, Václav Benák od 7.2.1761.

                V gruntovní knize z roku 1800 je grunt popsán takto: světnice v ní 3 okna, kamna trouba plechová, kamnovec železný, pec chlebová. Síň, kuchyň klenutá komín zděný, v síni komůrka, ovčínek, vedle maštal, a podle řezárna a svin. chlív, a kůlnička, stodola, mlat, a studnice. Ke gruntu patřila polovina pozemků topografických čísel 56, 60, 64, 88, 93, 115, 133, 134, 149, 164, 170, 174, 182, 186, 200, 213, 265, 281, 447, 346, 355, 54, 55 o celkové výměře cca 22 jiter. Cena gruntu byla šacována na 329 kop nebo 484 zlatých.

                Josef Benák, *08.04.1766 v Chotýši 9.02.1788 nastoupil na grunt v Chotejši č.26 dobrovolným odstoupením otce, který koupil tento původně Zoubkovský grunt 7.2.1761. Josef Benák hospodařil jen na polovici původního gruntu Chotýš č.26. Z druhé poloviny se stal grunt Chotýš č.29 a hospodařil na něm bratr jeho Václav Benák. Otec Josefa a Václava je synům dobrovolně postoupil 9. února 1788.

                Josef Benák prodal 24. června 1814 grunt zeti Jakubu Břečkovi a dceři Anně Břečkové (roz. Benákové) za sumu 1073 zlatých. Ve smlouvě si podrobně definoval a vymínil výměnek pro sebe a manželku. Roku 1814 koupil zeti Jiřímu Novotnému domek Chotýš č.41 stojící na pozemku gruntu Chotýš č.26. Josef Benák zemřel jako výminkář v Chotejši č.26 v 65 letech.

Grunt Močedník č.8 Václava Benáka (1835)

                Podle gruntovní knihy pro Chotýš a Močedník z roku 1800 byla původně živnost č.8 oddělena od usedlosti Močedník č.9, a střídala často majitele. Patřilo k ní 14 jiter 800 sáhů polí. 4.ledna 1835 koupil tuto usedlost Václav Benák (*1818) za 880 fl. 18.června 1842 obdržela Alžběta Benáková (roz. Kopecká) spoluvlastnost v ceně 440 fl.  Na základě postupní a svatební smlouvy ze dne 18.dubna 1872 s manželi Václavem a Alžbětou Benákovými co prodávajícími a v základě oddacího listu B, vkládá se právo vlastnictví k usedlosti č.p.8 v Močedníku k ruce manželů Václava a Kateřiny Brodský v ceně postupní 4000 zl. r. c. Dále je napraven omyl předchozího zápisu ve jméně, a grunt je připsán Josefu Brodskému s manželkou. Takže grunt přešel na zetě Josefa Brodského.

Grunt Močedník č.4 Jiříka Benáka (1700)

                V knize robotní panství černokosteleckého pro rok 1700 se pro Jiříka Benáka ze vsi Močedníku píše: 3/4 lánu, 1 den pěší roboty.

                Léta Páně 1706 dne 13. Junii s jistým vědomím urozeného pana Bartoloměje Františka Přikryla, plnomocného hejtmana panství Kosteleckého postoupil  Jiřík Benák synu vlastnímu Matějovi grunt tento na stejný šacunk za sumu hlavní  189 kop bez závdavku, nýbrž sobě ze zasetého obilí v tomto roku 3. mandel jako i byt svobodný a palouku až do smrti své vymínil, též 2 korce obilí jakéhokoliv každoročně setí a zadělati nový hospodář se uvolil.

                Když Matěj Benák zemřel, vzala si vdova Dorota Šimona Moravce. Léta Páně 1720 dne 10. Septembris s dovolením urozeného pana Vojtěcha Ign. Chrystopha, panství Kosteleckého nad Černýma lesy trvajícího hejtmana, Šimon Moravec ujal grunt  po neb. Matějovi Benákovi se všemi případnostmi a mil. vrchnosti vycházejícími povinnostmi, tím plným právem tak jak od předešlých držitelův v užívání byl, dle prošacování rychtářův a konšelův Lipan a Chotejšských za sumu hlavní 275 kop 8 gr. 4 d bez závdavku však s tou  dokonalou vejminkou, kdyby nejmladší syn po neb. Matějovi Benákovi budoucně k hospodaření schopný byl a ten grunt ujmouti chtěl, tehdy nynější hospodář jemu se vším v jedný podstatě jak jeho sám ujal, zasej povinen postoupiti.

                Šacunk toho gruntu světnice, síň, komora, špejchar, maštal, též 3 chlívy to vše pod jedním krovem za 72 kop, stodola velmi sešlá 8 kop, kůlnička pro jeden vůz 2 kopy, sklep klenutý za 6 kop, vůz, plouh, brány, to vše velmi špatný 10 kop, zahrada 6 záhonů něco švestkoví v ní za 6 kop, vorných rolí 6 kop záhonů, záhon po 20 gr dělá 120 kop, potahu konského 2 kusy jedna k druhý  26 kop 34 gr 2 d, item jedna stará kobyla za 4 kopy 42 gr 3 d, 2 krávy za 18 kop 51 gr 3 d.

                Nejmladší syn Jiřík Benák si vzal Annu Novotnou a tchán mu postoupil krčmu ve Hřibech, ale jen do vzrostu jeho dědice. Takže se potom Jiřík Benák přihlásil o rodný grunt v Močedníku. Léta Páně 1727 dne 21. Decembris s jistým vědomím pana hejtmana, postoupil Šimon Moravec tento grunt se všema případnostmi a mil. vrchnosti vycházejícími povinnostmi  Jiříkovi Benákovi švagru svému, manželce a budoucím dědicům jeho k volnému držení v přítomnosti rychtáře Chotejšského a Vitického podle předešlého šacunku i za zlepšení co nynějšímu držiteli za svatbu dal v jedný sumy ale 295 kop 8 gr.

                Pravděpodobně potom po smrti Jiříka Benáka roku 1743 na gruntu hospodařila vdova Anna. Syn Václav Benák, který se roku 1744 oženil s Annou Zichovou bydlel nějaký čas u matky Anny v Močedníku. Roku 1761 koupil (můj předek) Václav Benák velký Zoubkovský grunt v Chotejši, který byl později rozdělen na dva grunty s č.29 a č.26 pro jeho syny. Na gruntu v Močedníku tehdy zřejmě bydlela vdova a dcera po Jiříkovi Benákovi (bratrovi Václava). Jiřík si vzal Kateřinu Skálovou z Lipan a dva měsíce po narození dcery Anny zemřel ve věku 22 let na tuberkulozu. Jeho dcera Anna Benáková si 22.10.1775 vzala Josefa Urbana z Konojed, který tímto grunt získal.

                V gruntovní knize z roku 1800 je Nučický grunt již uveden jako Močedník č.4, a majitelem je Josef Urban. Grunt je popsán takto: Od starodávna Nučický sedlskej grunt. Světnice, v ní 3 okna, kamna, kamnovec železný s troubou plechovou, síň v ní kuchyňka, komín zděný na….komora, pec chlebová v síni, jedna komora, za ní maštal, špejchar s prkennou podlahou, kravský chlív a ovčínek, též jeden špejchárek s prkennou podlahou, při něm dva chlívky přes dvůr. Stodola o jednom mlatu a dvojím zadiním a 2 vrata, studnice a jeden sklep klenutý. K tomu bylo téměř 25 jiter polí a 3 jitra zahrad a luk. Naturální roboty každý týhoden po celý rok, potažní s dvouma koňma jeden den, pěší od sv. Jiří až do sv. Havla šest, a od sv. Havla až do sv. Jiří pět dní s jedním robotným. Mimo to hotově platit ourok a kontribuce. Naturální desátky k Vitickýmu záduší. A splácet dluhy váznoucí na usedlosti z minulosti.

                Roku 1805 zdědil grunt syn Václav Urban. Roku 1839 je zapsán jako majitel Jan Hájek, a roku 1877 manželé Josef a Alžběta Koželský grunt koupili za trhovou cenu 13100 zl.r.

Grunt Jiříka Benáka v Močedníku (1665)

                Kdysi grunt Tomáše Nučickýho. V registrech kladení peněz 1629 nachází se, že na tomto gruntě dopláceti se mělo Šimonovi Poledne 17 kop, Pavlovi sirotku po neb. Lešku 10 kop, Jirkovi Jíchovi Supovi 19 kop (oba bez dědiců se světa sešli).

                Zápis Václavovi Forejtovi. Leta 1650 dne 30. Augusti.. vedle prošacování.. Václav Forejt s manželkou. V kouřimské berní rule z roku 1654 je zapsáno, že sedlák Václav Forejt má rolí 40 strychů, seje na zimu 8 strychů a na jaro 6 strychů. Má dva potahy, 6 krav, 3 jalové a 2 svině. Po třicetileté válce v Močedníku byl v Močedníku ještě sedlák Jan Hluchej a chalupník Vavřinec Svoboda. Sedlský grunty Kvapilovský a Doležalovský byly rozbořený a pustý.  

               Zápis na týž grunt Mikulášovi Jedličkovi učiněný 1660 dne 8. Martii.. s povolením..aby Mikuláš Jedlička ujal ten grunt po Václavovi Forejtovi sobě, manželce a dětem.. za 189 kop. Z neznámých důvodů Mikuláš Jedlička nedosedl na týž grunt, nýbrž Václav Moravec s manželkou Kateřinou. Po smrti Václava Moravce si Jiřík Benák vzal roku 1665 vdovu Kateřinu a grunt mu byl roku 1667 připsán. Odkud Václav Moravec na volný grunt přišel jsem nezjistil.

                Zápis Jiříkovi Benákovi na grunt neb. Václava Moravce z Močedníka: 1667 dne 24. Julii s povolením urozeného pana Lorence Leittera z Thannenbergku, J.M.K oppavského a Krnovského vladaře domu Lichtenštejnského z Nykolspurgku, panství Kosteleckého nad Černými lesy přiženíce se ke Kateřině vdově po neb. Václavovi Moravcovi ujal týž grunt Jiřík Benák sobě, manželce a dítkám a budoucím svým v těch mezech a právích, povinnostmi vrchnosti přináležejícími, tak jaký jej předešlí držitelové jměli za sumu hlavní  189 kop míš. Závdavku jsouc grunt téměř pustý nepoložil žádného, gruntovní peníze začna hned toho roku 1667 po 4 kopách vždy každoročně až do vyplnění nadepsané sumy pokládati povinen bude.

                V urbáři velkostatku kosteleckým, nazvaném Zlatá kniha, je ves Močedník v té době popsána včetně gruntu Jiříka Benáka: Vejjezdní s 3/4 lánu Jiříka Benáka. Při něm rolí orných pod 41 kor. – 6 kop 50 záh., porostlin 40 záh., sklep klenutý podzemní. Loučního za 1 vůz sena. Zahrada s některým štěpem za 5 záhonů. Ouroku obojího po 1 kopě 44 gr. míš. Nepeněžitých desátků ke kostelu Vitickému dával Jiřík Benák po 3 věrtelech žita a ovsa.